Do tuzemských kin vstoupil snímek, jehož název svádí k představě Normana Batese v dobových anglických reáliích. Viktoriánské psycho (Victorian Psycho) ale neznamená hitchcockovskou podívanou a hororová novinka se znepokojivou Maikou Monroe se jala nastražit postmoderní past, v níž se přes sebe kroutí inspirace od evropských psychologizovaných artů až po netflixovské Monstrum. Tak trochu pošahaná služebná čistící vzduch v prostředí povýšené aristokracie se nesmí brát vůbec vážně, a pak si užijete alespoň skvěle zrežírovanou hororovou báchorku o krajních projevech daddy issues.
„Jsem ten nejpříčetnější člověk, jakého znám,“ prohlašuje o sobě hned v prvním záběru vnitřní hlas protagonistky Winifred Notty (Monroe). Tvrzení uvádí na pravou míru hrdinčin vztah k lidskému pokolení, které je v jejích očích redukováno na změť nepříčetných hanebných individuí, a současně není ani zdaleka kompatibilní se způsobem, jakým nahlížíme na ženu, jejíž příjmení při vyslovení velmi připomíná přívlastek „naughty“, často používaný k charakterizaci zlobivých, v hororech ale rovnou vražedně vyšinutých osob. Režisér Zachary Wigon (Sanctuary s Margaret Qualley) navíc volí nápadně skosený úhel záběru, který sám o sobě prozrazuje deformaci, a tedy nastavuje to nejdůležitější – ironický paradox.
Notty, nastupující navzdory všem patrným varovným signálům jako vychovatelka dvou dětí zámožné rodiny Poundsových, se narodila do světa nezdolných paradoxů. Do světa, kde lidé z chudinských poměrů bez šance na zbohatnutí přihlížejí tomu, jak idiotští prvorození synové k narozeninám rozbalují vzácný cizokrajný ananas, a především dědičné právo na materiální statky, ženám obecně odpírané. Hrdinčin vnitřní hlas často komentuje nespravedlivé třídní rozdíly, a přestože Notty před jaksi zabedněnými rodiči (Ruth Wilson a Jason Isaacs) dokáže svou přirozenost kamuflovat, syn Andrew a dcera Drusilla jsou vydáni napospas přinejmenším svérázným praktikám nové vychovatelky.
Jaká je ale skutečná přirozenost viditelně narušené ženy, která ubíjí raněná zvířata k smrti, z oblečení vyklepává lidské pozůstatky a děti přesvědčuje, že v každém muži (ale vlastně i ženě) bují nestlačitelné zlo? Winifred, jejíž křestní jméno z poloviny tvoří právě mužské jméno, se záhy projevuje jako klinická psychopatka, ba dokonce jako sériová vražedkyně s minulostí, jejíž prolitá krev má brzy potřísnit také perfektně dekorované místnosti Poundsových. Scénář, který Virginia Feito adaptovala na základě vlastní předlohy, si pohrává s různými formami schizofrenie – nejen s tou psychologickou, ale hlavně s žánrovou a vypravěčskou.
Winifred totiž malého Andrewa otevřeně nabádá (a prohlásila to už v traileru), ať ji oslovuje Fred podle démona, který žije v jejím nitru. Snímek s gotickými prvky si koneckonců pohrává s duchařským výrazem a motiv posedlosti vynáší opakovaně na světlo, i kdyby jen variovanými záběry na obraz s divočákem, jemuž žhnou plamenně oči a postupně mění pozici i vítá v rámu další ďábelské symboly. Divočák je ale současně rodinným erbem a také samotná posedlost je zmnožená, větvící palčivou otázku „Čím?“ na dvě úrovně – tedy „Co vlastně hrdinku posedlo?“ a „Co ji tak agresivně motivuje?“.

Vyšinutá hrdinka uzavírá jakousi feministickou alianci s paní Lamb (Thomasin McKenzie), neuvěřitelně naivní služebnou žijící v osamělosti a s rostoucí skepsí směrem k celému pokryteckému panství. Jejich přátelství je nicméně zcela absurdní, počínaje scénou, v níž Winifred rychle hází do ohně pár useknutých prstů, aby si jich nevšimla druhá žena, vystrašená smyšlenou historkou o ghúlovi. Monroe, dosud často stylizovaná do úzkostných a pronásledovaných final girls, tu navíc dostala absolutní herecký prostor a pomalu každé gesto i slovo vyjadřují souboj mezi „Winni“ a „Fredem“, dle ironizujícího vnitřního monologu prohraný už od útlého dětství, kdy se ji mamka pokoušela zabít na povel vlastního absentujícího otce.
Daddy issues tak formují hrdinčinu samozvanou příčetnost a otevírají bránu do černohumorného schizofrenního labyrintu, kde duchové a démoni jsou pouhou žánrovou záminkou. Wigon se s kamerou efektně pohybuje v temných chodbách sídla obklopeného mlhou, nad nímž však už samotný příjezd hlavní postavy – subjektivního středobodu vyprávění – podepsal krvavý ortel. Film balancující mezi realitou a zasněnými představami přijímá jisté postupy občas velmi šokujících, místy syrově mravoučných evropských thrillerů, jako je Angst (aneb přímo v hlavě brutálního vraha) nebo Krátký film o zabíjení. Oproti nim a jejich pocitovému naturalismu je ovšem primárně zábavnou pózou, která většinu svých těžkých, ba dokonce skandálních motivů kolem incestu, sodomie či vraždy novorozence jen předstírá. Jsou to hlavně stylizované karikatury, jimž se máme následně vždy zasmát – zejména díky nelogickým reakcím hrdinky i jejího okolí (Jason Isaacs je nakonec prvotřídním archetypem selhávající otcovské autority).
Viktoriánské psycho ve své snaze poukázat na žánrové motivy a jejich postmoderní přesahy trochu připomíná severskou Ošklivou sestru, parafrázující Popelčin příběh jako tělesný horor z pohledu méně sličné, dnes konkrétně „méně instagramové“ nevlastní sestry. Provedením má ale mnohem blíž k netflixovské Lizzie Borden, potažmo k čistokrevně komerční Pomocnici, a navzdory skutečně kvalitnímu řemeslu s dobře míněnou nadsázkou se ze své konceptuální pózy nevymaní. Má to být mrazivě zábavné dílo, ale spojování místy úderného humoru zesměšňujícího zlomyslné bohaté tupce či nadutý patriarchát s pokročilými žánrovými provokacemi je intelektuálně velice skoupé, navzdory britské dikci neškodně hollywoodské. Finále má ostatně energii bujarých satir jako Krvavá nevěsta, Najdou si tě nebo Substance, a cokoli potenciálně subtilního – včetně jedné významné vztahové paralely – je rozčtvrceno v agresivním ironickém efektu.
Přesto se mnohdy nápaditému snímku nedá upřít nepředvídatelnost, vázaná hlavně na pikantní charakter hrdinky i několika postav (někdy bohužel silně nedotažených a návodně jednajících) z jejího okolí. Minimálně sekvence s mumií uprostřed filmu vás přiměje zvedat ruce před oči v napjatém očekávání, což je v tomto druhu „festivalové komerce“ vždy vítané. Příběh však většinou zvolí bezpečnější cestu, a přestože ono druhé „Čím?“, tedy dlouho utajovaná motivace zlobivé Notty, je nakonec poměrně překvapivá a funkční, mnoho dílčích vjemů a potenciálních linek vytváří dojem přesycenosti. Na 100 minut nenáročné, rádoby provokativní černé zábavy to ale stačí bohatě.
Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.