Křehkost není slabost – ale začátek skutečného setkání. Psychoterapeutka Johana Růžková v rozhovoru pro Revue Salve mluví o lidské zranitelnosti jako o klíčovém bodu, odkud může začít změna. O tom, proč se ve světě terapie nečeká na výkon, ale vytváří bezpečný prostor. A proč být dnes opravdu sám sebou vyžaduje nejen odvahu, ale i společenský kontext, který to vůbec umožní.
Dají se křehkost a zranitelnost považovat za nějaké psychologické kategorie? Patří do repertoáru uvažování o lidské duši? Řekla bych, že když se o křehkosti a zranitelnosti uvažuje v psychologii, mají obě označení spíš negativní konotace. Když se na krizovém lůžku ocitne křehký pacient, znamená to, že má například sebevražedné myšlenky. Hlavním cílem je pak vyztužit ho, tj. nějakým způsobem ho akutně zamedikovat, aby přestal být křehký, tedy sobě nebezpečný.
V psychoterapii, což není to samé co psychologie, se ale po křehkosti vlastně prahne. Hodně lidí totiž přichází do terapie právě proto, že mají se svou pociťovanou křehkostí problém, vnímají ji negativně, jako přítěž, komplikaci, nechtějí takoví být, ale nevědí, jak s ní nakládat a jak ji zvládat. Jejich instinktivní reakcí je, že se snaží být tvrdí, vůči okolí, ale hlavně vůči sobě, což má pak ale daleko negativnější důsledky pro jejich život. Taková je zkušenost mnoha lidí bez domova nebo těch, kteří berou drogy. Ve skutečnosti totiž drogy bere většina lidí ne pro radost, ale proto, aby se vyztužila, aby kompenzovala to, kde se cítí být extrémně křehcí. To je ovšem slepá cesta.
Tento základní životní pocit křehkosti a zranitelnosti se totiž nezruší hospitalizací, medikací nebo vlivem omamných látek, ale tím, že se do ní terapeuticky vstoupí. Některé proudy psychoterapie, jako třeba daseinsanalýza, jíž se věnuju, považují za jádro své činnosti právě toto hledání okamžiku, kdy se člověk setkává sám se sebou, třeba právě v pocitu vlastní křehkosti. Takové vnitřní setkání nikdy nebude nějakým robustním, připraveným, naaranžovaným momentem, ale nějak se náhle stane, pokud tomu připravíme bezpečné prostředí.
Křehkost je tedy v určitém smyslu ústředním východiskem pro terapii. Jde o přijetí myšlenky, že je třeba jít pod plechové brnění naší duše, které jsme si vyrobili jako obranu před světem s pomocí svého ega, různých masek, alkoholu, společenského postavení, a hledat jádro člověka, které je přirozeně křehké. To je jak naší podstatou, tak ale také zdrojem našeho strachu – strachu z vnitřní zranitelnosti. Všichni vnímáme, že to není žádoucí stav, a tak hledáme způsoby, jak se vnitřně zpevnit, vytvořit si nějakou odolnost, dnes módně řečeno resilienci.
Tematizuješ tuto křehkost v rámci své práce s klienty? Můj vědomý postoj vůči křehkosti klienta je naprosto nezbytný. Terapeutické pole, které vztahem s ním vytvářím, má být tím, kde se člověk se svou křehkostí může otevřít. To je vlastně jádro mojí práce, vytvářet takové prostředí, podmínky pro ně, pro setkání, aby si člověk mohl toto vše bezpečně připustit. Někdy o tom mluvím přímo, mnohdy ale stačí jen to, že jim dovolím být takoví, jací doopravdy jsou. Já neříkám: „Pane, vy chlastáte, protože jste křehký.“ To se stane samo od sebe tím, že terapeut nestigmatizuje to, co lidi dělají, aby se ochránili. Právě bezpečný, otevřený, nehodnotící terapeutický rozhovor o alkoholu, drogách, agresivitě pomáhá k uvědomění toho, co ve skutečnosti znamenají.
