V osadách Ohia a Kanady s nimi členové Jednoty bratrské, kteří museli pro svou víru odejít ze země, vybudovali unikátní společenství a učili se navzájem své řeči i víře. Takzvaní Moravští indiáni z kmene Lenapů tvoří jednu z nezajímavějších, a přesto nejméně známých kapitol české i americké historie. Jak se členům Jednoty bratrské podařilo v 18. století získat důvěru původních obyvatel Ameriky? Jak probíhalo setkání indiánského náčelníka se současnými členy Jednoty bratrské v Chrastavě? Odpovídá mluvčí Jednoty bratrské Ester Brožová.
Jak byste shrnula počátky působení členů Jednoty bratrské na území USA a Kanady? Odkud přesně přišli? Jednota bratrská se na území dnešních Spojených států poprvé objevila v roce 1735. První skupinu Bratří tam tehdy s sebou přivedl guvernér nově vznikající britské kolonie Georgie, James Oglethorpe. Chtěl nabídnout druhou šanci tisícům nezaměstnaných Britů a lidem prchajícím před náboženským útlakem, včetně členů Jednoty bratrské, které v Novém světě začali nazývat Moravané. Přál si založit ideální křesťanský stát, kde by neexistovalo otroctví, všichni by měli stejné šance a žili by v míru pospolu i s původními obyvateli. K severoamerickým indiánům chovala Jednota bratrská navíc i speciální náklonnost, protože věřila, že jsou potomky jednoho ze ztracených izraelských kmenů.
Přijaly tedy křesťanství i některé indiánské kmeny? Ano, skrze Jednotu bratrskou se křesťany staly stovky až tisíce příslušníků několika indiánských národů, namátkou Čerokíjů, Šavanů či kmenů Irokézské konfederace (např. Mohawků). Zdaleka nejvíce se však Bratři propojili s Lenapy a Mohykány. Těch se ke Kristu obracely stovky oproti desítkám z jiných kmenů. Především z nich vznikl fenomén tzv. Moravských indiánů, kteří žili společně s Bratry ve svých vlastních osadách a statečně se snažili žít jako prvotní církev a v míru se všemi.
A paradoxně – právě to byl největší problém. Je třeba si uvědomit, že Amerika tou dobou procházela největšími společenskými změnami ve své historii. Nešlo jen o její osidlování, ale také o boj mezi jednotlivými kolonizačními velmocemi a později i o osamostatnění amerických států. Společnost vyžadovala, aby si každý vybral nějakou stranu, za kterou bude bojovat.
Jenže Jednota bratrská a „její“ moravští indiáni byli pacifisté. V očích ostatních (Angličanů, Francouzů, Američanů i jiných indiánských národů) se tak automaticky stávali přinejmenším podezřelými, většinou však rovnou zrádci. A nezřídka na to dopláceli. Napadali je indiáni i běloši, lhostejno z jaké strany barikády.
K nejhorší situaci došlo v únoru 1782, když bylo v osadě Gnadenhütten umučeno a zavražděno 96 bezbranných Moravských indiánů včetně 39 dětí. Masakru se dopustily americké milice, což později Američanům i Britům otevřeně připomněl náčelník Lenapů Hopocan (Captain Pipe), aby poukázal na falešnost víry, která se prohlašuje za křesťanskou, a přitom se neštítí násilí na těch, kdo věří ve stejného Boha.
Byly nějaké snahy o řešení této situace? David Zeisberger (rodák ze Suchdola nad Odrou, zakladatel první křesťanské kolonie indiánů v Ohiu), který byl největší autoritou misie mezi indiány, si přál založit autonomní indiánský stát, kde by všichni mohli žít v míru. Bohužel se to nepodařilo. Co se však povedlo. bylo vytvoření hlubokého pouta mezi Jednotou bratrskou a obrácenými indiány, což vešlo i do literatury.
