KOMENTÁŘ. Žijeme v zemi, kde dodnes veřejný prostor okupuje jistý Václav Klaus, údajný příznivec „trhu bez přívlastků“ a zároveň absolutní amatér na ekologickém kolbišti. To, o čem Klaus před dekádami tvrdil, že nikdy nepřijde, protože je to jen výplod zelených fanatiků, se již odehrává přímo za našimi okny.
Klaus vždy ignoroval existenci negativních externalit. Skutečný, dlouhodobě funkční volný trh může přitom fungovat pouze tehdy, pokud konečná cena produktu plně reflektuje veškeré náklady spojené s jeho vznikem, provozem i likvidací – tedy včetně škod, které způsobuje.
Pokud elektrárna pálí uhlí, vypouští miliony tun CO2, znečišťuje ovzduší karcinogeny a prohlubuje globální rozvrat klimatu, tržní cena takové elektřiny bez započtení škod na zdraví a stabilitě biosféry není „tržní“, ale dotovaná z budoucnosti.
Zisky z prodeje energie shrábne fosilní oligarcha, zatímco následné gigantické miliardové škody – sucho, zničenou úrodu, lesní požáry, zdravotní péči a záchranné práce – zaplatí společnost a budoucí generace, které o ničem nerozhodovaly a ze zisku neviděly korunu.
Klaus a jeho pohrobci o externalitách celý život mlčí. Místo skutečného narovnání trhu, kde by poctivá cena devastující technologie okamžitě vytlačila ve prospěch čistých inovací, vytvořili systém parazitického kapitalismu: privatizace zisků a socializace celoplanetárních škod.
Úvodní scény této trajektorie vidíme i v nežitelných vlnách veder a požárech napříč Evropou.
Vzít peníze a vrátit je znečišťovatelům
Místo čistého tržního započítání externalit zavedla EU kompromisní, byrokraticky poněkud neohrabaný systém emisních povolenek (EU ETS).
Současný model sice neoceňuje destrukci měrou jejího skutečného ničení, ale skrze administrativně stanovené stropy a postupně zdražující povolenky měl fungovat jako jiný druh korektivu – donutit znečišťovatele platit alespoň část ceny za škodu, kterou páchají, a z vybraných desítek miliard financovat ekologicky udržitelné alternativy a nápravu tam, kde ke škodě došlo.
To je jediná logika, která dává celému systému smysl – peníze se vracejí lidem a jejich ekologické ohleduplnosti a do krajiny, kterou jejich plátci poškodili, ne kamkoliv jinam.
A co udělá Babišova oligarchická garnitura ve spojení s Motoristy a SPD? Obrátí i tento nedokonalý systém nápravy zcela naruby a zničí jeho poslední fungující regulační vliv.
Babišova vláda přichází s plánem na přerozdělení výnosů z povolenek v duchu obráceného Jánošíka: chudým brát a bohatým dávat.
Peníze, které měly směřovat lidem na zateplování, střešní fotovoltaiky, komunitní čistou energii a na obnovu poškozených ekosystémů včetně návratu vodní kapacity do vyprahlé krajiny, se jednoduše škrtnou.
Místo toho se stomiliardové toky z prodeje povolenek vezmou a nasypou přímo těžkému průmyslu, fosilním molochům a největším korporátním znečišťovatelům pod záminkou „záchrany konkurenceschopnosti“.
Systém se tím změní v nástroj přímého sponzorování viníků na úkor společnosti i budoucnosti, která si toto externalitní odkládání již nemůže dovolit, protože její prostředí přestává být žitelné.
Agrochemická poušť v boji proti suchu
Ukázkou pokřivenosti je samo Babišovo agrochemické zemědělství – největší původce totální neschopnosti naší krajiny zadržovat vodu. Ani náklad na obnovu půdní struktury a vodní kapacity krajiny nikdy nebyl součástí ceny agrochemické produkce.
Cena pytle hnojiva, litru pesticidu ani tuny obilí z půdního bloku o stovkách hektarů v sobě nikdy nenesla náklad na to, co taková produkce stojí krajinu – úbytek hmyzu, ztrátu humusu, zhutnění půdy a zánik schopnosti zadržet a postupně uvolňovat vodu.
