Mladá tanečnice, která měla před sebou velkou kariéru
V roce 1939 přijela mladá polská tanečnice Franciszka Mannová do Bruselu, aby se zúčastnila mezinárodní taneční soutěže. V konkurenci více než stovky účastníků získala čtvrté místo. Bylo jí dvaadvacet let a patřila k nadějím varšavské taneční scény.
Narodila se 4. února 1917 ve Varšavě jako Franciszka Manheimerová. V historických pramenech se objevuje také jako Franciszka Mann, Mannówna nebo Franceska Mannová. Studovala několik tanečních stylů, od baletu po výrazový tanec a step, a prošla školami významných varšavských pedagogů včetně Ireny Prusické.
Nevystupovala pouze v klasických baletních inscenacích. Její umělecký svět zahrnoval také kabarety, revue, kavárenská představení a film. Objevila se například v krátkém snímku Polki słyną. Její kariéra tak odpovídala živému a rozmanitému kulturnímu prostředí meziválečné Varšavy, kde se klasické umění prolínalo s populární zábavou.
Mannová se provdala za hudebníka Marka Rosenberga a podle biografických údajů varšavského Muzea ghetta měli dceru. Její život proto nebyl jen příběhem začínající umělkyně. Měla rodinu, práci a profesní ambice, které mohl úspěch v Bruselu dále posunout.
Několik měsíců po soutěži však Německo napadlo Polsko. Varšava se stala okupovaným městem a život jejích židovských obyvatel začaly postupně určovat stále tvrdší zákazy, perzekuce a násilí. Mannová patřila mezi ty, kterým nacistická okupace zničila dosavadní představu o budoucnosti.
Tanec za zdmi varšavského ghetta
Po vytvoření varšavského ghetta se Mannová ocitla mezi židovskými obyvateli násilně oddělenými od zbytku města. Ghetto vzniklo na podzim 1940 a nacisté do něj soustředili stovky tisíc lidí. Žili v přeplněných bytech, trpěli nedostatkem potravin a byli vystaveni nemocem, nucené práci i neustálému ohrožení.
Přesto zde existoval kulturní život. Fungovala divadelní představení, hudební vystoupení a kavárny, jejichž návštěvnost se výrazně lišila podle finančních možností obyvatel. Nešlo o důkaz snesitelných poměrů, ale o jednu z mnoha podob každodenního života v prostředí systematického útlaku.
Mannová vystupovala mimo jiné v divadle Femina, v podniku Melody Palace a v kavárně Bagatela. Pro tanečnici, která ještě nedávno soutěžila v zahraničí, to byla dramatická proměna okolností. Umění však zůstávalo jednou z mála činností, v nichž mohla pokračovat.
V ghettu zároveň existovaly hluboké sociální rozdíly. Zatímco mnoho rodin zápasilo o každé sousto jídla, menší skupina lidí si dokázala uchovat určité finanční prostředky a kontakty. Historické prameny naznačují, že Mannová patřila k relativně lépe postaveným obyvatelům ghetta.
To ovšem neznamenalo skutečné bezpečí. Nacistická politika směřovala k deportacím a masovému vraždění evropských Židů bez ohledu na jejich předválečné postavení nebo umělecké schopnosti.
V roce 1942 začaly z varšavského ghetta rozsáhlé transporty do vyhlazovacího tábora Treblinka. Na jaře 1943 následovalo povstání a nacisté přistoupili k likvidaci ghetta. Pro lidi, kteří se dokázali ukrýt nebo dostat mimo jeho území, znamenala každá další možnost útěku potenciální šanci na přežití.
Právě v této situaci se objevila nabídka, která vypadala jako cesta z okupované Evropy.
Hotel Polski: Když se příslib záchrany změnil v past
Ve Varšavě stál na ulici Długa hotel, který před válkou sloužil běžným hostům. V roce 1943 se však jeho název spojil s jednou z nejtragičtějších epizod německé okupace Polska.
Hotel Polski se stal místem, kam přicházeli Židé doufající v možnost opustit nacisty ovládanou Evropu. Někteří měli nebo se snažili získat dokumenty vydané ve jménech občanů jihoamerických států. Podobné pasy a potvrzení mohly v určitých případech otevřít cestu k výměně za německé občany zadržované v zahraničí.
Na první pohled to vypadalo jako příležitost, která se nabízela jen jednou za život. Lidé skrývající se pod falešnou identitou nebo mimo ghetto se mohli přihlásit a pokusit se odjet do bezpečí.
Skutečnost byla mnohem složitější. Některé dokumenty měly reálný diplomatický základ, jiné pocházely z nelegálních obchodů nebo podvodů. Nacistické úřady celý proces kontrolovaly a využívaly jej také k odhalování Židů, kteří se dosud ukrývali.
Historici proto aféru Hotel Polski nepopisují pouze jako jednoduchý podvod založený na falešných pasech. Ve skutečnosti se v ní prolínaly různé zájmy, zoufalá snaha o přežití, skutečné možnosti výměny i nacistické deportační plány.
Mannová se do tohoto systému dostala na jaře 1943. Podle historických materiálů opustila Varšavu se skupinou lidí spojovanou s Hotelem Polski a následně se ocitla v koncentračním táboře Bergen-Belsen.
Prameny přitom neprokazují, že osobně pobývala přímo v hotelové budově. Označení „skupina Hotelu Polski“ zahrnuje širší okruh osob, jejichž osudy byly s touto operací spojeny.