Na psychoterapeuta to klade velké nároky, jak se nestát nadřazeným, paternalistickým, manipulujícím. To vše se může stát a je to skutečné riziko. Hlavní obranou je, že terapeut neustále reflektuje svou vlastní křehkost. To se děje už během dlouholetého výcviku a je to součást i jeho supervize. Základem je, aby se terapeut vnitřně stále vracel k tomu, proč dělá svou práci. Když zjistí, že to dělá kvůli touze po moci, pocitu nadřazenosti a převahy, je třeba okamžitě přestat.
Je to ale tenký led. Když pracuju s hodně traumatizovanými, psychicky křehkými dětmi, je to velký nápor na to, abych se sama udržela pohromadě. Je to fakt těžké, možná je to těžší než třeba práce s lidmi bez domova či závislými. To jsem si předtím neuměla představit. Aby to terapeut zvládl, musí být tak trochu egoistický, jeho ego musí být v určitém smyslu „obalené“… Všichni dobří terapeuti, které znám, jsou vlastně v běžném kontaktu malinko nesnesitelní lidi. Ale je to s ohledem na jejich práci celkem pochopitelné. Do nějaké míry své ego potřebuješ jako skříň, abys ten nápor dlouhodobě vydržel, ale přitom se musíš pořád podrobovat zkoumání, jestli to už není moc, jestli už nejsi v té skříni příliš. To je velká výzva. Pouštět si k sobě opravdu těžké případy a sám být příliš křehký moc nejde dohromady. Hrozí, že z toho bude člověk brzy úplně zničený.
Pomáhá v tom supervize, kterou mají terapeuti povinnou? Samozřejmě. Existuje k tomu podle mě skvělý obraz z populární kultury. Spisovatel Terry Pratchett má ve své Zeměploše postavy čarodějek, které v jeho světě fungují trochu jako terapeutky a sociální pracovnice. V knize se zdůrazňuje, že se navzájem neustále navštěvují, letí na koštěti klidně pěkně daleko, jen aby si spolu daly čaj a buchtu. Ve skutečnosti jde ale o to, že se vzájemně nenápadně kontrolují, jestli se už některá z nich nezačíná až příliš zlověstně pochichtávat a nestaví někde v lese perníkovou chaloupku…
To je vlastně princip supervizí a setkávání terapeutů. Potkávají se na nich lidé, kteří rozumějí tomu, co každý z nich zažívá, a mohou se v tom navzájem korigovat. A držet se. Mohou si říkat o těžkých věcech, které v rámci práce zažívají, a někdy jsou to opravdu hrůzy, a ten druhý se z toho nesesype, protože to taky dělá každý den. Nejde o nějaký sdílený cynismus, jde naopak o sdílenou laskavost vůči sobě navzájem. V daseinsanalytické supervizi je v centru terapeut a přesvědčení, že když bude sám v sobě uvolněnější, sebevědomější, ale ne tuhý, právě pak bude pro klienty dobrý.
Když máš před sebou v terapii klienta, s jakým cílem k němu přistupuješ? S ideou zdravého a odolného jedince, k níž ho chceš dovést, „spravit ho“, nebo je třeba jeho stav a možnosti uchopit jiným způsobem? To je otázka stylu a kontextu terapeutické práce. Třeba v rámci kognitivně-behaviorální terapie jde o to, naučit klienty zvládat symptomy, které pro ně dřív byly problematické. Je to trénink, jak se velmi konkrétně vypořádat s úzkostí, panikou, obavami z něčeho apod. V daseinsanalýze naproti tomu s cílem ani nepracujeme, jen vytváříme prostor pro setkání s daným člověkem a jeho duší a čekáme, co z toho vyvstane. Ukazuje se totiž, že vyvstane právě to důležité. Takže to pole možných přístupů je široké. A asi platí, že medicínský přístup bude spíš víc směřovat k představě spravování, bude tam fungovat zakázka: Spravte, co nefunguje.
