KOMENTÁŘ. Po negativní politické kampani se špatně vládne. Důkazy vidíme denně. Od vládního debaklu v NATO, přes rezignaci na snahu udržet veřejné finance ve zdraví, až po zcela nezvládnutou klimatickou politiku. Naopak rychlost destrukce a schopnost znepřátelit si kde koho, je udivující.
Vláda je přesvědčena, že pro své konání má podporu veřejnosti. A skutečně: její volební preference, zejména hnutí ANO, se více méně stabilně drží.
Je ovšem rozumné vidět svět kolem sebe výhradně takto, tedy skrze politické preference? Složitá struktura české společnosti, kterou denně žijeme a kterou se má zabývat i veřejná agenda, se přece nikam nevytratila.
Bráno namátkou: zesilující podíl samoživitelek a neúplných rodin, konzervativní návštěvníci folklorních festivalů, kteří vypískají ministry, manifestační pochody sexuálních menšin, učitelé různých generací a typů škol, vstřícní průvodčí ve vlacích, živnostníci, kterým svěřujeme k opravě svůj materiální svět, masa zaměstnanců státního a veřejného sektoru, vojáci a policisté, přes sto tisíc lidí pracujících v neziskovém sektoru a mnozí další... Jsou opravdu všichni zařaditelní a rozdělitelní do jednoho nebo druhého politického tábora?
Nevzrůstá spíše počet lidí, kteří se do současného stranického spektra nevejdou? A sledujeme úpadek společnosti a voličů nebo spíše politiky a politiků?
Pluralita versus popírači
Kupříkladu je jasně vidět, že doktrína polarizace neobstojí v krizi. Příkladem jsou údery nesnesitelných veder a sucha, kdy se zcela sesypala fikce koaličního „zrušení“ a odmítání změny klimatu.
Protitlak společnosti donutil vládu k úprku od vědomých lží i vlastních posměšků na adresu unijní politiky ochrany klimatu a k usilovnému dokazování, jak naplňujeme dlouhodobé požadavky Green Dealu od péče o krajinu až k zemědělství.
Provokující popírači, nejen klimatické změny, Motoristé, si velmi dobře v negaci rozumí s protievropskými a proruskými neofašisty z SPD.
Dá se tedy pokračovat v záměrné polarizaci? Přinejmenším v této zásadní politice, kde se prudce mění naše podmínky života a český stát na změnu dosud nedokázal reagovat a raději ji ideologicky popírá?
Volby tradičně odkrývaly politické rozdíly mezi levicí s pravicí, strany měly různou agendu, ale pořád šlo hlavně o praktická a věcná rozhodnutí. Nyní však máme vládu, kterou drží jen osoba a naladění jednoho vůdce. Premiér Babiš sám rozhoduje všechno podstatné, má absolutní odpovědnost a má k tomu i stabilní voličskou podporu.
Obraz dotvářejí popírači všeho, na čem tuzemský vývoj od pádu komunismu stavěl: snahy o racionalitu, respektování věcné a faktické logiky, nadřazenosti lidských práv, ústavy a práva a držení důsledného prozápadního kurzu.
Provokující Motoristé si ve své negaci velmi dobře rozumějí s protievropskými a proruskými neofašisty z SPD. A premiér, dlouho považovaný za prozápadního, klidně předal vysokou ústavní funkci v čele parlamentu i resorty zajišťující naši mezinárodní bezpečnost zjevným exotům.
Vláda do zásadních členství v NATO a v EU již nevkládá žádnou aktivitu, spíše klouže k jejich okraji. Ve srovnání s lidmi jako Havel, Pithart, Dienstbier, Uhde, Špidla nebo Topolánek, a dokonce i Klaus, je Babiš iracionální chaot. Víc toho promešká, než postaví, středobodem je jeho prospěch. Není protipólem výše jmenovaných, je jejich popřením.
Vtipné je zjištění, že přesto že je Babiš premiérem, je vnímán jako hlavní opoziční politik. Dává to nahlédnout do politické strojovny „hnutí“ a myšlení jeho voličů.
Ano, takhle jsme si to navolili sami. Náš systém je postavený na volbách a na vůli občanů. Není stavěný na korekci této vůle, pokud tedy nedojde k ústavnímu vybočení z mantinelů právního státu a k porušování transparentní demokratické procedury.
Politici již testují pevnost těchto mantinelů. Ty zatím úspěšně drží, ale rizika celkového společenského obratu viditelně rostou.
Pořádně si zaskuhrat
Masivní podpora vládnoucího ANO se tváří, že je z kvádru a gravitačně přitahuje a vysává voliče neofašistů i Motoristů.
Na druhé straně je tříšť preferencí opozičních stran, která reprezentuje členitost české společnosti a společně mudruje nad mizernými poměry.
Struktura české společnosti ve volebních preferencích ovšem neindikuje dva rovnocenné tábory. Detailnější pohled do sociální struktury Česka po ukončení transformačních let a po vpádu sociálních sítí nám ale akademická sociologie zatím dluží.
Co ale vlastně tmelí současný vládní tábor? S antiklimatickými Motoristy a proruskými neofašisty Babiše spojuje oblíbená česká občanská disciplína: nadávání na poměry. Všimněme si, že Babiš neustále nad něčím naříká a někomu v naší nebo evropské politice nadává.
Na skuhrače v ústavě žádná brzda není a volby jim dávají velkou příležitost z jejich nadávání na poměry (a jejich domnělé původce) udělat instituci a vládu.
Snoubí v sobě schopnost iracionálně se rozčilovat nad evropskou politikou Green Dealu v časech nastupujících tropických veder nebo ukřivděně kritizovat snahu prezidenta udržet aktivní pozici Česka v NATO, když máme za zády totální válku trvající skoro pět let.
Nářkem nad španělskou krizí v Ceutě zakrývá naši pasivitu ve snaze Evropy postavit obranu proti ruským raketám nebo dát peníze na obranu Ukrajině. Jeho věty sice nedávají příliš smysl, ale jsou negativní a dostatečně emocionální.
Premiér skuhrá i nad polistopadovým demokratickým vývojem, přestože z něj pramení jeho podnikatelský, politický a majetkový prospěch. I proto ANO nabírá podporu mezi historickými pamětníky a přitahuje protievropské kverulanty.
Bez silných oponentů to nepůjde
Proti „skuhračům“ v ústavě žádná brzda nastavena není a volby jim dávají velkou příležitost z jejich nadávání na poměry (a jejich domnělé původce) udělat instituci a vládu.
Pokud se roztříštěná opozice nespojí právě na tomto základě, nemůže vyhrát. Platí, že nikdo není silný, když všichni jsou slabí. Jak ale pojmenovat hnací motiv a motor roztříštěné opozice, co strany spojuje a co je tříští? Kam míří, když zrovna neskuhrají nad Babišem?
Pracují na společné alternativě? Táhnou nás k západním demokraciím a větší odpovědnosti za evropský svět? Usilují, abychom v něm nejen byli, ale byli v něm i k něčemu?
Na tyto otázky není jednoznačná odpověď, protože ji tyto strany ani nedávají a zjevně ani nehledají.
Je ale jisté, že pokud ji nenajdou, bude zde vládnout a šířit se skuhrání na evropské a demokratické poměry. Důsledkem může pak být jen to, že zcela převládnou poměry neevropské a nedemokratické.
Autor textu je sociolog a bývalý politik