KOMENTÁŘ. Mohou Českou televizi a Český rozhlas místo poplatků financovat dobrovolní dárci? Otázka je legitimní, nadšení podporovatelů ale nenahradí stabilní příjmy. Ve sporu o financování České televize a Českého rozhlasu nejde jen o výši jejich rozpočtů. Jde také o to, zda budou mít jisté příjmy, nebo budou muset o peníze opakovaně žádat vládu či dokonce dobrovolné dárce.
Vydavatel Martin J. Stránský klade v Přítomnosti provokativní otázku, zda by společnost vzpouzející se proti rušení poplatků za veřejná média neměla sama přijmout větší díl odpovědnosti za jejich financování.
Vychází přitom z americké zkušenosti založené na kombinaci soukromých darů, sponzoringu a velmi malého podílu vládních peněz. Vzhledem k zájmu, který financování České televize a Českého rozhlasu poutá, stojí za to hledat na vydavatelovu otázku odpověď.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek, perex a mezititulky jsou redakční.
Chabá zástěrka pro snahu trestat
Když přišla síť amerického veřejného rozhlasu NPR prakticky o veškeré vládní dotace, vzedmula se ve Spojených státech s novináři mohutná vlna solidarity. Během krátké doby se loni sešlo na účtech stanice 113 milionů dolarů, v přepočtu asi 2,5 miliardy korun. Přesto musela omezit provoz a vysílací čas lokálních stanic.
Nejvíce na škrty doplatily venkovské a odlehlé oblasti – Aljaška, území obývaná původními indiánskými obyvateli, jihozápad a západ země. O práci přišlo zhruba 600 novinářů.
Je pozoruhodné, že česká vládní koalice (možná jako jediná v Evropě) demontuje systém, který přes řadu výhrad fungoval.
Zkrátka ani země, která má od prvních kolonizátorů dárcovství, charitu a vzájemnou pomoc ve svém DNA, nedokázala výpadek zcela nahradit.
I ve střední Evropě dokážeme být nezištní. Solidarita a vstřícnost jsou podle průzkumů dokonce jednou z charakteristik české společnosti. Vzedmuté vlny finančních darů se však obvykle vážou k silným lidským nebo společenským příběhům. Tím při vší úctě osud českých veřejnoprávních médií momentálně není.
Změna jejich financování a navržené vládní škrty jsou tu spíše testem vládní kompetence a zkouškou umění vládnout. V tomto ohledu je pozoruhodné, že česká vládní koalice (možná jako jediná v Evropě) demontuje systém, který přes řadu výhrad fungoval.
Vytkneme-li před závorku této funkčnosti nedůstojné a pro zúčastněné jistě ponižující tahanice kolem skokových valorizací. Případně půtky při schvalování závěrečných zpráv o činnosti České televize či kontroverzní nominace a volbu členů mediálních rad.
Při pohledu zvenčí a letmém nahlédnutí do geneze historické změny se člověk stěží ubrání dojmu, že zrušení poplatků je poněkud chabou zástěrkou k seškrtání rozhlasového a televizního rozpočtu. A tím vlastně i trestem.
Požadavek na úspory je legitimní, ale...
Jako každodennímu konzumentovi rozhlasu veřejné služby v Británii a příležitostnému posluchači veřejně financovaných stanic ve Spojených státech, Francii a Německu zdá se mi záměr zredukovat příjmy Českého rozhlasu o stovky milionů korun čirým kulturním barbarstvím v přímém přenosu.
V evropském kontextu zajišťuje Český rozhlas veřejnou službu par excellence. A tak se rozhořčení části veřejnosti nelze divit. Současně ho lze považovat za katalyzátor širší občanské nespokojenosti.
Některé kroky ministerstva kultury připomínají chtě nechtě éru husákovské normalizace. Nenastaví-li občanská společnost nějakou hranici, můžeme brzy znovu slyšet o zaprodancích, ztroskotancích či štváčích, tentokrát z řad exponentů liberální demokracie.
Ve 4:36 v sobotu ráno je obvyklejší hlasovat o prohlášení k vojenské invazi cizích armád. Nebo o vnitrostátním puči.
Při letmé rešerši není zřejmé, jak přesně se škrty do volebního programu „nespokojených občanů“ vlastně dostaly. Na první pohled jako by šlo o pomstu za velkou mediální novelu, kterou schválila Fialova vláda v roce 2024 a Poslanecká sněmovna v roce 2025.
