KOMENTÁŘ. Václavu Havlovi by bylo devadesát let! Všichni cítíme, že bychom si přáli, aby to byla pravda, aby se to stalo, jen občas nevíme proč. Přesněji: proč by Havel dnes jako veřejný intelektuál zasahující do veřejného dění – jak on sám říkal homo politicus – české společnosti prospěl? Čím přesně?
O postojích vzhledem k totalitním tendencím všech společností není pochyb. Havlův hlas by dnes, doufejme, zněl silně na podporu všech, kdo trpí. Byl by snad i kritický k západním společnostem, které si nedokážou poradit se svou krizí politiky.
Přitom Havel už v minulém století jasně naznačoval, v čem je a bude jednou zásadní problém (bohužel ho sám v roli prezidenta časem vytěsnil).

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Napětí, jež nás trhá na kusy
„Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ,samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému posttotalitního,“ píše Havel v eseji Moc bezmocných z roku 1978.
Vývoj posledních desetiletí jako by mu dával za pravdu, jakkoliv jeho prezidentský postoj se možná až příliš často překrýval s neoliberální logikou vývoje.
Havel jako by už dopředu naznačoval, že liberální demokracie se dříve nebo později vyčerpá právě tím, že se nevěnuje sama sobě. Tedy své renovaci směrem k hlavním civilizačním hrozbám, k nimž se postupně připojila i zdánlivě prostá námitka: totiž že liberální demokracie nedbá nespravedlivé redistribuce bohatství mezi střední třídou a těmi nejbohatšími, což je napětí, jež dnes trhá společnost na kusy.
Místo civilizačního kritika Havla, který skoro není slyšet, dnes vystupuje nejsilněji a nejhlasitěji Havel-ikona. Zjevení politika s rysy svátosti. Postavy, jež dokáže doložit, že jednou jsme také mysleli na něco jiného, než jsou moc a peníze.
Havel jako mnohovrstevnatá modla pro všechny nenabízí převážně než ryzí politický kýč, který neinspiruje skoro k ničemu. Funguje spíše jako univerzální dějinná podpora víry, že jednou budeme dál.
Jenže pak hned nahrazuje myšlení postojem, což je paradoxně pravdivější interpretace Havla než jakákoliv jiná. V životě je třeba v pravý čas stát na pravém místě a neodklonit se, i kdyby ti nabízeli cokoliv nebo tě chtěli zavřít, to je vedle dějinných politických úvah hlavní havlovské dědictví…
Svatý ničí příběh o své svátosti
Krize liberální demokracie je hlubší, než se zdálo. „Dalo by se dokonce říct, že oč více je v parlamentní demokracii ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.“
Jinak řečeno: Václav Havel kritizuje samopohyb politického režimu, který později do ČR přijde, za to, že (záměrně) nevidí podstatu krize. Že ji dokonce zakrývá, aby nebyla vidět!
Pochopitelně jde primárně o krizi civilizační, tedy o neschopnost pozdně moderních lidí brzdit své odcizení od přirozeného světa. Jenže právě pro to nemohl být zlom událostí na konci roku 1989 „koncem dějin“, tedy definitivním vyřešením všech základních otázek moderního uspořádání světa.
Václav Havel zdá se být dnes politicky inspirativní především otevřeným tázáním v tomto kritickém smyslu, který jde samozřejmě přímo proti adorační linii ikonizace prvního porevolučního prezidenta. Je to vlastně krásná havlovská absurdita – vzývaný svatý ničí příběh o své svátosti, zašlapává kýčovitě zneužité posvátno samo.
Při každé další připomínce mnohovrstevnaté tvůrčí osobnosti Václava Havla by se toto napětí mezi realitou politiky a Havlovými myslitelskými vizemi mělo objevit. Abychom opravdu věděli, jaké že to je havlovské dědictví, které by nemělo ze společnosti jen tak zmizet.
Ne, na tohle se opravdu zapomenout nedá. Vše nejlepší k devadesátinám, pane prezidente!