Nějaký základní, implicitní cíl terapie ale přece musí existovat, i když není vyjádřen čistě jako zakázka: „Sprav ho!“ Určitě, a tím ústředním úkolem (existenciální) psychoterapie je svoboda člověka. Je ale zároveň těžké prokopat se s klientem až do jejího jádra. Svoboda k čemu? Svoboda od něčeho? Otevřít se nějaké milosti? Nebo odmítnout něco destruktivního? Odkrýt své jádro, zbavit se krunýře různých psychických obran, jak jsme o tom mluvili? U některých lidí to ani nejde, kontext jejich života je tak strašný, že se ani nelze úplně obnažit, není to aktuálně žádoucí, protože to chování je skutečně sebezáchovné. Cílem pak není zbavit se toho, osvobodit se, ale třeba jen hledat cesty, aby si to člověk mohl dovolit v budoucnu.
Svoboda být sám sebou, která je v základu humanistické psychoterapie, je velmi abstraktní představa. Ale svoboda vyvázat se ze zotročujícího systému, v němž žijeme, je zase velké politikum. To není pouze věc jednotlivce, ale širšího celku.
Co tím přesně myslíš? Jde o jednu z ústředních otázek současné psychoterapie. Mnohdy se tváříme, že není politická, ale ona je. Jeden kritický proud v současné psychoterapii říká, že vlastně jen vyztužujeme lidi, aby mohli dál fungovat v současném evidentně nezdravém systému, aby mohli dál pracovat a podávat výkony, i když je to spojováno s nesmyslnou zátěží, devastací vztahů, odosobněním… Pak se nabízí otázka, jestli by terapeuti neměli být více společensky angažovaní jakožto ti, kdo poukazují na to, že je to i systém, který svými požadavky na lidi způsobuje jejich duševní potíže a bolest.
Třeba velké korporátní firmy si najímají terapeuty pro své zaměstnance, údajně jako součást péče o ně. Dochází ale k tomu, že když se terapie povede, zaměstnanci pak z takové firmy odejdou, protože prohlédnou absenci smyslu své práce a její škodlivost. Ale korporát tohoto terapeuta platí, takže ten je vlastně v jakémsi střetu zájmů, je to velký etický otazník.
Když se na to podíváme konkrétně, na individuální úrovni se dá říct, že se každé dítě rodí dobré, otevřené, zvědavé, veselé, dokud se ovšem nenaučí – není donuceno naučit se – žít v určitém prostředí, které může být patologické, citově vyprahlé, násilné, zneužívající apod. To pak takové dítě zásadním způsobem změní, musí si vytvořit určité psychické mechanismy, aby to zvládlo. Terapie potom na základní úrovni pomáhá třeba k tomu, vyvázat se z braní drog. Na vyšší úrovni jde o to, umět se vyvázat třeba z rodiny, když je zdrojem těchto sebedestruktivních činností. A dál nad tím je otázka, nakolik je nutné vyvázat se ze systému, který způsobuje, že je rodina v takovém marasmu, že v ní děti berou drogy…
V současnosti se hodně mluví o traumatu a jeho vlivu na naše životy, řada lidí se považuje za traumatizované. Jak se k tomu stavíš ty? Co z toho má smysl přijímat, z čeho se poučit a co je třeba jen módní vlna? Myslím, že trauma informovaný přístup a koncept raného komplexního traumatu skutečně dává smysl, s většinou z toho se dá souhlasit. Nemyslím zároveň, že je u nás většina lidí traumatizovaných. Je ale pravda, že já se setkávám spíše s těmi skutečně rozbitými.
