Jeden z nejdramatičtějších okamžiků prvních hodin protikomunistického povstání v Maďarsku roku 1956: Je 23. říjen večer, u památníku básníka Sándora Petőfiho se koná pokojné shromáždění na podporu domácích reforem a solidarity s protestním hnutím v Polsku. Postupně však přerůstá ve spontánní projevy nesouhlasu s komunistických režimem. Část demonstrantů míří ke Stalinově soše na třídě Györgye Dózsy a pomocí přistavených autogenů ji strhává z podstavce. Hlava diktátora přistála v prachu ulice.
Bouřlivý výjev pádu Stalinovy skulptury zvěčnily fotografie i filmy, působivě ji ztvárnila také maďarská režisérka Márta Mészárosová v jednom z dílů své vynikající filmové trilogie o maďarské novodobé historii, v Deníku pro mé lásky. Truchlivým dovětkem revolučního vzepětí se stala scéna z dalšího dílu trilogie – Deníku pro mou matku a mého otce, v níž o rok později na místě protikomunistických demonstrací manifestují pokoření Maďaři vynucenou prvomájovou podporu Kádárově vládě…
Maďarské lidové povstání vypuklo v plné síle před sedmdesáti lety, 23. října 1956. Historickou událost protikomunistického odporu stojí za to si připomenout, a nejen kvůli výročí. Hlavně pro její nesporný dějinný význam i pro důsledky, které měla pro země střední a východní Evropy. A také proto, že je dalším dokladem ruského imperialismu, jehož rozpínavost vnímáme stále.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorkou textu je publicistka Agáta Pilátová. Titulek je redakční.
Prolog
Prologem maďarských událostí 1956 bylo už o několik měsíců dřív založení Petőfiho kroužku – diskusního fóra mladých intelektuálů a studentů, který pořádal veřejné debaty o stavu země a stal se neformální ideovou základnou budoucího povstání.
Obrovský politický i motivační význam měl rovněž 6. října veřejný pohřeb László Rajka a dalších nespravedlivě odsouzených a popravených obětí ve vykonstruovaném procesu z roku 1949. Důstojného aktu se účastnily tisíce lidí.
Významným signálem budoucích změn v zemi se stalo i demonstrativní vystoupení skupiny vysokoškoláků z jednotné mládežnické organizace ve městě Szeged a založení vlastní vysokoškolské organizace. Nezůstalo jen při tom, studenti zveřejnili soubor politických požadavků. Žádali okamžitý odchod sovětských vojsk, veřejný soud nad stalinistickým vládcem Maďarska Mátyásem Rákosim, svobodné volby a svobodu slova, povolání Imre Nagye do čela vlády, rehabilitaci nezákonně odsouzených, stržení Stalinovy sochy, podstatné hospodářské reformy.
Kdo z účastníků povstání mohl, uprchl do zahraničí, počet tehdejších emigrantů z Maďarska šel do statisíců, jen v Rakousku požádalo v listopadu a prosinci o azyl 165 000 maďarských občanů, a ještě v roce 1957 dalších více než 46 000.
První dny
Onoho 23. října zazněla první střelba do protestujících občanů, stříleli sovětští vojáci, přítomní v zemi od konce 2. světové války, a taky příslušníci maďarské tajné policie (ÁVH). Padlo šedesát lidí. Napjatá politická situace v zemi a další demonstrace si vynutily zásadní personální změny v čele země. Už předtím pod tlakem veřejnosti byl nucen odstoupit Mátyás Rákosi, který odjel „na léčení“ do Moskvy. Ale instalace jeho nástupce Ernő Gerő veřejnost neuspokojila, protože šlo o osobnost stejného stalinistického smýšlení i konání.
Vraťme se k poslední dekádě října. Zmíněné demonstrace přerostly ve skutečné masové povstání. Gerő proto požádal sovětské velení přítomné v zemi o vojenskou pomoc, a do ulic vjely sovětské tanky. Lidový hněv si však už také opatřil zbraně, které dav obrátil proti stranickým sekretariátům, příslušníkům tajné policie a dalším orgánům a představitelům komunistické moci. Nový premiér Imre Nagy veřejně přislíbil obnovu demokracie v zemi a vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy.