Tento účet zůstal nezaplacený desítky let a dnes ho splácíme suchem a neúrodou, která postihuje všechny, ne jen ty, kdo z „levné” agrochemické produkce těžili.
Tuto trajektorii začalo komunistické scelování lánů a plošné odvodňování. Místo rakouského a polského malého a levnějšího zemědělství rodinných farem nám bolševik vnutil agrochemické molochy s obřími půdními bloky, které rozoráním mezí a těžkou technikou zničily přirozenou strukturu půdy.
Tyto struktury nejenže přetrvaly, ale ještě se rozvinuly, protože po této komunistické cestě dál kráčí bývalí komunisté a estébáci, kteří se zhlédli ve zcela opačné ideologii – miliardářské oligarchické nerovnosti.
Povolal osvědčeného „Viktora Čističe“ z otravy řeky Bečvy – Richarda Brabce, nejlepšího kamuflážníka skutečných původců zkázy, který dokáže pomoci nasměrovat celý státní aparát tak, aby byl obviněn někdo nevinný a byl léta vláčen po soudech. Geniální.
Typickým ztělesněním je právě Andrej Babiš, který vytvořil uzavřenou vertikální strukturu: ovládá osiva, hnojiva, distribuci agrochemie, výkup výpěstků i obrovské rozlohy orné půdy.
Právě tento monopol tlačí ten nejškodlivější agrochemický vztah k půdě, ničí půdní humus a přeměňuje krajinu v udusanou nepropustnou plochu – a stejný monopol je i tím, kdo by podle logiky poctivě narovnaného trhu měl nést náklad na nápravu.
Přehrady a nádrže – bez vody
Stále ještě existují lidé, kteří si dokázali uchovat schopnost vnímat realitu – aspoň tam, kde je přímo zasahuje. A tak se část společnosti, i ta jinak nakloněná vládě marketingu a oligarchické bezohlednosti, v těch opakovaných čtyřicetistupňových vedrech začala zdravě ošívat.
Babišovi marketéři samozřejmě vysledovali nálady společnosti a pochopili, že místo sklízení oprávněného hněvu bude lepší se naopak postavit do čela boje proti suchu. Něco ve stylu filmu Vrchní, prchni!, kde se falešný číšník v podání Josefa Abrháma postaví do čela stovek skutečných číšníků a sám organizuje hon na falešného vrchního s výkřikem: „Všichni za mnou!“
Jenže v naší společnosti je to ještě o stupeň horší: i když se občas najde někdo, kdo se zastaví a zařve do davu: „Počkejte! Vy ho znáte?! Vždyť je to on!“, většina oklamaných číšníků, která neunese přiznání vlastního podvedení a hlouposti, ho raději nesouhlasně zadupe do země.
Bylo by naivní si myslet, že snad Babiš umožní hledat řešení nedostatku vody tam, kde je skutečná příčina, tedy u sebe. Nikoli – zařídí, aby zemědělství zůstalo beze změn, a problém „řešen“ se přesune tam, kde to agrochemii bolet nebude a kde z kamuflážního boje bude profitovat jiná část oligarchie s mediálním vlivem: stavební a betonářská lobby.
Přehrady a nádrže jsou přesně ten typ řešení, který problém nenapravuje, ale přesouvá – náklad na skutečnou příčinu (ztrátu vodní kapacity půdy) dál nenese ten, kdo ji způsobil, ale opět společnost, tentokrát formou betonových staveb, které mají zakrýt následek, aniž by se kdy dotkly příčiny.
I proto zůstane problém neřešen: i tyto nádrže budou nakonec prázdné a bez vody, protože krajina kolem nich dál nebude schopná vodu zadržet a postupně uvolňovat.
Všichni už zapomněli, jak falešná celá tato hra je. Babiš, který kdysi jako ministr odmítal dát peníze na špičkový projekt InterSucho, se náhle staví do čela záchrany vody v krajině. Jako každý ryzí bezohledný predátor to nepovažuje za vůbec nic nemorálního a divného.