Téma traumatu není samo o sobě nijak nové nebo převratné. Jsou to věci, které tu vždycky byly, nějak o nich přemýšlel Freud, nějak Jung či Adler. V posledních desetiletích se k tomu připojily nejrůznější neurologické aspekty, náš obrázek je tedy mnohem komplexnější. Proto je dnes nový spíš způsob, jak to celé můžeme uchopit.
To, co nazýváme trauma informovaný přístup, říká ve zkratce: „Respektujte lidi, jací jsou, dokud jste neušli třicet kilometrů v jejich botách.“ Vůbec totiž nevíte, co mají za sebou, jaké jsou důvody a kořeny jejich chování. Díky určité zdrženlivosti v soudech, empatii, vstřícnosti třeba poznáte, že věci jsou v jejich případě mnohem složitější. Podle mě je to dost univerzálně platný přístup k lidem jako takovým. A nezáleží na tom, jak přesně někdo je či není traumatizovaný. Je lepší respektovat individuální prožívání, potřeby, odchylky v nich, brát lidi takové, jací jsou.
Právě tohle ale mnohdy vede ke generačnímu střetu, kdy si starší lidé říkají, že oni to v mládí taky neměli ideální, nikdo se s nimi nemazlil, ale nehroutili se, byli schopni zatnout zuby… a jací dnes jsou! Ano, ale to říká přesně ta generace, která u nás vytvořila národ alkoholiků… Je to generace plná svých vlastních traumat, která to ale neumí moc ventilovat, neumí mluvit o svých emocích, schovává se za svou tvrdost, kterou kompenzuje například tím alkoholem nebo workoholismem. To není žádný ideální vzor…
Navíc je dobré rozlišovat. Současný guru psaní o traumatu Gabor Maté rozlišuje trauma s malým a velkým t. Trauma s velkým T je to, co si tak nějak umíme představit – zážitek autonehody, zkušenost války, smrt blízkého člověka… Je to strašné, ale vlastně srozumitelné a čitelné. S tím se paradoxně dá pracovat docela dobře. Ale trauma s malým t, třeba citové zanedbávání v dětství, přehlížení, nedostatek blízkého vztahu, to už tak přehledné a uchopitelné není, ale následky toho vůbec nejsou malé. Důsledkem jsou lidé, kteří jsou prostě nějak divní, podvědomě je nemáme rádi, je těžké je milovat, mají nestandardní chování, mohou nám připadat bezcitní, nebo naopak přecitlivělí, mohou mít nejrůznější poruchy osobnosti, užívají drogy.
Právě o nich si většina lidí asi řekne, že jsou nějak nesympatičtí, spíš se od nich odvrátí. Nemáme to úplně v moci, stejně jako oni. Nevědí, proč jsou takoví, proč ostatní odpuzují, co je na nich divného, ale přijmou to jako nějaký stav, danost, úděl. A to je strašně špatné. Zvyknou si na to, že nemají nárok na to, být milováni, přijímáni. Nikdy to třeba nezažili. Mají pocit, že si to nezaslouží.
Právě taková je většina mých klientů. Nejsou to na první pohled moc příjemní lidé, nejsou to dojemné krásné dívky, které způsobně pláčou v křesle. Jsou to spíš divoké, agresivní, nesoustředěné děti (nebo dospělí)… A právě kvůli nim potřebuje společnost trauma informovaný přístup, aby věděla, jak se k takovým lidem vztahovat, že to obvykle není jejich vina nebo volba, aby je šmahem neodepsala.