To už ovšem János Kádár pod sovětským velením odjel do Moskvy „ke konzultacím“, poté ho Sověti s několika dalšími ochotnými kolaboranty přivezli zpět do Maďarska jako „dělnicko-rolnickou vládu“. (Odtud pochází smutně ironické rčení, že nová maďarská vláda i s Kádárem přijela na sovětském tanku, kam se ti čtyři vešli.)
Povstání rozdrtily sovětské tanky
Sovětská vojska, která po křehkých dohodách – jež ovšem byly spíš zastíracím manévrem – na chvíli opustila Budapešť, na Kádárovu žádost se 4. listopadu vrátila, posílená o další jednotky.
Ozbrojený odpor trval deset jedenáct dní, ale neměl šanci. Soustředěný nápor sovětských vojsk utopil povstání v krvi. Doslova. V bojích zahynulo 2500 až 4000 Maďarů.
Kdo z účastníků povstání mohl, uprchl do zahraničí, počet tehdejších emigrantů z Maďarska šel do statisíců, jen v Rakousku požádalo v listopadu a prosinci o azyl 165 000 maďarských občanů, a ještě v roce 1957 dalších více než 46 000.
Dělo se například i to, že u řady uvězněných mladých povstalců, kterým ještě nebylo 18 let, se čekalo na to, až dosáhnou plnoletosti, neboť mladiství nemohli být podle zákona popraveni. Zabili je až jako plnoleté.
Ve světě vzbudilo povstání proti komunistické moci velké sympatie, například papež Pius XII. vydal na jeho podporu zvláštní encykliku; představitelé některých západních států verbálně protestovali proti sovětskému zásahu.
Avšak zůstalo jen při slovech, OSN reagovala vlažně a se zpožděním, efektivní pomoci se povstalcům nedostalo. Navíc – svět měl právě starosti se suezskou krizí, co pro něj znamenalo nějaké lokální povstání a krveprolití v malé zemi?
Po porážce
Povstání, jež nově nastolená komunistická moc nazvala kontrarevolucí, bylo potlačeno, v Maďarsku začaly tvrdé represe. V zrychlených procesech bylo podle historických pramenů popraveno 229 lidí, ve skutečnosti však mnohem víc.
Dělo se například i to, že u řady uvězněných mladých povstalců, kterým ještě nebylo 18 let, se čekalo na to, až dosáhnou plnoletosti, neboť mladiství nemohli být podle zákona popraveni. Zabili je až jako plnoleté.
Soudy vynesly přes dvacet dva až dvacet šest tisíc trestů odnětí svobody. Desítky tisíc občanů byly uvězněny do internačních táborů, mnozí odvezeni do SSSR. Vedle toho probíhaly další, skryté represe: mnozí lidé ztratili zaměstnání, jejich dětem byl zabráněn přístup do škol atd.
V červnu 1958 se konal proces s Imre Nagyem a dalšími protagonisty povstání (Miklós Gimes, Pál Paléter, Sándor Szilágyi). Všichni byli odsouzeni k smrti a vzápětí popraveni, Szilágyi ještě před procesem.
Kádárovi, který měl v zádech sílu sovětské armády, se podařilo relativně rychle „znormalizovat“ maďarskou společnost. Rapidně rostl počet členů komunistické strany, přejmenované na Maďarskou socialistickou dělnickou stranu, vešly v platnost různé sociální výhody (Kádárův salámový socialismus).
Ozvěny maďarských událostí v Československu
Ode dne, kdy Chruščov na 20. sjezdu sovětských komunistů promluvil o Stalinových zločinech a odsoudil kult osobnosti, nastal (nejen) v československém veřejném prostou společenský neklid; intelektuálové, studenti i další občané na různých poloveřejných shromážděních, např. na stranických schůzích či kulturních akcích, žádali svobodu tvorby a tisku, revizi politických procesů a podobně. (Legendární sjezd spisovatelů v dubnu 1956.)
Inspirovány maďarskými událostmi tyto hlasy zesílily, a kromě opatrné podpory povstání se zaměřily především na domácí problémy: požadavek revize politických procesů, propuštění politických vězňů, svobody slova.
Je například těžko pochopitelné, že vzhledem k neblahým zkušenostem s ruským impériem mohl v Maďarsku mnoho let vládnout Viktor Orbán, který dlouhodobě zaujímá jasné proruské postoje a přátelí se s agresorem a vrahem Ukrajinců Putinem.
