(1)
Než se dostanu k hlavní události, musím připomenout kontext, protože bez něho si čtenář dost dobře nevyhodnotí, co se vlastně dělo. Vydržte to číst, i když to vypadá jako zbytečná odbočka.
Sedmdesátá léta v Československu byla obdobím hluboké normalizace společenského života. Ta spláchla i naděje vkládané do předchozí dílčí reformy ústavní péče o osiřelé, nechtěné a týrané děti. Ty žily v dětských domovech (DD), kterých byly v ČSSR desítky. Zatímco navenek stát ukazoval, že o „své“ děti pečuje ukázkově, realita uvnitř DD byla jiná, často chladná, strnulá a pro dospívající chlapce a dívky znamenala opravdu drsný start do života. Přitom já si dobře pamatoval, když pár let předtím začaly, po vzoru z Rakouska, vznikat alternativní systémy takzvaných SOS dětských vesniček. Jedna ze dvou prvních byla v části Karlových Varů Doubí, dokonce jsem tam jeden víkend krumpáčem a lopatou hloubil výkop pro jakési potrubí.
Jak tedy DD běžně fungovaly? O děti bylo postaráno (postel, jídlo), ale vládla velká uniformita, řád a poslušnost. Děti žily v početných oddílech, ve společné ložnici spalo třeba dvacet dětí, hromadně se chodilo do jídelny, do koupelny i do školy. Soukromí prakticky neexistovalo.
Bylo to tam jako v kasárnách, v nichž děti neměly žádné individuální volno ani svobodu. Panoval jednotný denní režim a totální absence soukromí. Kapesné bylo minimální a často se strhávalo za sebemenší prohřešky. Možnost jít ven mimo domov, na diskotéku nebo za kamarády se udělovala jako privilegium za odměnu, nikoli jako běžná součást dospívání. Děti často nosily erární, totálně obnošené oblečení, což je v běžných školách mezi vrstevníky z kompletních rodin okamžitě stigmatizovalo a vyčleňovalo. To je „ten z děcáku“.
Ale to nebylo všechno. Nejkritičtější moment nastal v okamžiku plnoletosti, tedy v 18 letech nebo po dokončení učebního oboru. V domově bylo postaráno o vše, co k životu potřebovaly: jídlo se objevilo na stole, prádlo bylo vyprané, žádné účty děti neplatily. Odcházející neuměli hospodařit s penězi. Nechápali hodnotu potravin, neuměli vařit ani jednat s úřady. Dostávali sice drobné finanční „odchodné“, to však často bleskově utratili za zbytečné věci, neboť neměli představu o finančních nárocích běžného života. A neuměli ani hovořit s dospělými lidmi, vyjednávat s nimi, přesvědčovat je, zachovat se přiměřeně v různých životních situacích.
Největším problémem byla asi vykořeněnost. Když osmnáctiletý člověk z normální rodiny prožije těžký neúspěch – vyhodí ho ze školy nebo z ubytování, ztratí zaměstnání, potká ho jakékoli neštěstí – tak se může vrátit do své původní rodiny, k mamince, a tam se může zotavit a začít znovu. Děti z DD neměly kam jít! Končívaly „na ulici“ nebo v kriminále nebo jeli prosit původní rodiče, aby u nich mohly bydlet. Avšak kdysi jim byly odebrány právě proto, že rodiče výchovu a péči nezvládali, že propadli alkoholu, že své děti týraly nebo zanedbávaly péči o ně. Děti z dětského domova byly nakonec bez domova.
(2)
A teď můj příběh: Nastoupil jsem v roce 1972 do textilního podniku Tepna v Náchodě. Jako sociolog jsem měl o DD matné povědomí, avšak nechápal jsem zdaleka všechno, co jsem výše shrnul. Věděl jsem, že v DD jsou děti, které nemají provozuschopné rodiče a že tam žijí jako na vojně nebo v pionýrském táboře. Věděl jsem ale také o Doubí a tedy o DD rodinného typu, v němž jsou utvořené menší skupiny dětí různého věku, které obývají vlastní prostor a mají pokud možno stabilní vychovatelky, kterým se říká tety.
Byl jsem přijat s tím, že se budu zčásti starat o nábor pracovníků, analyzovat a navrhovat opatření proti vysoké fluktuaci pracovníků a pro zlepšování péče o ně. Takže jsem dobře věděl, že podnik trpí obrovským a chronickým nedostatkem pracovních sil. Ty se musely „náborovat“ až v Polsku, aby odtud denně celé hodiny dojížděly mnoha autobusy. Vedení podniku bralo vážně každý návrh na řešení a přesně toho jsem zanedlouho po nástupu využil.