I proto je vhodné pochopit křehkost jako základní charakteristiku člověka. Může to změnit náš pohled, ale zároveň si asi musíme dát pozor na to, že realita nevypadá tak, že klient je jako rozkošná panenka s vykloubenou ručičkou, kterou jen stačí efektním gestem nahodit zpět. To je přesné! Lidé mají někdy pocit, že když jdou na terapii, něco zázračného se tam stane, něco se vysloví – přiznám si nějakou skutečnost, uvědomím si něco z minulosti, ano, znásilnil mě strýc… – a bude to! Něco se v tom okamžiku jednou provždy vyřeší. U lidí s komplexním traumatem, s tím malým t, se nic takového nestává. Není zde nic, co by se dalo vyslovit, nahodit, není tam žádné jádro…
Celý život těchto lidí je síť zraňujících věcí, právě to tvoří jejich základ. Není to tak, že by se dala najít nějaká díra, kterou stačí zalepit. Spíš se dá říct, že se v terapii pořád spřádá nějaká nová síť, jako šaty kolem křehké nahé lidské bytosti, které mohou být nakonec i trochu volnější, pohodlnější než ten pancíř, který tam byl doposud. Ale taky se stává, že se ta síť znovu protrhává, člověk si ji při jiné příležitosti opět serve… Ani to se nedá vyloučit. Je to snovačská práce, spíš než opravářství.
Jaké jsou pro terapeuta zdroje síly k podobné práci? Každý člověk přece chce nějakou odměnu ve formě výsledku. A ty přitom pracuješ s lidmi, kteří takové uspokojení asi spíš nenabízejí, mnohdy někam zmizí, aniž bys věděla, jak to s nimi dopadlo. To musí být další zdroj permanentní frustrace… Ne v každé terapii to tak je. Někdy se skutečně stane, že lidi po čase přijdou s tím, že děkujou a že už to stačí, že se jejich stav zlepšil a jsou spokojení. Mně se to, pravda, moc nestává.
Když jsme pro Armádu spásy připravovali projekt terapie pro lidi bez domova, měla jsem skvělého šéfa, s nímž jsme probírali i to, jak poznáme, že to celé dává smysl. On neměl zkušenost s terapií, ale měl velkou zkušenost s lidmi bez domova. Bylo pro mě cenné, že jsme se shodli na tom, že to má smysl ve chvíli, kdy lidi pociťují zlepšení kvality svého života. To mi jako odpověď stačí. Cílem není, že se dostanou z ulice, že přestanou být závislí nebo duševně nemocní, že do roka zázračně uzdravíme deset lazarů – ale že ti dotyčný řekne, že je to pro něj dobré, že se cítí líp.
Zvykla jsem si o tom uvažovat tak, že úplně stačí, když mezi námi vznikne vztah. To je něco mimořádného, protože mluvíme o lidech, kteří žádné dobré vztahy nemají. Nula! Žádní rodiče, rodina, přátelé, na ulici moc žádné bezpečné a dobré vztahy nejsou. Oni toto poprvé poznají třeba až s terapeutem – a to stačí. I když se zase rozpijou, rozjede se jim opět duševní nemoc, propadnou se ještě hlouběji, mají v sobě zkušenost toho, že s někým mohou skutečně být, mluvit, někdo se o ně zajímal.
Obraťme pozornost k dnešním mladým lidem. Hodně se tematizuje epidemie úzkostí, která mezi nimi propukla, dramatické zhoršení jejich psychického zdraví. Jaké jsou toho zdroje? Nedávno jsem mluvila s mladou klientkou, která si stěžuje, že jí její táta vůbec nerozumí a nevnímá ji, jen se mechanicky ptá na školu. Ona je velmi depresivní, on ji zase vidí šablonovitě tak, že má udělat školu, jít na vysokou, pak si někoho vzít, koupit si na hypotéku dům, mít děti a jezdit oktávkou do kanceláře. Pro ni je to noční můra. Pro tuhle holku je svět úplně jiný než pro něj. Její vize budoucnosti vůbec neodpovídá představě otce, je mnohem skeptičtější a temnější, a ona to přitom vidí asi realističtěji než on. Na vlastní bydlení si nikdy nevydělá, představa partnerského vztahu je pro ni daleko komplikovanější, navíc je lesba, což otec neví, takže další „selhání“. Možná, že za deset let bude planeta hořet a budou tady lítat bomby. Takže její vize, že si koupí dodávku a bude jezdit po Evropě, je nejspíš mnohem přiléhavější a víc na zemi.
