KOMENTÁŘ. Češi i Slováci adorují masové vrahy Edvarda Beneše a Ludvíka Svobodu, stejně jako stovky jejich spolupracovníků a podřízených, a mlčí o desítkách tisíc jejich poválečných obětí.
Tisíce bestiálně ubitých civilistů, postřílené děti, další desítky tisíc po válce unesených do Sovětského svazu na otrocké práce. Vláda, která se vědomě oddala barbarství, které za nadšené podpory zfanatizované společnosti nazývala demokracií.
Československá armáda, která to všechno organizovala a kryla. A zvláštní amnestijní zákon 115/1946 Sbírky, pro který jednomyslně hlasovali všichni českoslovenští údajní „demokraté“ v Prozatímním národním shromáždění. Z jejich vůle nebyla nikdy potrestána žádná poválečná zvěrstva „obnovené demokracie“.
Mlčení o vlastních zločinech se stalo součástí české paměti, nebo spíše bezpaměti. Naštěstí ani komunistickému režimu se nepodařilo zničit všechny, kdo chtěli znát pravdu a odmítali si nepamatovat.
A pak se minulý týden na největším soukromém staveništi v centru západočeských Postoloprt, na místě bývalých kasáren jezdectva, pouhých dvacet centimetrů pod povrchem, v dlouho odkládané a přitom povinné archeologické sondě objevila holínka s částí lidské kostry.
Výmluvy skončily. Právě sem bylo v červnu 1945 nahnáno možná až osm tisíc německy mluvících civilistů ze Žatce. Právě zde byli ponižováni, mučeni a vražděni. V devíti masových hrobech v blízkém okolí bylo postupně nalezeno necelých osm set těl.
Není soudce ani soud, který by falešného svědka, před tribunálem usvědčeného z vědomé lži, odsoudil podle zákona a navždy ustavil pravdu o tom, co bylo. Jen naše svědomí.
Ale kasárna následně patřila Československé lidové armádě, a ta nikdy žádné důkazy vlastních zločinů nehledala. Nikdo se nezabýval odhady historiků, podle kterých mohlo být obětí až třikrát více než nalezených těl. Podle armády však žádné hroby nebo důkazy vražd v kasárnách nikdy nebyly.
Vyčistit terén!
Jeden z organizátorů postoloprtských masakrů z června 1945, štábní kapitán Vojtěch Černý, patřil ke čtyřem důstojníkům 1. divize, které před začátkem operace na tajné schůzce v hotelu Belveder na Letné osobně instruoval přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Oldřich Španiel.
Výslovně je nabádal k vraždění německých civilistů a dal rozkaz k „vyčištění terénu“. Podle výpovědi z roku 1947 před parlamentní vyšetřovací komisí dalšího z velitelů, Jána Čupky, generál Španiel důstojníkům doslova řekl:
„Pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně Němců půjde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“ Hlášení o postupu „operace“ posílal Čupka osobně veliteli komunisty a Sověty řízenému Obrannému zpravodajství Bedřichu Reicinovi.
Otevřeně zastrašovací a genocidní smysl postoloprtského vraždění v červnu 1945 vynikne, pokud si uvědomíme, že železniční spojení mezi Postoloprty, Žatcem, Chomutovem a Vejprty na státní hranici, vzdálené jen něco přes sedmdesát kilometrů, bylo obnoveno už 21. května.
Nebyl tedy problém těch zhruba osm tisíc civilistů z Žatce a okolí naložit do čtyř až pěti transportů (tehdejší „norma“ popisovala transport jako čtyřicet vagonů po třiceti osobách) a během pár dní by byl „terén“ i bez vraždění „vyčištěn“.
Lze se proto domnívat, že namísto praktického a rychlého železničního odsunu se československá vláda a armáda rozhodly v Postoloprtech provést masívní zastrašovací akci, popsanou o sedmdesát let později vyšetřovatelem české policie jako případ genocidy.