Moravští indiáni i Jednota bratrská se objevují například v románech Jamese Fenimora Coopera: pro titulní postavu Posledního Mohykána, Chingachgooka, posloužil jako předloha obrácený indián John Tschoop, který se stal bratrským kazatelem a dnes je pohřben na hřbitově Jednoty bratrské v Bethlehemu. O Moravanech píše také Zane Grey nebo Robert Montgomery Bird. Nepřímo se pak vliv bratrského respektu k indiánům jako k sobě rovným bytostem dá rozeznat dokonce i ve slavných Mayovkách.
Na rozdíl od některých tehdejších misií Bratři nevyžadovali evropskou kulturní asimilaci Jak si máme misii Jednoty bratrské představit? Bratři měli od počátku svůj osobitý přístup – pokud jim to bylo umožněno, žili přímo mezi původními obyvateli. Chtěli mluvit jejich jazykem, poznat jejich životní styl, pochopit myšlení. Pokud jim to indiáni dovolili, založili ve vesnici školu. Většinou se to stalo – ať už proto, že indiáni přijali Krista, anebo proto, že stáli o evropské vzdělání, které by jim pomohlo čelit tlaku kolonistů a zorientovat se v jejich taktikách. Založení škol Bratři nepodmiňovali přijetím křesťanství. Školy byly otevřené pro chlapce i dívky bez rozdílu a vyučovalo se v nich v domorodých jazycích.
Na rozdíl od některých tehdejších misií Bratři nevyžadovali evropskou kulturní asimilaci. Zastávali názor, že evangelium by mělo být přijato v rámci stávající kultury a v rodném jazyce. Kultury cizích národů je upřímně zajímaly, viděli v nich mnoho dobrého – Bratři měli například velkou úctu k botanickým, lékařským nebo kulinářským vědomostem původních obyvatel, zajímaly je jejich řemeslné dovednosti, zemědělské či stavební postupy i umění. Všechno pečlivě studovali, zapisovali a kreslili.
Vznikaly tak herbáře lokální flóry či slovníky a učebnice gramatiky domorodých jazyků, dokonce překlady Bible – aby si ji místní obyvatelé mohli číst ve vlastní řeči (vzpomeňme, že pro nás tohle kdysi dávno dělali Konstantin a Metoděj). Na oplátku původním obyvatelům ukazovali zase svoje dovednosti a poznání, takže často docházelo k oboustranně obohacující výměně.
Dnes jsou bratrské záznamy pro nejrůznější národy hotovým pokladem. Namátkou: podle herbáře Anny Rosiny Gambold, misionářky mezi národem Čerokí, poznávají dnešní Čerokíjové lékařské umění svých předků a univerzitní odborníci obnovují původní zaniklou flóru severní Georgie.
Jednota bratrská zkrátka dnes platí za organizaci, která se významně podílela na zachování původních kultur Severní Ameriky. A současně je pravda i to, že bratrské hodnoty a indiánský styl života na sebe občas narazily. Tomu se vyhnout nedalo.
Jak se tyto nehody projevovaly a z čeho nejčastěji pramenily? Hlas Bratři pozvedali tam, kde rozeznávali, že nejde o kulturu, ale hřích, který přináší destrukci. Tématem k diskuzi byl alkoholismus, polygamie a okultismus – vyvolávání duchů, rituální tance a užívání drog, stavy transů, zaříkávání. Také pomsta, nenávist, neochota odpustit a zvrhlé násilí – to všechno indiáni znali.. Označit tyto věci za špatné nemělo nic společného s evropskou kulturou, ale s Biblí a Božími hodnotami. Ty Jednota bratrská odjakživa považovala za naprosto nadřazené jakékoli kultuře a světonázoru. Včetně jejich vlastního.
Sblížilo původní obyvatele a kolonizátory přijetí víry? Jak kdy a jak které. Odpovím otázkou, která je sice poněkud přitažená za vlasy, ale zřejmě je to nejpochopitelnější pro představu: nakolik Vinnetoua sblížily, nebo rozdělily jeho křesťanské hodnoty se světem kolonizátorů? A nakolik dokonce i se světem ostatních indiánských kmenů? Vidíme snad, jak si všichni padají kolem krku? Anebo spíš, jak se ocitají v jakémsi vakuu mezi znepřátelenými stranami a jsou tak trochu trnem v oku všem?
