Stojí v Úvoze číslo 13 a dnes v něm sídlí švédské velvyslanectví. Na první pohled možná není tak starobyle okouzlující jako jeho barokní sousedé. Jenže kdyby jeho zdi uměly vyprávět, to bychom koukali.
Dům nese poetický název: Na Krásné vyhlídce. Životy jeho obyvatel ale mnohdy moc krásné nebyly a rozhodně postrádaly nadějné vyhlídky.
Pomohl stovkám lidí, sám nepřežil
Dříve tu bývala hospoda, která nesla stejné jméno. Na konci dvacátých let 20. století si toto místo vybral český právník Josef Růžička, který zde plánoval vybudovat krásný domov pro svoji rodinu. Na vile, která měla více bytů, rozhodně nešetřil, mohl si to dovolit. Byl majitelem brusírny diamantů v Turnově. Od roku 1932 působil jako konzul Panamy, čehož využil po vypuknutí druhé světové války. Ze své pozice vydával Židům panamská víza, a tím jim umožnil uprchnout ze spárů nacistického režimu. Zachránil mnoho lidských životů, ale... Někdo z jeho sousedů ho udal gestapu. Ve svém domě byl zatčen a deportován nejprve do Terezína, pak do Mathausenu. V jeho prospěch intervenoval i tehdejší prezident Emil Hácha, avšak marně. Josef Růžička se do svého krásného domu ke své rodině už nikdy nevrátil. Ubil ho dozorce v kamenolomu u Mauthausenu.
Ornitolog a odbojář
Po válce se mělo vše obrátit k lepšímu, ale nestalo se. Dcera Josefa Růžičky, mladá Taťána, se provdala za Veleslava Wahla. A to je další pozoruhodný obyvatel tohoto domu. Veleslav Wahl byl špičkový ornitolog a proslavil se pracemi o pražském ptactvu. Kromě toho se aktivně účastnil protinacistického odboje a na rozdíl od pana Josefa Růžičky válku přežil.
Jenže po únoru 1948 se postavil také proti novému komunistickému režimu a to už mu neprošlo. V září 1949 byl zatčen a po vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti. Bylo mu pouhých osmadvacet let. Byl popraven v pankrácké věznici v červnu 1950.
S Wahlovou smrtí se pojí ještě jeden pozoruhodný příběh. Historik Jindřich Marek uvádí, že právě v hodinu jeho popravy udeřil blesk do starobylé lípy u rodinné hájovny Pankrác pod Bezdězem – stromu, který měl Wahl rád – a zničil ji.
Také Wahlova manželka Taťána skončila ve vězení a strávila v něm jedenáct let, až do velké amnestie v roce 1960.
Eliška Junková potřebovala začít znovu
Jméno Elišky Junkové všichni velmi dobře známe. Ve dvacátých letech závodila s vozy Bugatti a dokázala soupeřit s nejlepšími automobilovými jezdci své doby.
Pak přišel zlomový rok 1928 a závod na Nürburgringu, při kterém její manžel Čeněk Junek havaroval a zemřel. Eliška poté závodění ukončila a musela si postupně vybudovat úplně jiný život. A jedním z jeho nových začátků byl právě dům Na Krásné vyhlídce.
Na jeho zdi dnes najdete pamětní desku, podle níž zde Junková bydlela v letech 1930 až 1994. Jenže i pamětní desky se občas mýlí, takže kdoví... Některé prameny uvádějí, že se sem nastěhovala už roku 1928, tedy krátce po manželově smrti. Každopádně tu nakonec prožila více než šedesát let svého života.
Sama Eliška Junková o tomto domě říkala, že jí, jako osmadvacetileté vdově, dost možná zachránil duši. Doktor Růžička jí dovolil upravit si podkroví ve stylu francouzských mansard a také k bytu zakomponovat balkónek. Z jejího bytu se stal později prakticky intelektuální salón, kde ji navštěvovali četní přátelé, třeba spisovatel Jaroslav Seifert, Eduard Valenta nebo Werich a Voskovec.
Švédská ambasáda a rodinné tajemství
Po válce si část domu od Anny Růžičkové, vdovy po Josefu Růžičkovi, pronajal švédský stát pro své diplomaty. Po komunistickém převratu byl dům ale rodině zabaven. Švédské velvyslanectví v něm však zůstalo a také Anně Růžičkové zde bylo dovoleno bydlet dál. Ve svém vlastním domově, který s manželem vybudovali, se však stala pouhou nájemnicí.
Po roce 1989 byl majetek rodině vrácen. A příběh dostal dobrý konec.
Růžičkova dcera Taťána, která mezitím žila ve Spojených státech, svou polovinu domu věnovala Švédsku. Druhou polovinu švédský stát odkoupil od rodiny jejího bratra, Primuse Růžičky. Od roku 1993 tak celý dům patří Švédsku.
Nás však zajímá hlavně Primusova dcera, Kateřina Ebelová, která odhalila hrdinství svého dědečka Josefa Růžičky. O rozsahu Růžičkovy pomoci Židům rodina totiž dlouho vůbec nevěděla. Teprve až v roce 1996 Kateřina Ebelová při probírání dědečkova archivu náhodou našla ručně psanou knihu panamských víz a zaujala ji jistá nesouměrnost. Zatímco v letech 1929–1937 bylo úřadem jejího dědečka, panamského konzula, vydáno pouze 9 víz, od roku 1938 do roku 1939 už to bylo asi 1500 víz. Právě tato víza byla vydána osobám s židovskými jmény.
Proto říkám, že pražské domy vyprávějí
Člověk jde ulicí, podívá se na jeden dům a najednou se před ním otevře mnohem víc než jen dějiny architektury. Jedna automobilová závodnice. Jedna rodina. Nacistická okupace. Komunistické vězení. Švédští diplomaté. A rodina, která se o hrdinství svého dědečka dozvěděla až desítky let po jeho smrti.
A to jsme stále ještě ani nedošli do Nerudovy ulice!
Ve čtvrtek 17. září se právě tudy vydáme na komentované vycházce Nerudovkou ke Karlovu mostu. Začneme na Pohořelci, sejdeme Úvozem, zastavíme se i u domu Na Krásné vyhlídce a pak budeme pokračovat Nerudovou ulicí přes Malostranské náměstí až ke Karlovu mostu.
Cestou si budeme všímat domovních znamení, lidí, kteří tu žili, zapomenutých příběhů i drobností, kolem kterých člověk snadno projde.
Protože Praha je zvláštní město.
Čím déle ji člověk zná, tím víc zjišťuje, kolik toho ještě neví ♡
Mějte krásný den!
Jana Vitoušová
www.krokyPrahou.cz