Přišel nápad: Co kdybychom zřídili dětský domov rodinného typu i u nás, při našem podniku? Pomůže to aspoň trochu a pomůže to těm dětem. Akorát že by tu nebyly děti školou povinné, ale patnáctiletí a starší. Stát má tak jako tak povinnost děti z DD zabezpečit a tady se nabízí příležitost, jak se o děcka postarat, přitom jim dát aspoň nějakou kvalifikaci, zaměstnat je a taky je aspoň částečně připravit do života. Protože kolik stojí chleba nebo jízdenka do autobusu, to žádný „absolvent DD“ neví, neboť sám nic nekupoval – vše obstarali zaměstnanci domova. My jim pomůžeme do života, argumentoval jsem v návrhu pro vedení podniku, a to tím, že u nás začnou pracovat nebo se učit v učebním oboru. Bude ovšem třeba přesvědčit o tomto záměru ministerstvo školství, rekonstruovat a vybavit prostory pro budoucí DD a připravit jejich zaměstnání nebo vzdělávání.
(3)
Ředitele a náměstky to zaujalo: podniková iniciativa bude na ministerstvech vypadat dobře, podnik si tím trochu pomůže a taky je to příležitost pustit se do něčeho nového.
Dostal jsem pokyn vše připravovat. Nejdřív jsem si zjistil, že v celé ČSSR je minimálně 150 dětských domovů, které odhadem pečují o 15 tisíc dětí. Pak jsem asi do 30 domovů poslal jakýsi průzkumný dopis, co by tomu návrhu řekly. Některé neodpověděly, ale ty, které ano, byly velmi vstřícné až nadšené. Nejvíc domovy ze Slovenska a Moravy.
Od jedněch jsem se dozvěděl, že na středním Slovensku se bude konat celostátní sněm dětských domovů. To byla příležitost! Pracně jsem sepsal svůj projev, vzal si bílou košili a vázanku a vlakem odjel do Banské Bystrice. Nakonec mi stačily texasky a tričko, které jsem si původně bral na výlet do Nízkých Tater, kdyby mi vybyl čas. Avšak ukázalo se, že sněm má daleko k vážnému rokování, k projevům, natož k hymnám. Lidi se prostě sešli, měli jakýsi program, jen z menší části informativní, zato z velké části zábavný a neformální. Mne jako trochu exotického hosta (s DD se průmyslové podniky moc nebavily) dokonce ubytovali na salaši kdesi pod Ďumbierom a druhý den pro mě zas přijeli. Byl to autobus, protože jsme po cestě do Brezna museli sbírat víc lidí. Já měl hlad a s sebou jsem nic neměl, když se náhle přede mnou objevil krajíc chleba se slaninou – a láhev pálenice. Z čeho je? No prostě frndžalica. Aha! Vážení, poprvé a naposled v životě jsem snídal padesátiprocentního lomcováka. A ne jednoho. Oni asi byli zvyklí, ale mně se cestou do sálu pletly nohy i jazyk a když mě vyzvali, abych shromážděné pozdravil, blekotal jsem něco jako: „Dobrý ten, jsem fakt poděšenej, že vás všecky vidím a bude to jistě plodné“ – nebo tak něco. Asi se jim to líbilo, protože se rozveselili a tleskali. (A bylo jich při pohledu shora celkem dvakrát víc, než kolik se jich údajně prezentovalo… To si teda neumím vysvětlit.)
Po návratu zpět jsem po řádné autocenzuře informoval o akci vedení a ředitel rozhodl, že pojedeme do Prostějova. Nechápal jsem, proč, ale on vyhledal dva nejbližší dětské domovy. Cestou tam jsme se stavili v obci s poetickým názvem Čechy pod Kosířem. Tam byl DD umístěn v zámku. Jak ovšem tušíte, byl to ten obyčejný internát s přísným režimem a zhruba sto dětmi. Po skončení návštěvy jsme jeli do nedalekého Plumlova. Tam mne ředitel nechal vysadit, že musí jet do Prostějova a že mě odpoledne vyzvedne.