Vrah s vyznamenáním
Kapitán Vojtěch Černý byl masový vrah, jeden z nejhorších v československé historii. V československé lidové armádě sloužil až do začátku sedmdesátých let.
V roce 1990 mu jeho staré známosti v armádě pomohly k zařazení do „rehabilitací“ a podle zjištění historika Jiřího Padevěta ho na základě podkladů rehabilitační komise v listopadu stejného roku prezident Václav Havel povýšil na generála a předal mu vyznamenání. O masovém vraždění v Postoloprtech, kterému velel, nikdo ani nevzdechl. I takto nechutné jsou důsledky lží a mlčení.
O vlastním mlčení by nejlépe mohla svědčit naše dnešní armáda, která se nikdy nepřiznala k masovým zločinům, kterých se po válce v roce 1945 dopouštěla na civilním obyvatelstvu. Ani více než osmdesát let nestačilo, aby se omluvila za válečné zločiny a alespoň symbolicky se distancovala od generálů a důstojníků, kteří je prováděli.
V samotných Postoloprtech po poválečných zločinech vyrostly tři podivné generace zbabělých a němých lidí, pro které pravda o minulosti nemá cenu. Je spíš na obtíž. Pro ně se ve městě nikdy nic špatného nestalo a tak prý není „slušné“ po takové době něco připomínat nebo se ptát.
Dravá polistopadová podnikatelsko-politická elita města v podání rodiny Elsnicovy, o jejichž nevybíravých metodách Hlídací pes psal už v únoru 2024, získala jezdecká kasárna už před rokem 2010. O zjištění pravdy o masakrech německých civilistů v roce 1945 nestojí. Bránila by jejich podnikatelským záměrům.
Paní Hana Elsnicová, dlouholetá zastupitelka a jedna z pěti radních Postoloprt, v rozhovoru pro Reportéry ČT v roce 2010 slibovala, že kasárna bourat nebude a zařídí v nich důstojné muzeum, připomínající památku mnoha stovek zavražděných. Na zbytku slibovala postavit krásný domov důchodců, který chtěla nazvat Eden.
Dnes, kdy je nejvlivnější z pětičlenné postoloprtské Rady města a její syn Petr stojí v čele finančního výboru patnáctičlenného zastupitelstva, je její pozice neotřesitelná.
Život v neúplných dějinách
Je to ošklivá ironie. Sliby jsou pryč, kasárna od roku 2016 zbouraná a dnes se mluví už jenom o rodinných domcích se zahrádkami. Po posledním nálezu kosterních zbytků je ovšem všechno zastaveno.
Vyšetřování briskně převzalo Nejvyšší státní zastupitelství, ale je otázka, kolik dalších důkazů bude ještě možné najít. Majitelé už totiž stihli značnou část parcely bez kontroly do hloubky vybagrovat.
Je třeba se konečně zamyslet a vysvětlit, proč se česká fascinace výročími a legendami o jednotlivcích, jakoby představujících naši kolektivní odvahu, mravní čistotu a laskavost, stala tak důležitou součástí národní identity.
Žít v neúplných dějinách, jejichž část je se souhlasem politiky a absolutní většiny společnosti vědomě potlačována a zamlčována, je totiž něco hluboce hloupého a nedůstojného. Stačí pár let lží a mlčení a z pravdy se stane lež, převlečená za legendu.
Z pravdivého zobrazení dějin a vlastních životů jen blábol bez souvislostí, úplnosti a kontextu. Není však soudce ani soud, který by falešného svědka, před tribunálem usvědčeného z vědomé lži, odsoudil podle zákona a navždy ustavil pravdu o tom, co bylo. Jen naše svědomí.
Biblická zahrada Eden byla první část ráje, místo, kde ve věčné nevinnosti a štěstí žili Adam a Eva předtím, než je Bůh z ráje vyhnal. Rostl tam strom života a strom poznání dobrého a zlého. V příliš mnoha českých srdcích a určitě v Postoloprtech by zjevně nepřežil ani jeden.