Takové napětí zažívali i skuteční Moravští indiáni. Fakt, že David Zeisberger strávil desítky let svého života téměř neustálým stěhováním indiánských osad na bezpečná místa, mluví za vše. Bratři – a spolu s nimi jejich moravští indiáni – bohužel v bouřlivém století střetů a válek zažívali absolutní propast mezi biblickým křesťanstvím a jeho vyprázdněnou karikaturou. Nemám povědomí o tom, jaká byla situace okolo jiných misií, ale bratrští indiáni zažívali sblížení s bílými sousedy v podstatě jen v dobách míru. Tehdy k vzájemnému propojování obou světů, obchodu a prospěšné kulturní výměny docházelo – a bylo to kouzelné. Jakmile ale vypukl konflikt, víra a pacifismus Bratří a moravských indiánů z nich udělali terč pro obě strany.
Ví se nějaké podrobnosti o indiánském praktikování křesťanské víry? Víme, že Bratři měli ohromnou empatii vůči indiánské duši a nesnažili se ji šroubovat na evropskou. Takže například místo slova „Bůh“ používali „Velký Stvořitel“ a Ježíše Krista zase nazývali „Náčelníkem míru“ či „Starším bratrem“, protože v indiánské hierarchii byl starší bratr někdo, kdo měl autoritu a zároveň byl ochráncem. Neměli problém hovořit v kontextu, který byl indiánům přirozený. Indiáni zase velmi dobře chápali a přijímali Ježíšův příběh – postava bojovníka, který se dobrovolně nechá mučit a obětuje se pro záchranu ostatních.
Vznikal i osobitý jazykový styl, který vyplýval z toho, že indiáni neměli pro některé abstraktní pojmy vhodné ekvivalenty (např. hřích, milost, vykoupení nebo Trojice), a Bratři tak společně s nimi hledali vhodné opisy daných termínů. Vznikala tak překrásná poetická vyjádření, například že hřích je jako minutí cíle na stezce nebo jako to, co bolí Stvořitele.
Byla jim blízká i Večeře Páně, jelikož korespondovala s jejich společným jídlem jako výrazem míru a utužení spojenectví. Vlastní jim byl také zpěv písní jako projev vnitřní jednoty a síly, s nímž v hlubokém souznění prožívali jeho posvátnost. Moravští indiáni tak prosluli tím, že dokázali nádherně čtyřhlasně zpívat bratrské chorály ve svých vlastních jazycích.
V roce 2015 přijela navštívit Českou republiku indiánsko-německá skupina členů Moravské církve. O co konkrétněji se jednalo? Šlo o potomky moravských indiánů z kmene Leni Lenape (dřívějším termínem Delawarové), kteří dosud žijí ve městě Moraviantown, bývalé bratrské osadě Fairfield v kanadském Ontariu. Dnes už však tito indiáni víru svých předků nepraktikují. Přijeli objevovat své duchovní kořeny.
Celou tuto cestu organizoval německý filmový štáb, který o objevování příběhu jejich předků i Moravanů natáčel dokumentární film. V Čechách byl jejich cílem především Suchdol nad Odrou, protože odtamtud pocházel David Zeisberger – člověk, který byl ústřední postavou celé misie mezi severoamerickými indiány a který život jejich národa zásadním způsobem ovlivnil.
V Suchdole, na konferenci, kterou pořádalo Muzeum moravských bratří, se podařilo navrhnout i setkání se členy současné Jednoty bratrské. Výprava s návrhem souhlasila, a z toho se zrodila společná večeře ve sboru JB v Chrastavě. Po mnoha stech letech se tak nečekaně setkali potomci Moravských indiánů a potomci Bratří. Zcela neplánovaně v den narozenin Davida Zeisberegera. Kdybyste tohle chtěli naplánovat, tak se vám to nepodaří…
A najednou jsme zjistili, že spolu obrazně řečeno „kouříme dýmku míru“ Jak na vás setkání působilo? Asi nejvíc zasahující bylo sledovat, jak se během večera měnila atmosféra. Vysvětlím: my jakožto křesťané víme, že touha vyprávět druhým o Ježíši nevychází ze zištnosti, ale z upřímného zájmu o člověka. Neřešíme, co z druhého člověka budeme mít, ale naopak to, jak mu můžeme pomoci. Známe hodnotu každé duše a víme, jak moc je pro Boha člověk důležitý. Věří nám v tom ale onen dotyčný? Hned rozhodně ne a má na to plné právo. Důvěru si nejprve musíme zasloužit.
