Příběhy z českých vesnic patří mezi divácky populární vzorce, tím spíš díky formě, s jakou je zpracoval snímek Vesničko má středisková. Ta představuje vesnické prostředí jako síť zábavných, ale trochu smutných figur. Prostředí vesničky Křečovice je malebné a divácky příjemné, postavy jsou vtipné, ale bojují s nepříjemnými tragickými situacemi. Tvůrčí dvojice, již tvořili Zdeněk Svěrák a Jiří Menzel, zkombinovala komedii s tragédií zvláštním způsobem. Smějeme se komickým scénám ohledně milostného trojúhelníku (Jan Hartl, Libuše Šafránková a Petr Čepek), následně ale vyprávění řeší dopady vesnických klevet, pokrytectví a domácího násilí. Časté autonehody kochajícího se lékaře (Rudolf Hrušínský) jsou opakující se vtip, dokud se při jedné z nich vážně nezraní. Proutnický malíř (Zdeněk Svěrák) svádí místní učitelku k nelibosti zamilovaného chlapce, což je samo o sobě podáno jako komedie, dokud se na chvíli nedostaneme do hlavy zklamaného mladíka.
Nejvíce se tato rovina projevuje prostřednictvím dvou hlavních hrdinů, řidiče náklaďáku Pávka (Marián Labuda) a jeho závozníka, mentálně zaostalého Otíka (János Bán). Pávek má svého problematického závozníka tak akorát a už s ním jezdit nechce. Otík situaci těžce nese, čehož kdosi využije pro výměnu jeho chalupy za pražský byt. Tato linka je sama o sobě komediální a zároveň dramatická a právě tato kombinace se postarala o obří úspěch filmu. Což je o to zajímavější, že vznikl díky obyčejnému omylu, tak lidskému, ironickému a neuvěřitelnému, že by sám o sobě zapadl do podvratných fikcí Zdeňka Svěráka.
Ten totiž úspěšně odevzdal scénář k hitu Na samotě u lesa a obdržel za něj honorář, jenže v barrandovské účtárně došlo k omylu a honorář za námět Svěrákovi proplatili dvakrát. To bylo trochu nepříjemné, protože Barrandov čekal kontrolu a honorář proplacený prakticky za nic mohl působit podezřele. Dramaturg tedy Svěrákovi zavolal s řešením – když do druhého dne napíše jiný námět, problém se vyřeší. Svěrák pochyboval, že se mu přes noc podaří vymyslet nový film, ale dramaturg byl optimistický – ať je to klidně něco z vesnického prostředí, stačí pět stránek, stejně to nikdo číst nebude. A tak Svěrák přes noc napsal příběh z obyčejné české vesnice o závozníkovi s mentálním postižením. Psal to narychlo, takže si nelámal hlavu se jmény a použil příjmení lidí ze svého okolí. Námět byl odeslán, honorář zdůvodněn a námět by byl dodnes zapomenut, nebýt toho, že se Svěrák účastnil zájezdu do Ústí nad Labem společně s režisérem Jiřím Menzelem.
Když Menzelovi převyprávěl tuto příhodu, režisér Ostře sledovaných vlaků se zajímal o napsaný námět. Svěrák mu ho přečetl a Menzel se zeptal: „A víš, že by to mohl být docela dobrý film?“ Oba filmaři tedy začali pracovat na přípravě scénáře, nicméně se ukázalo, že nebude jednoduché námět udat. První dramaturgická skupina ho odmítla. Připadalo jí problematické, aby hrdinou komedie byl retardovaný člověk. Udělat z člověka s postižením zdroj humoru bylo problematické i v osmdesátých letech, a tak musel Svěrák hledat novou skupinu a změnu v pojetí.
Ve druhé dramaturgické skupině, kterou vedl Václav Šašek, měl větší úspěch. Šašek totiž vymyslel řešení problému s mentálně postiženým hrdinou. Navrhl pojmout Otíka jako lakmusový papírek, figuru, na které ostatní postavy ukážou své vlastnosti podle toho, jak se k němu chovají. Tím se mohli vyhnout tomu, že Otík bude zdrojem humoru a film bude vnímán jako dílo, které se vysmívá postiženým lidem.
Do role Otíka byl překvapivě obsazen maďarský herec. Jiří Menzel viděl v Činoherním klubu představení, v němž jej zaujal János Bán. Pro Menzela bylo výhodné, že si postavu zahraje cizinec. Kdyby jej hrál známý český komediální herec, znamenalo by to riziko, že bude vnímán jako komická postava, což ale tvůrci úplně nechtěli. K charakteristice Otíka jako lakmusového papírku nebo nepopsaného listu sedělo, že jej ztvární neznámá tvář. Zároveň mu z kreativního hlediska hrálo do karet, že Bán je cizinec, který s Čechy komunikoval jen přes překladatelku. Menzel jej nechával schválně izolovaného, aby jeho hrdina víc působil odstřiženě od reality. Pro výslednou podobu filmu to udělalo zázraky. Když Otík vypadá, že ostatním postavám nerozumí nebo reaguje opožděně, není to jen herecký výkon. Je to autentická situace herce, jenž svým kolegům skutečně špatně rozuměl. V rámci autenticity se všechny své repliky naučil jen foneticky, bez toho, aniž by procítil jejich význam, díky čemuž pak vynikne Otíkův prkenný projev. Tím tragičtěji pak působí.
Otík se totiž často ocitá v humorných situacích, sám o sobě ale nepůsobí jako komická postava. Naopak jeho vtipné eskapády často vyznívají spíš trochu smutně. Divák se směje problémům, které řidiči Pávkovi způsobuje, nicméně Otík viditelně trpí následky. Pro vesničany je vtipnou figurkou, divák ho ale poznává i v okamžicích po humorné epizodě. Následuje hořkost, pocit izolace a vyloučenosti, což je navíc také to, co Otíka zlomí k cestě do Prahy. Vesničko má středisková naštěstí není čistě tragický příběh a všechny dramatické linky se k divákově spokojenosti vyřeší.
Třebaže Vesničko má středisková představuje kvalitní film, sám Menzel byl z výsledku trochu rozčarovaný. Pokládal jej za „tuzemák“, tedy snímek, který na domácí půdě funguje možná skvěle, ale zahraniční publikum nemá jak oslovit. Z omylu jej ale vyvedly dvě věci. První byla Zvláštní cena poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu. Druhá byla nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Tu nakonec proměnil nizozemský snímek De aanslag. Vesničko má středisková nicméně zůstává snímkem, který si drží diváckou oblibu už 40 let.
Podívejte se také na nejlepší české filmy podle Kinoboxu.
Zdroje: Kinobox, STVR.sk, Filmový přehled