Je znakem jisté nedospělosti či nevyzrálosti české politické scény, že tehdejší kabinet nedokázal vyjít ze své koaliční skořápky a hledat pro novelu konsens napříč politickým spektrem. Politici tak učinili z médií veřejné služby rukojmí svých ambicí. Chcete-li také rukojmí příští politické pomsty.
Nelze si nevšimnout, že jedním z nejhlasitějších kritiků velké mediální novely byl současný místopředseda sněmovny Patrik Nacher. Kromě jiného mu tehdy chyběla debata o náplni veřejné služby v médiích a debata o tom, jak by měly rozhlas i televize šetřit.
Vytkněme před závorku, že tehdy i nyní jde o požadavek legitimní. Je však jiná věc, zda je správné rozpravu na toto téma hrotit a uzavírat po celonočním jednání poslanců ve 4:36 v sobotu ráno.
Dynamika takového počínání svědčí spíše o panice v koaličních řadách po dvojích neúspěšných říjnových volbách. Ve 4:36 v sobotu ráno je obvyklejší hlasovat o prohlášení k vojenské invazi cizích armád. Nebo o vnitrostátním puči.
Zkrátka jsou-li škrty v rozpočtech Českého rozhlasu a České televize jakousi formou pomsty za novelu z roku 2024, lze je přičíst politické nezkušenosti, naivitě či rovnou zaslepenosti Patrika Nachera a jeho týmu.
Nedokázal odhadnout dopad manévru, který finančně a nominálně převádí obě média pod přímou kontrolu (kterékoliv) vítězné koalice. Kdyby u změny zákona nestála slepá vášeň či obyčejná pomstychtivost, mohli se navrhovatelé poohlédnout po zkušenostech z Velké Británie, která dala před sto lety světu média veřejné služby.
Nová královská charta BBC
Británie reagovala na měnící se mediální prostředí už před dvaceti lety liberalizací povinné platby koncesionářských poplatků. BBC, respektive administrátor, který jejich výběr spravuje, zavedl – bez vládní intervence či tlaku – institut čestného prohlášení. Britové bez přístupu k terestriálním kanálům a BBC na internetu se jím mohou povinné platby zbavit.
Místní daň platí i domácnosti, které veřejných služeb (místní knihovnu, vyhřívaný krytý bazén, hasiče) nevyužívají. Respektují, že existují členové společnosti, kterým takové služby zajišťují kvalitu života, zdraví nebo jen pohodlí.
Za posledních deset let poklesl počet platících domácností o 2,5 milionu, asi o osm procent. Korporaci se tak (při současném zmrazení automatické každoroční valorizace během pandemie) propadl rozpočet o půl miliardy liber. BBC bez jakékoliv intervence zvenčí začala šetřit. Nakonec se obrátila na vládu s požadavkem, aby stabilizaci jejích příjmů začala řešit.
Labouristický kabinet opakovaně vyloučil, že by kýženou stabilizaci příjmů řešil převodem pod státní rozpočet. Ministryně kultury explicitně varovala, že by pak kterákoliv vláda mohla veřejný rozhlas a televizi držet na finančních opratích a ovládat.
V souvislosti s přípravou nové královské charty BBC jsou ve hře tři možnosti: koncesionářský poplatek nahradí navýšení místní daně, ze které platí domácnosti lokální veřejné služby. Alternativou je extra koncese za internetové připojení nebo extra příplatek za příjem programů přes streamovací platformy, jako je Netflix, HBO nebo Apple TV. Příjmy z nich by do budoucna financovaly BBC.
Ve všech třech případech zůstává zachován princip solidarity. Místní daň platí i domácnosti, které veřejných služeb (místní knihovnu, vyhřívaný krytý bazén, hasiče) nevyužívají. Respektují, že existují členové společnosti (sousedi), kterým takové služby zajišťují kvalitu života, zdraví nebo jen pohodlí.
Jde o solidaritu, za kterou se netřeba stydět. V českém prostředí je naopak solidarita pojmem, kterým se vládnoucí politikové vymezují vůči okolí.
Solidarita se redukuje na výzvy či upozornění, že se to s ní (vůči válčícím Ukrajincům, uprchlíkům, hendikepovaným či sociálně slabým občanům) nesmí přehánět. Musí mít své limity, neb za každým rohem, chcete-li veřejným zpravodajským, vzdělávacím či zábavným televizním pořadem či veřejnou rozhlasovou vlnou, čeká někdo, kdo se ji chystá využít. Nebo v hierarchii hodnot Akce nespokojených občanů zneužít.