Když jsem tam den před tím telefonoval, tak mě ujistili, že je určitě najdu, protože sídlí v budově kláštera. Představoval jsem si něco mohutného jako brněnský Špilberk, ale zklamali mě: šlo o jednu dvouposchoďovou, čtvercovou, i když velmi majestátní budovu. Ostatně, DD je tam dodnes. Při uvítacím občerstvení mě poučili, že tam kdysi byl sirotčinec svatého Josefa a že tak trochu pokračují v jeho tradici. Hned jsem ucítil uvolněnou atmosféru výborného kolektivu a rozmluvil se o našem záměru.
„Kde máte ten klášter?“ ptal jsem se.
„No ten je právě tady, co sedíte. A víte, komu patřil? Kongregaci Dcer Božské lásky.“ Vítězoslavně se usmívali a opravdu to bylo po roce 1970 něco neuvěřitelného.
„A ten se předělal na domov?“
„No on se nepředělal, byl tu ten sirotčinec. Ale ovšem, řádové sestry se po válce sbalily, protože se jim zachtělo žít jinde.“
Tuto hořkou narážku jsem tehdy nechápal. Dnes vím, že řádové sestry odešly, ale tak, že byly v roce 1950 vyhnány a umístěny jinam, aby nemohly šířit dobro a křesťanskou péči o jiné lidi.
A ta cesta do Prostějova se vysvětlila. Soudruh ředitel měl ve slavných OP Prostějov rozešitý oblek a tohle byla druhá a poslední zkouška. Tak to přece musíte na služební cestu jet, ne?
(4)
Začali jsme tudíž jednat. Nejdřív jsme potřebovali souhlas ministerstva školství. Do jeho resortu DD spadaly. Byl jsem v Praze třikrát. Nejdřív se soudruhem náměstkem (taky si v Praze potřeboval něco vyřídit) a pak ještě dvakrát s úředníky. Přesvědčovali jsme ministerstvo, že nerozjedeme novodobou otrockou práci dětí, že neděláme nábor do nevěstince a že se nám všichni nerozutečou v důsledku volnosti, kterou jim hodláme poskytnout.
Vážení, já tehdy dokonce četl Makarenka a musím říci, že na mě udělal velký dojem. Byl to sovětský pedagog, který se po ruské občanské válce staral o děti bez domova, včetně velkých sígrů, a uměl jim dát důvěru, kterou mu také v dobrém opláceli (kromě jednoho případu, kdy dostal od chovance ránu sekerou). Nás pochopitelně nečekali sígři, naopak jsme se chystali vybrat ty ukázněné, cílevědomé a k sobě odpovědné. Avšak základní Makarenkovy principy byly hodné následování: dětem musíme věřit, musíme jim dát jasné mantinely a musíme jim dát smysluplnou práci a tu odměnit.
Zaujal mě třeba jeho systém „perspektivních linií“. Musíme mít výchovný plán, který je naučí klást si cíle, těšit se na ně, uskutečnit je a pak na ně vzpomínat a stavět na nich. Začneme od krátkodobých radostí (zítřejší vycházka a nedělní výlet) přes střednědobé (společný nákup magnetofonu) až po dlouhodobé životní cíle.
Od vysvětlení zas k realitě: Skutečně se nám podařilo získat z různých domovů dvacet dětí. Všechno to byly dívky, protože jako textilka jsme potřebovali hlavně ženy – přadláci a tkalci prakticky neexistovali. Některé jsme přivezli podnikovým autem, ale třeba z Plumlova přivezlo jejich auto dvě holky i s vychovatelkou. Když se s nimi loučila, bylo to až dojemné. Já tam stál a napadlo mě, že všechny děti mají mít rodiče, kteří budou bulet, až je budou posílat do života.
Kde budou bydlet? To se rozhodlo už dávno. Nechali jsme adaptovat nepoužívané prostory v areálu barevny v Bražci (je na fotce). Vznikly dva byty pro desetičlenné skupiny s velmi slušným, byť standardním vybavením. Například legendární lednička Calex a černobílý televizor tam byly, ale mrazák a barevný televizor ne. Největší boj jsme svedli o automatickou pračku. Mladší z vás možná netuší, že v té době to byl sen každé ženy a že stály hrozně moc peněz. Můj vedoucí podlehl pod vlivem mého vyprávění o Makarenkovi dojmu, že k výchově a kázni patří, aby si právě to praní dívky zajištovaly samy. Je jich na to přece deset. Nakonec to skončilo kompromisem a pračky jsme přivezli hned příští kvartál.
