Anička je naše vymodlená holčička. S manželem jsme oba neměli snadné dětství a shodli jsme se, že naše dítě to bude mít jinak. Manžel pracuje v zahraničí a jezdí na týdenní směny. Když se vrátí, chce si dceru užít. Nechce řešit, že už měla dost sladkostí nebo že další hračku vlastně nepotřebuje. Máme dost peněz, takže jí můžeme dopřát věci, které jsme si my jako děti dovolit nemohli.
Proč bych jí to neměla koupit?
První poznámky jsem začala slýchat od maminek na hřišti. Prý Aničce příliš ustupuji. Později přišly scény v obchodech. Když něco chce, dokáže si pořádně dupnout. Někdy si lehne na zem, brečí a křičí, že tu věc prostě potřebuje. Já ji nechám vyvztekat a nakonec jí ji většinou koupím. Nemám potřebu s ní zápasit uprostřed supermarketu kvůli panence nebo čokoládě. „Takhle si koleduješ o problém,“ řekla mi jednou známá. Možná ano. Ale pořád jsem nechápala, proč by mělo být problémem koupit vlastnímu dítěti něco, co mu udělá radost.
Ve školce už se o tom mluví nahlas
Poslední dobou už si mě začaly zvát na kobereček i učitelky. Prý Anička špatně snáší, když není po jejím. Nechce půjčovat hračky, protestuje proti některým činnostem a kvůli maličkostem se rozpláče nebo rozzlobí. Podle učitelek je zvyklá, že se její přání respektují víc než přání ostatních dětí. „Anička potřebuje pochopit, že nemůže být vždycky po jejím,“ řekla mi jedna z nich.
Poslouchala jsem ji, ale uvnitř jsem měla chuť odpovědět, že je jí teprve čtyři. Má celý život na to, aby zjistila, že svět se netočí jen kolem ní. Teď chci hlavně, aby věděla, že doma je milovaná a v bezpečí.
A pak si začali stěžovat i rodiče jiných dětí. Jedna maminka mi řekla, že její dcera doma vypráví, jak Anička ostatním poroučí a bere jim hračky. Doma jsem to vyprávěla manželovi. Čekala jsem možná trochu vážnější reakci, ale rozesmál se. „Takže už nám oficiálně závidí i ostatní rodiče?“ zeptal se. Smála jsem se s ním. Možná v tom opravdu trochu závisti je. Máme peníze, můžeme cestovat a Aničce dopřát, co chceme. Manžel navíc nechce být po týdnu v práci přísný táta. Chce si ji užít. Já zase nechci být matka, která dítěti pořád něco zakazuje.
Vnímám to, ale měnit nic nehodlám
Jenže poslední dobou si přece jen všímám jedné věci. Když mi někdo řekne, že Anička něco nezvládla, okamžitě mám potřebu ji bránit. A zároveň mě někdy napadne, jestli jsem ji nenaučila, že když bude dost dlouho naléhat, nakonec dostane, co chce.
Nejsem si ale jistá, že to chci změnit. Pořád si myslím, že dítě má mít hezké dětství. Že má dostat lásku, pozornost i věci, které mu udělají radost.
A jestli je podle ostatních Anička rozmazlená? Možná je. Ale je to moje dcera. A já zatím pořád nevím, proč bych jí měla něco odpírat jen proto, aby se lépe hodila do představ ostatních.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Anička je typickým obrazem vymodleného dítěte rodičů, kteří mají svá nezpracovaná traumata z dětství. Anička je jako dítě obětí kompenzačních mechanismů, kdy se rodiče nevědomně dosycují na tom nejnešťastnějším místě, tedy na úkor svého dítěte. Anička rozhodně není a ještě dlouho nebude šťastné dítě. Je hloupou iluzí, že přemíra všeho a především zcela chybějící hranice korigující její mentální vývoj a pocit srozumitelnosti světa okolo je známkou hojnosti a bezbřehé lásky. Ta představa je naivní, krátkozraká a osobnost dítěte poškozující. Hranice, které jsme jako dobří rodiče povinni nastavovat, slouží k zamezení nebezpečného chování i jako ochrana a bezpečí.
Rodiče Aničky doslova pěstují její model komunikace křikem, pláčem i scénami, které doposud spolehlivě slouží jako Aniččin vynucovací prostředek. Anička není šťastná ve svých vítězstvích, ale získává pocit, že rodiče nezvládají její afekty a v respektování její bezhraničnosti ji udržují v naprosto nefunkčním modelu komunikace. Tím ji do budoucna vztahově diskvalifikují. Je jen otázkou času, kdy se Anička stane v dětském kolektivu odstrkovaným dítětem a rodiče dostanou doporučení do pedagogicko-psychologické poradny. A čím dříve se tak stane, tím dříve pro Aničku svítá naděje, že si rodiče uvědomí, jak svou bezhraniční výchovou komplikují i do budoucna Aniččino fungování nejen ve škole, ale i mezi vrstevníky.
Díky zanedbanému pěstování hranic frustrační tolerance, kdy se dítě učí principům odložené slasti, které umožňují mentální vyzrávání, bezhraniční rodiče udržují Aničku v úrovni vztekajícího se batolete. Hračky a sladkosti spolu s opičí láskou v tomto případě nevylučují vážné zanedbání výchovy. A smutné je, že obětí bude právě jejich milovaná Anička.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články