Režim byl však v pohotovosti. Vedle zostřeného dohledu na maďarskou menšinu na Slovensku rázně utnul možnosti svobodnějšího vyjadřování (např. ostrá až likvidační kritika nových filmů).
Posílen porážkou Maďarů znovu utužil mírně uvolněnou cenzuru a zaměřil útok na intelektuály, novináře a umělce, zejména spisovatele a filmaře. Měl pečlivě zmapováno, jak se „kolísající intelektuálové“ chovali v proběhu maďarských událostí.
Pravda, často si několik měsíců počkal, ale pak se uskutečnily vyhazovy z redakcí a dalších pracovišť, dokonce i studentů z vysokých škol; dělo se to často pod různými jinými záminkami, nikoliv kvůli „maďarským událostem“.
Maďarsko 1956 a současnost
Historické paralely netřeba pracně hledat, jsou evidentní nejen v souvislosti s Maďarskem, i pro naše dějiny.
Není však jasné, zda si země, která prožila podzim 1956 se zbraní v ruce, vzala poučení z dějin. Je například těžko pochopitelné, že vzhledem k neblahým zkušenostem s ruským impériem mohl v Maďarsku mnoho let vládnout Viktor Orbán, který dlouhodobě zaujímá jasné proruské postoje a přátelí se s agresorem a vrahem Ukrajinců Putinem. Vždyť samostatná Ukrajina si přeje něco velmi obdobného, o co bojovali Maďaři v roce 1956: suverenitu, svobodu, demokracii.
Přitom má zkušenost Maďarů s Rusy hluboké historické kořeny, připomeňme si je: V roce 1849, v době revolučního vření v Evropě, Rakousko stále nehodlalo vyhovět maďarským národnostním požadavkům.
V Maďarsku se pod vedením Lajose Kosutha zformovala revoluční armáda a Rakousko dospělo k závěru, že Maďary může porazit jen silná vojenská ofenziva s mezinárodní podporou. Císař František Josef se osobně setkal s ruským carem Mikulášem I. a požádal ho o pomoc. Car vyhověl, poslal proti maďarské revoluci dvousettisícovou armádu, která přes Dukelský průsmyk vpadla do země. Revoluce byla poražena zejména ruskými zbraněmi.
„Na maďarské půdě bojuje svoboda s otrokářstvím, právo s hrubým násilím, humanita s nelidskostí vedou zápas na život a na smrt,“ pravilo se v tehdejší výzvě maďarské revoluční armády, adresované Anglii, Francii a dalším státům. „Národy, probuďte se ve chvílích hrozného nebezpečí, kdy spojené národy tyranů začínají ohrožovat svatou věc svobody. … Na území Uher se rozhoduje i o vaší svobodě.“
Národy sice ruskou intervenci odsoudily, avšak revoluci nepodpořily.
Nepřipomíná nám to něco?
Když demonstranti na třídě Györgye Dózsy bourali Stalinovu sochu, na podstavci zůstaly diktátorovy boty. Můžeme to vnímat i jako symbol, že komunistická moc nebyla poražena a boty totality se záhy vrátí.
Smutná scéna z filmu Márty Mészárosové, kterou zmiňujeme v úvodu tohoto textu – jak to vypadalo v revoluční Budapešti o necelý rok později –, lze zase pochopit jako varování: Masa je bohužel nevyzpytatelná, někdy se dá se snadno a rychle zmanipulovat třeba k souhlasu s ponižující „normalizací“.
K tomu ostatně směřoval v dalších letech v Maďarsku Kádárův „salámový socialismus“, populisticky využívající lidské touhy po větším krajíci chleba. Sliboval, že budou i koláče. Jenže pozor – spolu s tím přišla totální ztráta svobody a naděje na demokratický režim. A trvalo to léta.
Za líbivým populismem se vždycky skrývá zrada. Připomeňme třeba malou epizodu ze současné situace v Česku. V nedávných dnech sdělil politik z předsednického křesla Poslanecké sněmovny, že zrušením koncesionářských poplatků za veřejnoprávní média ušetří běžná domácnost – považte! – 2460 korun ročně. Stojí to za omezení svobody slova?