K dětem a bytům jsme našli tety, které se u nich stále střídaly, neboť měly vlastní domovy. Některé přišly z různých škol a školních družin, některé jsme vzali „bez kvalifikace“. Já hájil tezi, že hlavní kvalifikací pro ně je, že mají vlastní děti, ovšem odrostlé. Dokonce jsem vypracoval jakési „zásady vedení rodin“, abychom měli cílevědomě nastavené všechny pedagogické procesy.
Ukázalo se, že většina dívek se může pouze zaučit, tedy zaškolit na jednodušší práci, a jen některé mohou jít do učňovské školy. Většina šla do nedaleké přádelny. Do práce jezdily asi kilometr autobusem, ale zpátky šly většinou pěšky a sázím se, že to bylo proto, aby si aspoň půlka z nich mohla zakouřit.
Tehdy bylo všude běžné, že jen málo dětí z DD mělo výuční list. Kluci byli posílání na stavby, děvčata třeba do kuchyní ve školách a v restauracích. Podobně tomu bylo i u nás, kdy v září se dostalo do učení jen několik děvčat. Musel jsem o tom bohužel spolurozhodovat jen podle toho, co jsem si přečetl ve zprávách z DD. Nejdřív se rozhodlo, kdo půjde do učení, pak jsme je teprve všechny viděli. Ale úkol byl, vybrat tři nebo čtyři dívky, a tak se to nakonec stalo. Šly do učení v oboru tkadlena.
Co to udělá s kolektivem, staral jsem se, když většina bude chodit na šestou do přádelny a pár jich pojede až po sedmé do školy? Ani nevím, jak se v těch kolektivech potom srovnaly. Asi jsem taky nemusel vědět všechno.
Mezi učenky se dostala dokonce i jedna cikánka s exotickým jménem Ester. Ta nosila barevné punčochové kalhoty, což přitahovalo pozornost všech kolemjdoucích. A k tomu to jméno a tmavě snědá hezká tvář s vystouplými lícními kostmi. Za pár let, když jí bylo přes osmnáct, ji vzali do podnikového souboru pro módní přehlídky tepenských košilovin a šatovek. Když jednou vycestovali někam za hranice, představte si, že poslala pohlednici do své rodiny v Bražci. Chtěla se pochlubit, ale nás to hlavně zahřálo u srdce.
(5)
Když se nebojíte života, je nádherný, napsal Charlie Chaplin. Hned druhý den po obydlení našich rodinných bytů jsem se rozhodl k velkému experimentu. Vybrali jsme dvě holky, Zuzanu a Martu, které jsme považovaly za nejdospělejší a odpovědné. Tety dohlédly, aby byly na tu akci dobře oblečené. Jedna měla tmavě zelené kordové kalhoty, druhá tehdy populární nízké, nošené někde na kyčlích. To jsem s povzdechem nechal na tetách. Pak jsem se s dívkami posadil ke stolku, protože tak závažné informace jsem jim nemohl sdělovat jen tak někde na chodbě.
„Vy dvě půjdete nakupovat do města. Vaše nová rodina potřebuje spoustu věcí a tety to nebudou tahat samy.“
Rozradostnily se, pojedou do města. „S kterou tetou?“ zajímaly se.
„S žádnou tetou, jedete samy. Jste na to přece dost velké.“
Přál bych vám vidět tu paniku v jejich tvářích, která byla ihned vystřídána radostným úžasem. Pojedou samy do města a obstarají velký nákup!
„Vyjdete před fabriku,“ začal jsem vysvětlovat. „Tam je hned autobusová zastávka. Autobus jede ve čtvrt na tři. Pojedete do města, na konečnou stanici. Ve městě půjdete do prvního obchodu s potravinami a nakoupíte věci, které jsou tady na tom seznamu. Žádné kouření, žádné procházky městem. O půl páté pojedete stejným autobusem nazpátek. Nezapomeňte vystoupit.“ Že je to jejich první služební cesta, to se říkat jaksi nehodilo. „Co ještě potřebujete vědět?“
Podívaly se na sebe. V tu chvíli si neuměly představit, co všechno by měly vědět. Pak si konečně Marta vzpomněla: „A kde je ten obchod, kam máme jít?“
„Ten buď uvidíte cestou z nádraží, nebo se zeptáte,“ řekl jsem a snad jsem jim tím nezpůsobil zmatek. Prostě nejsou malé, tak na ulici někoho zastaví a zeptají se. Že nejsou zvyklé? Že to doposud nepotřebovaly? Tolik věcí je teď poprvé, až jim z toho musí jít hlava kolem.
