3 min

Historie ústavní péče: Příčiny dětského marasmu, který doslova kosil kojence, byly zcela nečekané

Sdílet

Vysoký výskyt marasmu v 19. století u kojenců z vysoce postavených rodin, nemocnic a dětských ústavů, kterým se dostávalo „nejlepší“ fyzické péče, byl zarážející. Proto se po 2. světové válce začaly provádět mnohé studie k určení příčin tohoto dětského onemocnění. Výsledek byl na tehdejší dobu velmi překvapivý.

Zdroj: Internet Archive Book Images / No restrictions /Wikimedia commons

V našich předešlých článcích k historii ústavní péče jsme psali o tom, že v 19. století umírala více než polovina všech dětí v sirotčincích během prvního roku života na marasmus spojený s malnutricí, podvýživu, celkovou slabostí a růstovou retardací. Tato nemoc byla také známá jako dětská slabost nebo atrofie. Ještě ve 20. letech 20. století byla úmrtnost kojenců mladších jednoho roku v různých sirotčincích ve Spojených státech téměř stoprocentní, popsal tragickou skutečnost portál European Institute of Perinatal Mental Health.

Mohlo by vás zajímat: Pětina českých dětí je zdravotně negramotná. Závěr: Rodina je základ zdraví

Tehdy doktor J. H. M. Knox představil studii uskutečněnou ve východoamerickém Baltimoru: z 200 kojenců přijatých do různých ústavů jich téměř 90 % do roka zemřelo. Uvedl, že těch 10 %, které přežily, zřejmě ovlivnilo to, že byly na určitou dobu odvezeny z ústavu k pěstounům nebo příbuzným.

Poté, co doktor Chapin rozpoznal citovou absenci v dětských ústavech, zavedl nový systém: děti měly jít do pěstounských rodin namísto státních ústavů. Byl to však doktor Fritz Talbot z Bostonu, který po návštěvě Německa před 1. světovou válkou přivezl myšlenku „něhy a péče", ani ne tak slovy, ale ve skutečné praxi.

Mohlo by vás zajímat: Léčba duševních nemocí ve středověku zahrnovala exorcismus, krveprolití i vrtání děr do mozku

Kde nebyl marasmus tak smrtelný?

Studie zaměřené na určení příčiny dětské slabosti byly prováděny po 2. světové válce poté, co byl zjištěn jejich vysoký výskyt u kojenců z vysoce postavených rodin, nemocnic a ústavů mezi dětmi, kterým se dostávalo „nejlepší“ fyzické péče.

Vyšetření ucha dítěte. Dětské nemoci z roku 1910. Koplik, Henry, 1858- (ze starého katalogu) — Vyšetření ucha dítěte, 1910. Koplik, Henry | Zdroj: Internet Archive Book Images / No restrictions, Wikimedia commons

Mateřská láska

Ukázalo se, že kojenci v nejchudších domácnostech v blízkosti svých matek obvykle dokážou překonat fyzické znevýhodnění a prospívat navzdory špatným hygienickým podmínkám. To, co chybělo dětem z vyšších tříd ve sterilizovaných, vědecky navržených obydlích, byla mateřská láska.

Mohlo by vás zajímat: Urozený pane a mé pře-nejmilejší dítě! Jsem stará Češka: Mateřská láska až za hrob ve starobylém českém šlechtickém rodu

Léčba matkou

Po tomto zjištění v druhé polovině 20. let 20. století zavedlo několik dětských nemocnic pravidelnou péči matek ve svých pavilonech. Doktor J. Brennemann, který pracoval v zařízení s extrémně vysokou úmrtností kojenců, zavedl ve své nemocnici pravidlo, že kojenec musel být chován, matka ho musela nosit v náručí a poskytovat mu péči několikrát denně. V nemocnici Bellevue v New Yorku, kde se tento typ péče stal normou, klesla úmrtnost kojenců do jednoho roku z 30–35 % na méně než 10 % v roce 1938.

Mohlo by vás zajímat: Odsávačka mateřského mléka odsává celá staletí. Neuvěříte, z jaké doby byl nalezen první exemplář

Něžný kontakt k přežití

Bylo zjištěno, že kojenec, aby prospíval, potřebuje být chován v něčí náruči, hlazen, objímán, má mu být zpíváno, a to i přesto, že není kojen. Právě na tento kontakt, objímání, hlazení, něžnou péči poukazují pediatři dodnes. Právě tyto základní uklidňující zážitky pomáhají kojenci přežít a prospívat. Dokonce i extrémní smyslovou deprivaci jiných smyslů, jako je nedostatek světla nebo zvuku, lze překonat, pokud jsou poskytovány smyslové podněty na kůži, uvedl portál Evropského institutu perinatálního duševního zdraví se sídlem ve Španělsku.