A když přijde na to, aby fosilní magnát sanoval měsíční krajinu, kterou po sobě zanechal, předvede další mistrovský tah.
A koho si na tento úkol vybral vedle Ministerstva životního prostředí, kam byli dosazeni ti nejtvrdší fosilní sociopati (nebo jakým termínem označovat lidi ochotné hazardovat s miliardami životů pro své politické a privátní zisky?) od Klause?
Povolal osvědčeného „Viktora Čističe“ z otravy řeky Bečvy – Richarda Brabce, nejlepšího kamuflážníka skutečných původců zkázy, který dokáže pomoci nasměrovat celý státní aparát tak, aby byl obviněn někdo nevinný a byl léta vláčen po soudech. Geniální.
Tykačovy miliardy a uhelný institut
Nekoncepčnost a nekonečná hrabivost se netýká jen agrochemie. Ne náhodou je Klausův institut štědře placen uhelným oligarchou Pavlem Tykačem, a ne náhodou je jeho žena poradkyní samotného premiéra.
Magnát, jehož energetické impérium Sev.en během energetické krize vygenerovalo desítky miliard korun čistého zisku na těžbě a pálení fosilních paliv, dnes rozehrává zcela bezostyšnou partii.
Desítky miliard z nezaplacených negativních externalit odtekly do soukromých kapes a rodinných struktur, zatímco zdevastovaná a požáry spálená krajina, zničené zdraví lidí a rozvrácené klima zůstávají k zaplacení společnosti.
A když přijde na to, aby fosilní magnát sanoval měsíční krajinu, kterou po sobě zanechal, předvede další mistrovský tah. Tykač v lomech po ukončení těžby navrhuje chytře využít přírodní obnovu – sukcesi. Místo nákladných technických rekultivací, na které měl ze zákona vázané miliardy, nechá pracovat přírodu zadarmo.
Tuto miliardovou úsporu však nehodlá vrátit státu ani plně vložit do zdevastovaného regionu. Stát a Státní fond životního prostředí jednoduše vyřadí ze hry, prohlásí ušetřené miliardy za soukromé peníze a z pozice vrchnosti začne jednat s obcemi napřímo.
Pár drobků z ušetřených miliard přihodí spřáteleným entitám a starostům výměnou za to, že mu tento kolosální odklon peněz posvětí, zatímco drtivou většinu ušetřených penězi shrábne on sám.
Sklizeň devadesátých let
Nyní teprve začínáme sklízet Klausova 90. léta – dobu, kdy systematické lhaní o ekologii, popírání externalit a prooligarchická trajektorie začaly.
Od té doby globální emise i koncentrace CO2 dál strmě stoupají. Další roky budou jen horší, dost možná exponenciálně a skokově, protože postupně kolabují i přirozené systémové brzdy biosféry, které dosud dokázaly změny držet jakž takž na uzdě.
Místo chlazení se tyto systémy obracejí proti nám a přidávají se na misku stoupají koncentrace CO2 – stačí se podívat na plošně hořící lesy od Středomoří po severskou tajgu.
Zdá se to celé naprosto šílené, bezkoncepční a zvrácené, jenže větší část voličů – ta, která určuje směřování státu – si tuhle zvrácenou ne-reakci v demokratických volbách vybrala, protože se v moderní složité realitě již naprosto neorientuje a vůbec nechápe, jak by šlo věci napravit.
Tato většina byla psychologickými operacemi a narcismem proměněna oligarchií a zahraničními konkurenčními totalitami tak dokonale, že nikdy nebude schopna přiznat vlastní pochybení a vrátit se k pravdě, vědě, logice a záchraně světa pro další generace.
A ta menšina? Prodemokratický tábor odmítá bojovat účinnými prostředky a už teď slyšíme zbabělý křik domácích alibistů: „Co my v malé ČR můžeme proti celoplanetárnímu problému dělat? Přeci si nezničíme vlastní průmysl!“
Odpověď je přitom prostá: především nevybírat to nejhorší a nejbezohlednější, co máme k dispozici, k tomu, aby nás provedlo tím nejsložitějším obdobím v historii lidstva. Období proti kterému budou současná vedra ještě příjemnou a snesitelnou dobou.