Řeky bez červených kalů, zato plné mikropoluta
Pohled do historie ukazuje, že v některých ohledech na tom byly české řeky v minulém století o poznání hůře. Jak připomněl vedoucí útvaru laboratoří Povodí Vltavy a odborník na kvalitu vody a mikropolutanty Marek Liška, v Labi dříve tekla červená voda, v Krumlově plavaly celé balíky pěny a čistírny odpadních vod (ČOV) se nacházely na velmi jednoduché technické úrovni. Dnes je to lepší, ale objevují se nové výzvy.
Podle vzorků ze Svratky se v tocích odráží výrazný lidský otisk. „S použitím analytické techniky vidíme, že je tam obrovské množství látek, jako je antikoncepce nebo pesticidy. Řadu z nich lidstvo dřív vůbec neprodukovalo, nebo ne v takovém množství, a dnes je navíc díky moderním metodám konečně registrujeme,“ popsal Liška.
K tomu se přidávají hormony, drogy a další mikropolutanty, o kterých jsme dříve kvůli nerozvinutému chemickému průmyslu a technologiím neměli tušení. Svůj podíl má i nadbytek fosforu z lidské produkce, který trápí fitoplankton a podporuje masivní množení sinic.
Zatímco jednotlivé látky vědci dokážou změřit, velkým otazníkem zůstává jejich vzájemná kombinace. „Víme, jak spousta jednotlivých látek na lidské orgány působí, ale u tohoto koktejlu jako celku to nevíme. Dá se to změřit, ale je to běh na dlouhou trať. Jako lidstvo vůbec nemáme představu, co tato směs za desetiletí v přírodě způsobí,“ upozornila Petra Oppletová z Ústavu aplikované a krajinné ekologie na MENDELU.
Když se řeka naředí suchem
Fungování čistíren je sice na vysoké úrovni, v období sucha však narážejí na své limity. „Máme pro čistírny nastavené limity a ty jsou plněny, ale problém nastává ve chvíli, kdy v řece neteče přirozený průtok. Pro extrémní situace sucha jsou stávající limity naprosto nevhodné – když se nastavovaly, počítalo se s tím, že se odpadní voda v toku řádně naředí,“ vysvětlila Oppletová.
Situaci komplikují i přívalové srážky a městská kanalizace. „Když prudká srážka rychle spadne na suchou a ztvrdlou krajinu, je to pro ni šok a voda odtéká, aniž by se stačila vsáknout,“ vysvětlila vedoucí oddělení hydrologie v Českém hydrometeorologickém ústavu Hana Hornová.
Liška doplnil, že pokud je ve městě dlouho sucho a přijdou silné deště, kanalizace a čistírny nápor nezvládají. Část vody se pak musí odklonit rovnou do řeky, což vytvoří silný výplach. Jde o takzvané odlehčení – jedním potrubím odtéká splašková i srážková voda a v mnoha případech to jde bez pročištění rovnou do toků, kde je to na první pohled vidět. Situaci navíc masivně zhoršují splachovací vlhčené ubrousky, které v systému působí velké technické potíže.
Pitné vody se bát nemusíme, ale musíme ji lépe chránit
Přestože příroda čelí tlakům, obavy o kvalitu pitné vody na tapetě nejsou. „Když chceme vodu upravit do pitné, nemůžeme si dovolit polevit, byť v jediném parametru, takže bát se pitné vody rozhodně nemusíme,“ ujistila technoložka pitných vod z Vodáren Plzeň Martina Klimtová.
Dodala také, že čistírny vrací vodu do řek ve skvělé kvalitě, což se ale bohužel nedá říct o obdobích přívalových dešťů, a podotkla, že čistírny, které máme, fungují skvěle – problémy se dnes ukazují jako větší hlavně kvůli celkovému úbytku srážek.
Klimtová upozornila na to, že lidé by si měli uvědomit omezenost zdrojů: „Období suchých dnů a vyšší teploty nám ukazují, že zásoby podzemních vod klesají nebo úplně mizí.“
Co může udělat každý z nás?
Závěrečná doporučení expertů směřovala k ochraně krajiny a střízlivému pohledu na věc. Hornová shrnula, že z pohledu hydrologie je primárním problémem zadržování vody v krajině, čemuž by pomohla i obnova přirozených koryt.
Klimtová na závěr varovala před zbytečnou panikou: „Lidé by měli používat selský rozum. Nemá smysl kupovat si drahé domácí čističky vody, dokud vůbec nevědí, zda v ní ty mikroplasty a další látky reálně jsou. Ostatně, mnohem větší množství mikroplastů člověk vdechne z vlastní fleecové mikiny, než kolik jich vypije v pitné vodě. Nehledejme v té vodě nebezpečí, které tam není, provozovatel by takovou vodu veřejně pustit nemohl.“