Možná nejzajímavější bezpečnostní zprávou dneška je způsob, jakým se mění evropská debata o tom, co vlastně představuje bezpečnostní hrozbu.
Sergej Lavrov tento týden zopakoval, že Rusko podle něj nemá v úmyslu napadnout Evropu. Současně uvedl, že pokud by Evropa zaútočila na Rusko, případný konflikt by byl „úplně jiný“ než válka na Ukrajině a „velmi krátký“. Takové prohlášení samozřejmě nevypovídá o budoucím ruském jednání. Je ale relevantní jako součást strategické komunikace Moskvy : deklaraci absence útočného záměru doprovází explicitní upozornění na náklady případné přímé konfrontace.
Incidenty pod úrovní ozbrojené agrese a reakce na ně Ve stejný den přichází z Bruselu zdánlivě jiná zpráva. Ursula von der Leyen navrhuje European Security Council a evropský „counter-hybrid playbook“, včetně Emergency Security Protocolu pro koordinaci reakce na incidenty pod úrovní ozbrojené agrese. A právě tady se podle mě obě zprávy potkávají.
Jedním z nejcitlivějších míst evropské bezpečnostní architektury je dnes prostor před otevřeným ozbrojeným útokem. Sabotáž. Kybernetické operace. Narušení vzdušného prostoru. Poškození kritické infrastruktury. Elektronické rušení. Incidenty s obtížnou nebo pomalou atribucí.
MBDA Meteor a Gripen, wallycacsabre, CC BY 2.0 Jednotlivě nemusí představovat ozbrojený útok. V souhrnu ale mohou vytvářet značný bezpečnostní, ekonomický a politický tlak. A problém potom není jen vojenský, ale především rozhodovací.
Kdo incident vyhodnotí? Jak rychle lze určit jeho původ? Kdy přestává být národní záležitostí? A jak vytvořit věrohodnou společnou reakci, aniž by každý incident automaticky otevíral otázku vojenské eskalace?
Právě proto je zajímavý i vývoj na východním okraji Evropy. V Moldavsku nyní probíhá Fire Shield 2026 za účasti moldavských, rumunských a amerických jednotek. Rumunsko je členem NATO , Moldavsko je ústavně neutrální. Cvičení samo o sobě samozřejmě neznamená změnu moldavského aliančního statusu. Ukazuje ale něco podstatného: alianční členství a praktická obranná spolupráce nejsou totéž.
Vedle formálních bezpečnostních garancí vzniká další vrstva bezpečnosti, schopnost států sdílet informace, společně cvičit, koordinovat reakci a budovat interoperabilní kapacity. A právě tím se dnešní zprávy propojují.
NATO, článek 5 a mechanismy reakce Na jedné straně pokračuje strategická komunikace Ruska a evropských států o hranicích případné přímé konfrontace. Na druhé Evropa hledá mechanismy pro hrozby, které této hranice nedosahují . A v nejexponovanějších regionech současně roste praktická bezpečnostní spolupráce i mezi státy s rozdílným aliančním statusem.
Evropská bezpečnost se proto neodehrává jen kolem otázky článku 5. Stále důležitější je, co se děje předtím, než se článek 5 vůbec stane relevantním a zda pro tento prostor máme stejně dobře připravené mechanismy reakce . Rusko nás testuje, to je už víc než jasné.
Podprahové operace Ruska Testování je součástí strategie, nikoli její alternativou. Podprahové operace umožňují Rusku vytvářet tlak, oslabovat odolnost protivníka a současně kalibrovat jeho ochotu a schopnost reagovat, aniž by překročilo práh, který by mohl vést k přímému vojenskému střetu s NATO.
To ale samo o sobě ještě neznamená, že NATO válku prohrává. Spíše jde o to, že Rusko v této fázi využívá strukturální asymetrii: volí čas, místo a intenzitu jednotlivých akcí, zatímco NATO musí řešit atribuci , proporcionalitu reakce, politický konsensus a riziko eskalace.
Otevřený konflikt by tuto nejednoznačnost odstranil a umožnil NATO využít podstatně širší spektrum jeho konvenčních schopností. Nelze z toho však vyvodit, že by takový konflikt byl pro Alianci výhodnější. Znamenal by přímý střet s jadernou mocností a zásadně vyšší riziko nekontrolované eskalace . A právě tento eskalační faktor zásadně ovlivňuje kalkulaci obou stran už v současné podprahové fázi konfliktu.
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Creative Commons Zero (CC0) license
O autorce: Jana Skopová působí jako Chief Resilience Officer ve společnosti Solvo a dlouhodobě se věnuje strategickému poradenství, bezpečnostní politice a tvorbě i rozvoji projektů. Deset let vedla charitativní projekty manželů Tykačových, podílela se na vzniku několika významných celorepublikových iniciativ a působila také jako poradkyně ministryně obrany.
Vystudovala bezpečnostní politiku, je externí členkou Centra bezpečnostních studií Univerzity CEVRO a držitelkou bezpečnostní prověrky stupně T.