Československý OT-810 vypadal, jako by se v armádě zdržel od druhé světové války. Pověst technického přežitku ovšem nevystihuje celý jeho příběh. Prototyp domácího „haklu“ totiž v roce 1957 při srovnávacích zkouškách dostal přednost před sovětským BTR-152V.
Zepředu kola, vzadu pásy a mezi nimi hranatá pancéřová korba. Na filmovém bojišti z druhé světové války by taková silueta nepůsobila nepatřičně. OT-810 ale nebyl pouze německý transportér, kterému někdo přemaloval označení. Československá konstrukce přinesla několik podstatných změn a vznikala jako nově vyráběné vozidlo.
Odsoudit ho za staromódní vzhled je snadné. Zajímavější je podívat se, co tehdy mohl skutečně nahradit a proč jej armáda vůbec chtěla. Nevybíralo se totiž z katalogu plného hotových moderních transportérů.
Alternativou byla i korba náklaďáku Poválečné Československo používalo ukořistěnou německou obrněnou techniku. Jenže vozidla se opotřebovávala a shánění náhradních dílů představovalo stále větší problém. Podle historie OT-810 zveřejněné slovenským Vojenským historickým ústavem dokonce staré transportéry v roce 1958 dočasně nahrazovaly nákladní automobily Tatra 805 a Praga V3S.
Dronové roje nepotřebují vůdčí stroj. Ztráta jednoho nemusí ostatní zastavit
Právě Praga V3S si v armádě vybudovala mimořádně dlouhou kariéru . Při přepravě vojáků ale samotná schopnost dojet nestačí. Nákladní automobil a obrněný transportér nejsou zaměnitelné jen proto, že oba odvezou družstvo.
Tady má obhajoba haklu nejsilnější argument. Srovnávat jej pouze s jeho pozdějšími nástupci znamená přehlížet tehdejší nedostatek vhodné techniky. Mezi čekáním na lepší stroj a zavedením nedokonalého, ale použitelného vozidla nemusí být rozhodování tak jednoznačné, jak vypadá po šedesáti letech.
Německý základ dostal diesel i uzavřenou korbu Vývoj pod označením HAKO začal v Tatře Kopřivnice v roce 1952. Výrobu později převzaly Podpolianské strojírny v Detvě. Pod kapotou pracoval vzduchem chlazený vznětový osmiválec Tatra T-928-3. Sbírkový katalog Vojenského historického muzea v Piešťanech u něj uvádí objem přibližně 11,75 litru a výkon 88,3 kW.
Pod kapotou OT-810 pracoval vzduchem chlazený osmiválec Tatra. Staromódní silueta tak skrývala jinou pohonnou jednotku než původní německé provedení. Nešlo jen o výměnu motoru. Československá verze měla zdokonalené směrové ústrojí, jednodušší pásy a shora uzavřený prostor posádky. Výsledkem tedy nebyla pouhá obnova starých válečných vozidel, ale upravený transportér využívající jejich konstrukční základ.
Základní určení zůstávalo praktické: dopravovat vojáky a materiál, případně poskytovat obrněné pracoviště štábu. Neplaval a jeho výzbroj vycházela ze zbraní přepravovaného družstva. Nemá proto smysl poměřovat ho, jako by měl zastat práci tanku.
Zkoušky odhalily závady. Přesto nebyl odepsán Vývoj rozhodně neprobíhal hladce. Historik Peter Turza ve studii v časopise Vojenská história popisuje u prototypu z roku 1957 závady převodovky a mazacího okruhu. Technici narazili také na špatný přístup k některým místům potřebným pro údržbu a na nemožnost kontroly oleje v diferenciálu. Následující prototyp však po konstrukčních úpravách doplňujícími vojskovými zkouškami prošel.
To jsou konkrétní důvody ke kritice, nikoli jen posměch nad podivným podvozkem. Zároveň by nebylo poctivé připsat všechny nalezené prototypové závady automaticky každému později vyrobenému kusu.
Západní a východní dělostřelectvo dělí 3 milimetry. Za rozdílem stojí britské palce a francouzská komise
A pak přišlo srovnání, které se do obrazu beznadějného přežitku nehodí. Jak uvádí Vojenský historický ústav Praha , v roce 1957 se prototyp HAKO utkal ve zkouškách se sovětským BTR-152V, vybaveným centrálním dohušťováním pneumatik. Domácí transportér byl vyhodnocen jako lepší.
Výsledek konkrétního porovnání není důkazem převahy ve všech situacích. Stejně tak ale není možné tvrdit, že československý stroj neměl co nabídnout, jen protože vycházel ze starší konstrukce.
Dlouhá služba neznamenala dlouhá léta na špici Od druhé poloviny šedesátých let začaly základní OT-810 ustupovat transportérům OT-62 a OT-64. Na začátku následujícího desetiletí už byly více než dvě třetiny základních haklů uložené v mobilizačních zásobách. Zbývající vozidla sloužila také k výcviku.
Nástup kolového OT-64 SKOT, který měl vlastní technické přednosti i dětské nemoci , tak neznamenal, že všechny starší transportéry okamžitě zmizely. Jen postupně přestávaly plnit původní úlohu.
Některé hakly dostaly jinou práci než přepravu pěchoty. Varianta OT-810D nesla bezzákluzový kanón vzor 59 ráže 82 mm. Podvozek našel další využití. Existoval například velitelský OT-810/R2 s radiostanicemi, na jehož spojovacím vybavení spolupracovala Tesla Pardubice. Muzejní exemplář v Piešťanech byl vyroben v roce 1962 a do sbírek se dostal až v květnu 1994. Takto dlouhý život ovšem nelze zaměňovat s nepřetržitou službou u prvosledových jednotek.
Část vozidel se proměnila také v OT-810D s bezzákluzovým kanónem vzor 59 ráže 82 mm. Ani hakl s kanónem tedy není výmyslem dnešních sběratelů.
Prohlásit OT-810 za vrchol československého konstruktérství by bylo přehnané. Odepsat jej jako zbytečný starý krám je ale stejně pohodlná zkratka. K jeho hodnocení patří nejen to, jak vypadal nebo jak dlouho zůstal v evidenci, ale především jakou práci měl odvést a co bylo v danou chvíli skutečně k dispozici.
Zdroje fotografií
BAHNA_2018_-_144_crop: Adam Hauner, ořez RomanM82 / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0.OLYMPUS DIGITAL CAMERA: Alf van Beem / Wikimedia Commons / CC0 1.0.OLYMPUS DIGITAL CAMERA: Alf van Beem / Wikimedia Commons / CC0 1.0.