KOMENTÁŘ. Vláda Andreje Babiše chce zrušit televizní a rozhlasové poplatky a financování České televize a Českého rozhlasu převést na státní rozpočet. Domácnosti tak přestanou odvádět dosavadních 205 korun měsíčně, tedy 2460 korun ročně. To však samo o sobě neznamená, že se o stejnou částku sníží jejich skutečné ekonomické zatížení.
Náklady na veřejnoprávní vysílání nezaniknou, pouze se změní způsob jejich rozdělení mezi občany a podnikatele.
Současný systém vychází z jednotné platby za domácnost bez ohledu na její příjmy, majetek nebo počet členů. Domácnost s čistým měsíčním příjmem 30 tisíc korun platí stejných 2460 korun ročně jako domácnost s příjmem 150 tisíc korun. V prvním případě představují poplatky 0,68 procenta ročního příjmu, ve druhém pouze 0,137 procenta. Poplatek je tedy svou základní konstrukcí regresivní. Čím vyšší příjem domácnost má, tím menší jeho část na financování veřejnoprávních médií odvádí.
Tento princip je ovšem podstatně korigován zákonným osvobozením. Od poplatků mohou být osvobozeny domácnosti, jejichž čisté příjmy nedosahují 2,15násobku životního minima. Od října 2026 představuje tato hranice u jednotlivce 11 825 korun měsíčně, u dvou dospělých přibližně 18 813 korun a u rodiny se dvěma dětmi ve věku 8 a 16 let přibližně 32 874 korun.
Platit budou všichni
V České republice je 108 402 domácností s příjmem nižším než životní minimum, dalších 89 327 domácností s příjmem mezi jedním a 1,49násobkem životního minima a 135 611 domácností s příjmem mezi 1,5 a 1,99násobkem. Celkem tedy 333 340 domácností s příjmy bezpečně pod hranicí dvojnásobku životního minima.
Dalších 168 828 domácností se nachází v intervalu od dvoj- do 2,39násobku životního minima, z něhož je třeba započítat část odpovídající zákonné hranici 2,15násobku.
Při přibližně rovnoměrném rozložení domácností uvnitř tohoto intervalu vychází celkem asi 397 tisíc domácností splňujících příjmové kritérium pro osvobození. Vzhledem k jejich příjmu na osobu spadají do nejchudší příjmové pětiny, kterou podle stejného šetření tvoří přibližně 919 tisíc domácností.
Příjmový nárok na osvobození tak podle tohoto odhadu má přibližně 43 procent nejchudší pětiny domácností.
Vláda nenavrhuje pouze změnu způsobu financování, ale současně chce snížit celkový objem prostředků, které budou Česká televize a Český rozhlas dostávat.
Podle údajů České televize bylo na konci roku 2025 evidováno téměř 3,5 milionu poplatnických domácností. Vedle nich platily také podnikatelské subjekty, přičemž výše jejich poplatkové povinnosti se odvíjí zejména od počtu zaměstnanců.
Po převedení financování na státní rozpočet tato samostatná platební povinnost zanikne. Veřejnoprávní média budou financována ze společných veřejných prostředků, na jejichž vytváření se podílejí prakticky všichni občané. Nejen prostřednictvím daní z příjmů, ale také prostřednictvím DPH, spotřebních daní a dalších daňových příjmů. Na jejich financování se tak budou nepřímo podílet i lidé, kteří jsou dnes od televizních a rozhlasových poplatků osvobozeni.
Pro nejchudší vyšší zátěž
Pro objektivní vyhodnocení dopadů reformy je však nutné odstranit jedno významné zkreslení. Vláda totiž nenavrhuje pouze změnu způsobu financování, ale současně chce snížit celkový objem prostředků, které budou Česká televize a Český rozhlas dostávat. Zatímco jejich plánované příjmy z poplatků pro rok 2026 dosahují přibližně 9,1 miliardy korun, vládní návrh počítá s rozpočtovým financováním ve výši 7,805 miliardy. Jde tedy o snížení přibližně o 14 procent.