„A teď to hlavní: peníze.“ Vytáhl jsem slavnostně pět padesátikorunových bankovek a vložil je Zuzaně do dlaně. „Dej si je do tyhle zavírací kapsy a měj o nich přehled.“
„A co když nám něco zbyde?“ starala se jedna.
„Nebo naopak nebudeme mít dost peněz?“ připojila se druhá.
Takže jsme si vysvětlili, že na stanovený nákup budou mít určitě peněz dost a ještě zbude alespoň dvacet korun. „Za zbytek peněz můžete něco koupit. Ne pro sebe, ale pro všechny. Třeba nějaké bonbóny nebo sušenky,“ radil jsem. „A nezapomeňte přinést rozepsanou účtenku.“
Během pěti minut tak zažily několik neuvěřitelných situací. Například, že se měly samy rozhodnout, co koupí sobě i ostatním. Že vůbec dostanou do ruky 250 korun. Že je někdo vypustí na úplně samostatnou jízdu do města a nechá je hledat obchod s potravinami. Musel to být pro ně úžasný zážitek, když vyrazily na zastávku. Ostatní je sledovaly oknem. Svým způsobem vykročily do života.
Šel jsem k tetám a chvíli jsme o tom hovořili. Co asi koupí navíc? Věděli jsme, že jedna tatranka stojí korunu šedesát a krabice esíček maximálně pět korun. Měly proto velký prostor k rozhodování. Jen nás nenapadlo, že na celý nákup budou potřebovat nějakou větší tašku. Naštěstí jim to docvaklo a jedna „chovankyně“ jim půjčila svůj batoh.
(6)
V prvním roce, který začal na konci srpna, jsme tedy měli dvě skupiny po deseti většinou patnáctiletých a někdy šestnáctiletých slečen. Jak už víte, skupinám jsme začali říkat rodiny. Ono to celé nakonec měla být nápodoba rodiny. Jen jsme tam neměli muže a děti různého věku. Už ale nespaly po deseti nebo patnácti v jedné ložnici, ale jen po pěti. Už nechodily do umývárny s deseti kohoutky v řadě nad společným žlabem. A co bylo důležité, každá měla svůj „svatý koutek“, ve kterém jim tety nesměly bez vážného důvodu hrabat, a postupně si každá vytvořila svůj vlastní šatník. Zmizela uniformita, která by v tomto věku již stejně byla nedůstojná. Povinných „nástupů“ bylo minimum, skoro všechno se odehrávalo neformálně při jídle, na chodbě, v kuchyni.
Technicky vzato, ty děti byly nadále „ve správě“ svého DD. My s nimi měli smlouvu, že nám je svěřují, na co základního máme dbát a že je můžeme vrátit zpátky, kdyby byly s někým velké problémy. Naštěstí za celou historii nebylo nic, na co bychom nestačili. Nějakou tu pozdější krádež na pracovišti nebo jiný přestupek jsme si dokázali vyřešit sami. Někdy ve třetím roce jedna dívka na dva dny zmizela (což jsme nahlásili místní policii), ale pak se vrátila a bylo vidět, že svého zmizení lituje.
Naši práci obrovsky usnadňovalo to, že holky byly šťastné proto, že nemusely zůstat v dětském domově. U nás měly mnohem víc volnosti a rozmanitější život. Už třeba to, že chodily do práce a tam se setkávaly s jinými mladými lidmi. Mohly začít flirtovat s kluky. Jestli si myslíte, že není důležité, aby se holka puberťačka naučila flirtovat, tak se mýlíte. Dospívající se musí naučit úplně všechno, co mu pomůže proplouvat bezpečně dospělým životem. Holka musí zvládnout flirtování stejně jako se naučit podat ruku, představit se, odmítnout nabídku či naopak nabídnout pomoc. A to se nenaučí nikde jinde než v situacích, do kterých se dostane, a se znalostí několika zcela základních pravidel. Těch, které potřebuje, aby si ve společnosti jiných nenamlela.
Někdy svému novému domovu říkaly hotel Kotel. To proto, že hned v sousedství byla kotelna.
(Zítra pokračování plné událostí!)
O. Čepelka
(Pozn.: Základní fakta, fotka domova u kotelny a příběh jako celek jsou podle skutečnosti. Některé dílčí historky a všechny dialogy jsem si vymyslil. Uznejte, po tolika letech… Také tu fotku děvčat jsem žádnou neměl, ale AI ji vytvořila zcela věrně a kdo to neví, takhle to v továrně opravdu vypadalo.)