No dobře, ale v čem je to jiné než kdykoli jindy? Konflikt s rodiči, nejistá budoucnost, hrozba války, v čem se to liší od 60., 70., 80. let? Heslo „No future“ měli na bundách vyšité punkáči už před čtyřiceti lety. Jasně, možná to tak jiné není. Na druhou stranu, předchozí generace, rodiče té holky, jsou podle mě traumatizovaní úplně stejně. Jak jsme už říkali, je to generace, v níž je největší procento rizikových konzumentů alkoholu. Oni nejsou výrazně zdravější a odolnější, pouze jejich kompenzační mechanismy jsou jiné.
Zároveň platí, že současné výzkumy o dětském psychickém zdraví nemáme zas tak dlouho, v zásadě od covidu. Tam se něco radikálně zhoršilo, ale je možné, že to v minulých dobách nebylo o moc jiné. Nevím, jak mladí reagovali na hrozbu atomové katastrofy v době studené války, jak prožívali ekologické hrozby v 80. letech, jak v minulosti kompenzovali své úzkosti a emočně nedostupné rodiče. Ale sama psychoanalýza se na přelomu 19. a 20. století rodila jako důsledek epidemie hysterie, která jistě souvisela s patologickým prostředím tehdejších rodin. Mladí lidé minulých generací asi moc zázračných schopností neměli, hodně pili, brali drogy, byli sexuálně aktivnější a nezodpovědnější než dnešní mládež…
Co se ale opravdu změnilo, jsou zrychlené proměny světa a technologií. To už není lineární, ale exponenciální vývoj. V tom se jednotlivé generace skutečně radikálně vzdalují. A s tím souvisí zmiňovaný vpád technologií, především levný dopamin a závislostní potenciál telefonů. Děti a mladí lidé jsou na nich závislí opravdu hodně a podle mě jde o skutečně vážný problém. Dopamin je chemická látka, kterou nás naše tělo odměňuje za dosažení nějakého cíle. Motivuje nás proto k učení, zvědavosti, vytrvalosti v úsilí o něco a podobně. Normálně si ho musíme zasloužit.
Technologie sociálních sítí ale funguje tak, že přitahují pozornost a nabízejí nám v nekonečném řetězci nové a nové stimulující podněty, které mozek odměňuje právě dopaminem. Zákonitě pak na tom vzniká velmi nebezpečná závislost, na tom nekonečném scrollování, na krátkých videích na TikToku, na YouTubových reels. Mnohé děti už neumějí získávat dopamin z přirozeného světa, jedou jen na telefonech. Chtějí okamžité uspokojení, nevydrží se dívat dvě hodiny na film, udržet pozornost u příběhu, o čtení ani nemluvě. Jejich rodiče na to najíždějí taky, a tak to nejsou schopní regulovat. Přijde mi šílené, když rodiče tvrdí, že to přece u dětí nemůžou omezovat. Říkám si, co by dělali, kdyby jim dítě tvrdilo, že si před spaním musí dát ještě panáka nebo vykouřit další cigaretu. A přitom je to to samé!
Nemyslím, že je to příčina současných úzkostí, ale je to určitě „alkohol“ současné generace. Dnešní děti podle výzkumů objektivně konzumují mnohem méně alkoholu a drog, ale jejich úlevový mechanismus je na telefonech. Dávat jim obecné rady je těžké, protože je to jako mluvit s alkoholikem. Zároveň je třeba brát vážně to, co mladí lidé říkají, čeho se obávají, protože to nejsou nesmysly. Mají důvod mít úzkosti a strach z budoucnosti, a způsobily to předchozí generace nejen vztahem k přírodě, ale i tím, jaké nastavily ekonomické podmínky, jaké předávají vztahové vzorce apod. Ale když kvůli depresi nejsou děti schopné vyjít z domu, je třeba je vyztužit, přece jen jim v té jejich křehkosti pomoct, aby mohli zažít svět.
