Když v pondělí ministryně financí Alena Schillerová představovala návrh rozpočtu, doprovodila to rezolutním tvrzením, že zvýšení rozpočtového schodku nemá alternativu. Buď bude mít vláda příští rok na utrácení o 389 miliard korun víc, než kolik vybere na daních a získá na dalších příjmech, nebo hrozí hospodářská stagnace a Česko nebude tak skvělé místo pro život, jaké by pod vládou ANO, SPD a Motoristů mohlo být. Tvrzením, že alternativa k takto hlubokému zadlužování neexistuje, Schillerová, nejspíš nevědomky, převzala rétoriku bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové. Ta slova „There Is No Alternative“ opakovala při obhajobě úsporných kroků tak často, až z jejich prvních písmen udělali premiérčini oponenti přezdívku Tina, kterou používali s větším gustem než lichotivější (a přitom ze Sovětského svazu pocházející) Železnou lady.
Jenže Thatcherová záměrné omezení prostoru pro diskusi mohla využívat proto, že byla vůdkyní strany, které vtiskla nový přístup k politice a ekonomice. A s kterou opakovaně – a díky britskému volebnímu systému i drtivě – vyhrávala volby a mohla tak vládnout víceméně bez ohledu na opozici, tedy kromě té vnitrostranické. Na koaliční partnery se nikdy ohlížet nemusela. Alena Schillerová je v docela jiné situaci.
Předně není šéfkou strany ani vlády. V obou případech je místopředsedkyní, přičemž v hierarchii nad ní je Karel Havlíček, hrající v ANO i ve vládě roli hlavního experta na ekonomickou politiku. A zcela mimo kategorie stojí šéf strany i vlády Andrej Babiš. Ten bude straně, kterou před patnácti lety založil, financoval a doslova ji vlastní, předsedat tak dlouho, dokud ho bude každodenní politika bavit. Stejně výsostné postavení má v tomto volebním období i ve vládě. Rozpočet, tradičně označovaný za zákon roku, Schillerová sestavila tak, aby to vyhovovalo Babišovi a jeho vidění situace. Pokud premiér změní názor, najednou tu alternativa bude.
Že návrh rozpočtu projde s Babišovým požehnáním ještě před schvalováním ve sněmovně změnami, naznačuje náhlé probuzení koaliční SPD a Motoristů. K sestavování „zákona roku“ je ANO nepustilo, ač se jejich ministři se svými požadavky u Schillerové vystřídali, a tak nyní mohou předstírat překvapení z toho, jak hluboko „jejich“ vláda míní rozpočtovou sekyru zatnout. 389 miliard? Nepřijatelné, zní od nich najednou.
Že je to odpor jen naoko, aby voliči neřekli, je zřejmé už z toho, že to byli právě poslanci SPD a Motoristů, kteří docela nedávno Aleně Schillerové bez okolků schválili zákon o změkčení rozpočtových pravidel, který vysoké schodky umožňuje. Jan Hrnčíř, který za SPD sedí v rozpočtovém výboru, při té příležitosti hájil i deficit mezi 350 a 400 miliardami korun. A to stejnými argumenty, jaké vytahuje Schillerová: Česko je podinvestované a je to třeba napravit. Jeho následný „šok“ ze skutečně navrženého rozpočtu je tak jen divadýlko pro voliče SPD, kteří jsou zvyklí na opoziční rétoriku, i když je jejich strana ve vládě.
Stejný opoziční reflex ovládl šéfa SPD Tomia Okamuru, který si při hledání chybějících desítek miliard – a jen ty vyznění rozpočtu citelně změní – vzpomněl na „neziskovky“. Paradoxně to byla Schillerová, kdo mu musel vysvětlit, že významnější peníze nedostávají, jak Okamura tvrdí, bájné politické neziskovky, ale takové, které za stát vykonávají například sociální služby. A to levněji, než kdyby to bylo v režii úřadů.
Motoristé se střelili do nohy ještě efektivněji. To když Boris Šťastný, jeden ze tří ministrů Motoristů, hned na začátku týdne řekl, že strana rozpočet v konečném důsledku musí podpořit. Přesvědčivější kapitulací jednání snad nejde zahájit. Zůstat ve vládě je pro pragmatika Šťastného důležitější než plnění slibu „Pohlídáme Babiše“, se kterým Motoristé před rokem vábili voliče. Mnozí na slib ale nezapomněli, takže následně předseda strany Petr Macinka zadoufal v nižší schodek.
Nejspíš se dočká. I samotnému Babišovi by se hodilo, kdyby se deficit vzdálil od hranice 400 miliard. Velký skok to ale nebude. Schillerová má totiž vlastně pravdu. Pokud chce ANO plnit alespoň část volebních slibů, jinak než s deficitem přesahujícím výrazně „maastrichtská“ tři procenta HDP to nepůjde.