Pokud bychom porovnávali dnešní poplatky s rozdělením nižší částky, přisuzovali bychom změně způsobu financování také úsporu, která ve skutečnosti vzniká snížením rozpočtů obou médií. Proto je pro posouzení přerozdělovacího účinku vhodnější zachovat v obou variantách stejný objem prostředků, tedy přibližně 9,1 miliardy korun.
V roce 2025 dosáhlo inkaso daně z příjmů fyzických osob 290,1 miliardy korun, DPH 623,1 miliardy, spotřebních a energetických daní 170 miliard a daně z příjmů právnických osob 345,8 miliardy korun. Tyto čtyři skupiny daní dohromady představovaly přibližně 1,429 bilionu korun.
Výsledky ukazují, že změna financování by mohla výrazně změnit relativní zatížení jednotlivých příjmových skupin.
V nejchudší pětině domácností po zohlednění příjmového osvobození by plný poplatek odvádělo přibližně 522 tisíc domácností. Průměrná poplatková povinnost celé nejchudší pětiny by tak činila přibližně 1400 korun ročně, tedy 0,28 procenta čistého příjmu.
Při financování prostřednictvím daní by na jednu domácnost podle modelu připadalo přibližně 1630 korun ročně, tedy 0,33 procenta příjmu. Nejchudší pětina by tedy za tohoto předpokladu nesla vyšší ekonomický podíl na financování veřejnoprávních médií než dnes, a to asi o 230 korun ročně na domácnost.
Ve druhé příjmové pětině s průměrným čistým měsíčním příjmem domácnosti přibližně 46 tisíc korun by se u domácností platících plný poplatek relativní zatížení snížilo z 0,45 na 0,28 procenta příjmu. V absolutním vyjádření by místo dosavadních 2460 korun připadalo na domácnost přibližně 1550 korun ročně.
Největším paradoxem celé reformy je, že stát chce zbavit nejchudší povinnosti platit něco, co už dnes platit nemusejí, a současně je zapojit do financování prostřednictvím daní.
V prostřední příjmové pětině, kde průměrný čistý měsíční příjem domácnosti dosahuje přibližně 49 tisíc korun, by zatížení kleslo z 0,42 na 0,26 procenta příjmu. Odpovídající modelová částka by činila přibližně 1540 korun ročně.
Ve čtvrté příjmové pětině, jejíž domácnosti mají v průměru čistý měsíční příjem přibližně 60 tisíc korun, by zatížení kleslo z 0,34 na 0,29 procenta příjmu. Na jednu domácnost by připadalo přibližně 2080 korun ročně.
Sliby vs. realita
Opačný vývoj nastává v nejbohatší pětině domácností. Jejich průměrný čistý měsíční příjem dosahuje podle použité statistiky přibližně 85 tisíc korun. Současných 2460 korun ročně představuje 0,24 procenta příjmu, zatímco v novém modelu by na domácnost připadalo přibližně 3110 korun ročně, tedy 0,31 procenta příjmu. Relativní zatížení by se tak zvýšilo téměř o třetinu.
Z výsledků tedy vyplývá poněkud odlišný obraz, než by naznačovalo prosté srovnání paušálního poplatku se zdaněním podle ekonomické síly domácností. Při zachování stejného objemu financování by na změně mohly relativně nejvíce získat domácnosti s nižšími a středními příjmy, které dnes platí plnou výši poplatků, zatímco nejchudší a nejbohatší domácnosti by nesly vyšší podíl nákladů.
Z ekonomického hlediska tedy nelze zrušení televizních a rozhlasových poplatků jednoduše označit za úsporu 2460 korun pro každou domácnost. Přesnější závěr je, že při zachování stejného objemu financování by změna systému mohla relativně zvýhodnit především domácnosti s nižšími a středními příjmy, které dnes platí plné poplatky. Nejchudší a nejbohatší domácnosti by měly vyšší podíl nákladů.
Babišova vláda tak slibuje, že lidem ušetří peníze. Podle našeho modelu však může nejchudším relativní zatížení naopak zvýšit. Největším paradoxem celé reformy je, že stát chce zbavit nejchudší povinnosti platit něco, co už dnes platit nemusejí, a současně je zapojit do financování prostřednictvím daní.