V současné době je módní posmívat se tzv. generaci sněhových vloček… Myslím, že je to jako s lidmi bez domova: je snazší je stigmatizovat, protože tušíme, že je to vlastně i naše vina. Na psychologické úrovni bych řekla, že tam může fungovat i určitý princip protipřenosu. Když sedím s křehkým, plačtivým, nesebevědomým klientem a on buď nemluví a fňuká, nebo říká, jak je zoufalý, tak to ve mně samozřejmě vyvolává vztek. A přesně to musím jako terapeutka bedlivě sledovat, protože co se v rámci terapeutického vztahu děje ve mně, k terapii a léčbě klienta neoddělitelně patří. Psychoanalytická odpověď by byla: Děje se to proto, že je ten plačtivý, schoulený klient ve skutečnosti plný vzteku a cítí agresi vůči nepřátelskému světu, jen to neumí vyjádřit. Takže to terapeut zrcadlí do doby, než to klient bude umět vyjádřit sám.
Hodně současných dětí má důvod být vzteklé na rodiče, že jim tak zavařili život. A kontakt dospělých s tímto typem zraněnosti může vyvolávat vztek, který se mění v odsudky, pohrdání, shazování mladé generace. Když to ale k sobě, třeba jako terapeut, pustíš, má to svůj smysl. Vůči těmto svým klientům zažívám různé pocity, těším se na ně, zajímají mě, je mi jich líto, ale taky je nesnáším, mám na ně vztek, mám chuť vyskočit, zatřást jimi a říct: „Do háje, tak vem ten život do svých rukou! Jdi ven, žij, neseď doma a nebul!“ A všechny tyto pocity v sobě musím pečlivě analyzovat.
Myslím, že rodiče a obecně kritizující dospělí tohle prožívají taky – ale už si neřeknou, že jsou to i jejich pocity, jejich pocit viny za to všechno. Že křehkost „sněhových vloček“ zrcadlí i jejich vlastní strach, ty děti reprezentují to, co v hloubce prožíváme my všichni. Přinášejí vlastně jako na talíři bolest celého světa, což v nás vzbuzuje vztek. Starší generace to ale nikdo neučil takto prožívat, pracovat s vlastními emocemi, tím spíš negativními. Rozhodně nepomůže takovým dětem nadávat. Nic se z toho nedozvíme a zatemňuje to fakt, že jsme všichni nějakým způsobem zranění.
Přesto – jaké jsou cesty k nějakému vyztužení, k resilienci? Zase se vrátím do rodiny – podle mě je ústřední mít hodnoty, které právě v ní dostávám. A můžou být velmi různorodé. Rodina by měla být místem, kde zažívám skutečné vztahy a kde mi někdo, koho mám ráda, ukazuje, že věci dávají smysl, že má smysl se něčemu věnovat, vkládat do toho úsilí. Pokud vidím, že jsou moji rodiče pro něco zapálení, něčemu věří, něco ctí, mají něco, co vnáší do jejich života radost a smysl, mohu tuto zkušenost sama nasát a vytváří to nějaký rámec i pro mě. Čím dál víc si myslím, že jde o zcela základní věci.
A že je to něco reálného, ne jen virtuálního. Ano, rozhodně. Je třeba dětem ukázat, že je pro co žít. A nemusí jít o nic extra vznešeného. Stačí dělat a žít rodinný život, úplně obyčejně. Mít vztahy a pečovat o ně, ne o nich jen mluvit. Ze vztahu, úplně obyčejného, ale láskyplného, se smysl rodí mnohem snáze. Poznáme to právě tehdy, když zjistíme, jak mnoha lidem obojí chybí.