A teď si vezměte indiána, který si nese břemeno celých staletí evropského útlaku, lží, vykořisťování, ztráty domova i neustálého pohrdání a bezpráví, a zkuste mu vysvětlit, že Moravané nebyli stejní! Že si také nepřišli rozebrat jejich zemi, když v Čechách přišli o tu svou. Že David Zeisberger dokonce neměl v plánu si z jejich národa udělat otroky. Takhle přemýšlela i tahle „naše“ návštěva. Proč by jim Bratři prokazovali nějakou péči a milosrdenství, pokud by to nemělo zištný cíl?
Ale naslouchali nám a my zase jim. Četli jsme jim ze Zeisbergerových deníků, dali jim kopii jeho dopisu, který máme v archivu Jednoty bratrské v Liberci, ukázali jim Zeisbergerův delawerský slovník. A pak nás všechny uzemnily děti z klubu Pod Vodou, které jejich jazykem uměly něco říci, protože zrovna to léto s nimi chrastavský sbor Jednoty bratrské pořádal tábor – a hádejte, na jaké téma…
Lenapové tak naprosto nečekaně slyšeli řeč, kterou oni sami začali znovu objevovat. Všechno, co zaznívalo, je postupně činilo víc a víc přístupnými, fotky ze zmíněného tábora je nadchly, stejně jako když se ukázalo, že děti umí pradávnou indiánskou hru lakros. Sbližovali jsme se u skvělé večeře a družných rozhovorů, ve kterých nebylo pochybností o tom, že nás jejich příběhy zajímají. Společně se Sašou Štěpánovským, pastorem CKS v Kutné Hoře, jsme přečetli závěť náčelníka Netawetwese, křesťanského indiána, který na smrtelném loži nabádal svůj kmen, aby chodil po stezkách Moravanů.
A najednou jsme zjistili, že spolu obrazně řečeno „kouříme dýmku míru“. Absolutním překvapením bylo, když si náčelník Greg Peters nechal poslat do auta pro cosi jedinečného – svou náčelnickou čelenku. Řekl, že si ji nasazuje jen při velmi speciálních příležitostech, a tady dospěl k názoru, že tato událost taková je. Vzal si ji jako výraz úcty, vděčnosti a přátelství. Absolutním vrcholem večera pak bylo, když tanečník kmene přišel poprosit o modlitby za své zdraví. Rozcházeli jsme se všichni upřímně zasažení a dojatí.
Jak probíhá komunikace a spolupráce Jednoty bratrské s indiány dnes? Bohužel již neprobíhá. Nějakou dobu jsme byli v kontaktu, ale náčelník Greg Peters zemřel stejně jako tanečník Tony a smutné ztráty nastaly i na naší straně. Lenapové z města Moraviantown nejsou součástí Jednoty bratrské. Nakolik nás někdy budou chtít zahrnout do svého života, je na nich. Tehdy si pouze přáli objevit svou historii, což se jim podařilo. Chtěli ji také pochopit, nedokážu však říct, zda a do jaké míry se jim to povedlo.
Poznáme to až ve zmíněném dokumentárním filmu. Jmenuje se Manhattan Connection . S režisérkou filmu ale v aktivním kontaktu jsme a dobrou zprávou je, že se snad po tolika letech daří dílo dokončit. Příliš mnoho z nás, kteří se tehdy v Chrastavě sešli, jej již neuvidí, ale věříme, že už to nepotřebují, protože si to s Bohem i spolu už pověděli.
Pokud se chcete o bratrské misii mezi americkými indiány v kulisách kolonizace Ameriky dozvědět ještě víc, skvělý článek pro JBulletin, časopis Jednoty bratrské, napsal Tomáš Brož – jeden z těch, kteří sehráli klíčovou roli v chrastavském sblížení.
