V roce 1938 Hitlera překvapila propracovanost československého pohraničního opevnění

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Na konci třicátých let rostla v českých horách a údolích zvláštní stavba. Nebyly to domy, nebyly to továrny. Byl to beton, pancíř a kulomety. Pohraničí se během pár let proměnilo v mohutnou linii, kterou tvořily tisíce malých bunkrů a několik obrovských tvrzí. Měla to být hradba, o kterou se rozbije první úder nacistického Německa. Lidé věřili, že právě tahle zeď dá republice čas, aby se ubránila. Jenže místo boje se z ní staly němé svědkyně zrady a křivdy, na kterou se těžko zapomíná.

Malý bunkr u cesty vedle kamenného kříže zůstává tichým svědkem historie

Zdroj: Pravda24

Rok 1938 v sobě dodnes nese pachuť bezmoci. V Mnichově se rozhodovalo o našem území bez nás a podpisy pod dohodou odsoudily republiku k tomu, aby bez výstřelu přišla o pohraničí. Zatímco státníci debatovali v sálech, doma stáli vojáci v betonových pevnostech, připravení bránit svou zemi. Čekali na rozkaz, který nikdy nepřišel. A jejich opevnění, budované od roku 1935 ve spěchu i s obrovským nasazením, se do boje nedostalo. Přitom šlo o jednu z nejmodernějších vojenských staveb své doby, která vznikla jen z jediného důvodu, postavit se hrozbě, jež se z Berlína šířila den za dnem silněji.

Betonový bunkr československého opevnění se zátarasy z protitankových ježků a ostnatého drátu — Betonový bunkr s protitankovými zátarasy připomíná vojenskou strategii 30. let. | Zdroj: Shutterstock

Jak se rodila betonová hráz

Po první světové válce bylo jasné, že nestačí mít jen hodně vojáků. Válka ukázala, jak rychle dokážou moderní zbraně změnit frontu. Proto se v Československu rozhodli, že hranice musí mít vlastní obranu z betonu a oceli. A tak začaly v pohraničí růst stavby, které neměly s obyčejnými domy nic společného.

Na severu a západě země vyrostly mohutné bunkry s několika metry silnými stěnami. Některé byly připravené pro děla, jiné pro kulomety, další na zastavení tanků. Stály tak, aby si navzájem pomáhaly a kryly každý slabší bod. K nim se přidaly tisíce malých řopíků rozesetých krajinou. Uvnitř se myslelo i na věci, které běžný člověk ani netušil. Ventilace, filtry proti plynu, zajištěné vstupy. Opevnění bylo postavené tak, aby vydrželo i dlouhou palbu a nepřítel se k vojákům nedostal hned při prvním útoku.

Hitlerův respekt i naše zklamání

Když se blížil podzim 1938, velká část opevnění už stála. Odhodlání bránit se bylo silné, vojáci byli připraveni a lidé v pohraničí věděli, že za jejich domy stojí betonová zeď. Jenže politická rozhodnutí v Mnichově vše smetla ze stolu.

Hitler se vyhnul přímému střetu. Dobové záznamy ukazují, že československé pevnosti u něj budily respekt a německé velení počítalo s vysokými ztrátami, pokud by na ně zaútočilo. Opevnění bylo na svou dobu tak vyspělé, že předčilo část německé výzbroje. Nakonec proto Hitler využil tlak diplomacie a získal naše pohraničí bez jediného výstřelu. Pro vojáky to byla hořká zkušenost, stáli připravení, ale rozkaz k obraně nikdy nepřišel.

Československý lehký bunkr z 30. let zarůstající v horské krajině — V horské krajině dodnes stojí opuštěný řopík z československého opevnění. | Zdroj: Shutterstock

Druhý život pevností

Po okupaci sloužily bunkry jiným účelům. Němci je využívali pro sklady nebo testování nových výbušnin. Němci je někdy využili k výcviku, jindy je nechali jen stát a chátrat. Po válce se část opevnění znovu zařadila do plánů armády, nikdy už ale ne v tak velké míře jako před Mnichovem.

Přesto mají bunkry a tvrze své místo i dnes. Z mnohých se stala muzea, například Dobrošov nebo Hůrka lákají tisíce návštěvníků ročně. Lidé mohou nahlédnout do chodeb, kde se kdysi připravovala obrana státu a představit si, jak by vypadala skutečná bitva. Menší řopíky najdete dodnes rozeseté po loukách a lesích, často zarostlé trávou a křovím, ale stále připomínají pevnostní zeď, která měla změnit dějiny.

Odkaz, který zůstal

Československé opevnění je symbolem odhodlání, technické vyspělosti a touhy chránit vlastní svobodu. Nikdy nezazněl výstřel, pro který bylo vybudováno, ale už samotná existence bunkrů změnila Hitlerovy plány.

Betonové stavby zarůstající mechem dnes vyprávějí příběh o generaci, která se odmítla vzdát bez přípravy. Pro mnohé jsou také místem tichého zamyšlení nad tím, jak blízko byla naše země velké válce už v roce 1938. A i když nakonec osud rozhodl jinak, pevnosti zůstávají hrdým svědectvím o časech, kdy republika stavěla své hranice nejen politicky, ale i doslova z betonu a oceli.

Zdroj: Wikipedie, ČT24, Vojenský historický ústav

Reklama

Další články z Pravda24

Toto byl největší zabiják pravěku. Ani T-rex proti němu neměl šanci

Nejzvrhlejší papež historie otrávil koho mohl, a měl dítě s vlastní dcerou

Když se řekne papež, většina lidí si představí zbožného muže v bílé róbě, který káže o lásce a míru. Jenže...

Nebyly to bitvy ani turnaje. Většinu středověkých rytířů zabil intimní problém, o kterém se styděli mluvit

Středověcí rytíři čelili nejen bitvám a turnajům, ale i nenápadnému a bolestivému nepříteli. Hodiny...

10 vtipů z 19. století. Naši předci se popadali za břicho. Připadají vám směšné i dnes?

Na konci dlouhého dne v továrně, ve škole nebo na tržišti byl čas na společenský život. Devatenácté století...

Tipněte, jak dlouho vydržel rytíř bojovat na slunci v rozžhaveném brnění: Číslo změní váš pohled na středověk

Představa hrdého rytíře v blyštivém brnění, jak v plné zbroji sviští po bojišti, je romantická jen do...

Tento článek byl publikován ze zdrojů Pravda24

Web přináší zprávy z politiky, společnosti, kriminality i ze zahraničí. Věnuje se událostem, které hýbou Českem i světem, a podává je přehledně a srozumitelně. Články zahrnují jak rychlé aktuality, tak i delší texty s podrobnějšími informacemi a souvislostmi. Nechybí ani témata z oblasti...

V roce 1938 Hitlera překvapila propracovanost československého pohraničního opevnění

Silačky ve skalách odhodily oblečení. Vzpěračky chystají další svůdný kalendář

Pes vnímá lidské emoce přesněji, než jsme si mysleli, ukazuje nový výzkum

Syn Louise de Funèse slaví 77 let. Olivier hrál v šesti filmech, pak ale herectví definitivně opustil

Tichý protest reprezentantů zaujal svět. Při hymně gestem upozornili na křivdu

Kolik si denně vydělá sezónní číšník ve vídeňské restauraci. Až to zjistíte, dáte výpověď a půjdete do Vídně