S tím částečně souvisí i to, že jednou z příčin křehkosti mnoha lidí je podle mě absence rituálů, slavení, zkušenosti strukturace života a času. To se nám dost vytratilo, a přitom je to nesmírně důležité. Třeba právě v rodinách jsou jakékoli sdílené rituály velmi podstatné, vyztužuje to vztahy, zkušenost přijetí, sounáležitosti. Jsou to důkazy toho, že rodinu něco spojuje, lidé na to často vzpomínají jako na něco cenného – stačí, že se rodina pravidelně schází u večeře, něco se hraje, chodí na výlety, povídají si. Dnes jsou rituály velmi důležité a využívané třeba v paliativní péči. Ale třeba také v terapeutických komunitách. Opět platí, že v onlinu tento princip sdílených hodnot, zážitků a smyslu spíš není, což má pak dost negativní důsledky.
Smysl, o kterém mluvíš, a jeho absence, hodnoty, rituály se už vlastně trochu blíží spiritualitě. Dá se o tom v rámci terapie takto mluvit přímo? Lidé k tomu dojdou sami. Zároveň jde i o intelektuální a jazykové možnosti klientů. Pracuju například s extrémně traumatizovanou holčičkou, u které v zásadě není nic dobře, v celém jejím životě, vše je úplně špatně. Byla dlouho velmi uzavřená, a pak mi najednou napsala zprávu, že nevěří, že si zaslouží tak dobrý život, který teď má – tím se myslí, že je v děcáku! Nevěří, že se zbaví násilí, které jí zničilo život (byla skutečně obětí trestné činnosti, pachatel je v kriminálu). Ona se tím ale ptá: „Může mě vůbec někdo milovat? Mám nárok na to, být na světě?“ Ona o tom vážně pochybuje. Podle mě je to zásadní náboženská otázka. Má pocit, že mezi lidmi nemůže najít tak velkou lásku, která by ji přijala. Tu ale může najít ve víře, která má sílu to vše špatné překonat, v důvěře v absolutní přijetí… Říkám jí, že já budu víru v to, že to jde, hlídat za ni, a to až do chvíle, než přijde i k ní. Což je vlastně už trochu pozice duchovního doprovázení.
Nebo jiný případ: paní, které je skoro sedmdesát, přišla s vážnými psychosomatickými potížemi. Ukázalo se, že se celý život starala o jiné lidi, udělala spoustu práce v péči o druhé, dosloužila rodičům svým i manžela, vychovala děti, věnovala se pomáhající profesi. A nyní v důchodu s tím ztratila kontakt, už ji nikdo nepotřebuje a ona se fyzicky a psychicky zhroutila. Práce s ní byla o tom, uvědomit si význam a smysl jejího života i tak. A že to, co zasadila ve světě, žije dál. Když to postupně všechno nahlédla, najednou se jí fakt ulevilo a přestala mít problémy se srdcem.
Lidé bez domova se ptají, jaký má smysl, aby se snažili žít jinak. Na to se nedá odpovědět jinak než spirituálně, protože to smysl opravdu nemá. Jejich život je skutečně bezvýchodný, nic nemají, často jsou zadlužení, nikdy se z toho nevyhrabou, když se horko těžko vrátí do systému, budou na to do konce života doplácet.
Málokdo přijde se spirituální otázkou přímo, ale implicitně je přítomná evidentně. A já je samozřejmě neindoktrinuju, neříkám, kde a co mají hledat, ale snažím se jim otevírat prostor, aby mohli sami dojít tam, kam potřebujou, do hloubky. Obvykle nemám klienty, kteří by byli úplně schopni reagovat na nějaké přímé duchovní podněty, ale vím od nich, že mají určitě vlastní zážitky posvátna nebo blízkosti něčeho spirituálního, přítomnosti smyslu, což může být blízké zkušenosti transcendence.
Díky za rozhovor! Johana Růžková
Ptal se: Martin Bedřich