Bergen-Belsen tehdy nesloužil pouze jako tábor, který si dnes spojujeme s katastrofálními podmínkami posledních měsíců války. Nacisté v některých jeho částech drželi také Židy určené nebo údajně určené k případné výměně.
Pro část deportovaných tak přetrvávala naděje, že jejich cesta neskončí v nacistickém vyhlazovacím táboře.Právě tato naděje však byla v říjnu 1943 definitivně zničena.
Transport, jehož cestující věřili, že míří do bezpečí
Dne 23. října 1943 dorazil do Auschwitz-Birkenau transport z Bergen-Belsenu. Podle varšavského Muzea ghetta šlo o přibližně 1 750 polských Židů, kteří měli jihoamerické doklady. V historické literatuře se objevují také mírně odlišné počty, často kolem 1 800 lidí. Mezi deportovanými byla podle biografických záznamů také šestadvacetiletá Franciszka Mannová.
Lidé v transportu byli spojeni s příslibem, že budou moci odcestovat do zahraničí. Někteří věřili, že se přes Švýcarsko dostanou k dalšímu přesunu a nakonec do bezpečí. Ve skutečnosti byli přivezeni do komplexu Auschwitz-Birkenau, kde nacisté systematicky vraždili deportované Židy.
Právě situace těchto cestujících byla mimořádně krutá. Nešlo o lidi, kteří už několik let prožívali každodenní poměry Osvětimi. Přijeli s představou, že je čeká cesta do jiné země. Mnozí měli civilní oblečení a osobní věci, které si s sebou vzali v naději na odjezd.
Po příjezdu byli rozděleni a část transportu zamířila k budovám krematorií s plynovými komorami. V podzemních prostorách určených ke svlékání měli lidé odložit oblečení před údajnou hygienickou procedurou. Právě zde se odehrál odpor, který patří k nejznámějším individuálním činům proti příslušníkům SS v dějinách Auschwitz-Birkenau. Jenomže o tom, jak přesně začal, vypovídají prameny různě.
U plynové komory zazněly výstřely
O události máme svědectví bývalých vězňů, pozdější historická zpracování i dokumenty německé táborové správy. Zdroje se shodují v základním bodě: v prostoru určeném ke svlékání se jedna z deportovaných žen zmocnila střelné zbraně příslušníka SS a začala střílet.
Zasažen byl SS-Oberscharführer Josef Schillinger, který zemřel. Další příslušník SS, Wilhelm Emmerich, utrpěl těžké zranění.
To je mimořádně důležitá část příběhu. Nejde pouze o legendu vytvořenou dlouho po válce. Samotný ozbrojený incident je doložen historickými prameny a jeho existenci uznává také Památník Auschwitz-Birkenau. Složitější je otázka, kdo přesně střílel.
Jméno Franciszky Mannové se s činem spojuje v řadě poválečných vyprávění a historických publikací. Varšavské Muzeum ghetta jej uvádí také ve svém biografickém hesle věnovaném tanečnici. Historikové Památníku Auschwitz-Birkenau však při popisu události upozorňují, že přesná identita ženy a některé okolnosti nejsou doloženy stejně pevně jako samotná střelba.
Velkou roli v rekonstrukci sehrála svědectví členů Sonderkommanda, tedy vězňů nucených pracovat v blízkosti plynových komor a krematorií. Jedním z nich byl Filip Müller, jehož výpověď se řadí mezi nejdůležitější svědectví o fungování vyhlazovacího mechanismu v Birkenau.
Podle výkladu historika Piotra Setkiewicze z Památníku Auschwitz-Birkenau získali badatelé německý dokument, který potvrzuje důležité části Müllerova svědectví. Záznam se týká příslušníků SS, kteří po střelbě vstoupili do prostoru a odnesli zasažené kolegy.
Dokument je důležitý právě proto, že pomáhá ověřit podstatné jádro příběhu nezávisle na pozdějších vyprávěních. Neříká nám však všechno. Nedokáže například potvrdit každé gesto, které je součástí populárních verzí příběhu tanečnice.
Bota na vysokém podpatku, odhozené šaty a zbraň. Která verze je pravdivá?
Právě způsob, jakým se žena dostala ke zbrani, se stal nejčastěji převyprávěnou částí celého příběhu.
V jedné z verzí tanečnice při svlékání odhodila část oblečení směrem k esesákovi, využila okamžiku jeho nepozornosti a zmocnila se pistole. Jiné vyprávění popisuje, že jej nejprve zasáhla botou na vysokém podpatku. Další příběhy přidávají tanec, kterým měla odlákat pozornost strážných, nebo podrobný zápas o zbraň.
Tyto varianty se postupně objevovaly v knihách, novinových článcích i uměleckých zpracováních. Některé z nich působí natolik dramaticky, že se snadno proměnily v pevnou součást veřejné představy o události. Problém spočívá v tom, že dostupná svědectví nelze jednoduše složit do jedné dokonale přesné scény. Někteří pamětníci událost neviděli přímo, ale dozvěděli se o ní od jiných vězňů. Další svědectví vznikla až po válce, kdy již příběh koloval v různých podobách.
V prostředí vyhlazovacího tábora byly navíc možnosti získat přesné informace mimořádně omezené. Svědci často viděli jen část události, zatímco jiné podrobnosti znali z vyprávění. Památník Auschwitz-Birkenau proto zdůrazňuje rozdíl mezi dobře doloženým ozbrojeným incidentem a jednotlivými detaily, které se ve výpovědích rozcházejí.
Nejspolehlivější závěr je zároveň velmi silný: v prostoru, kde nacisté připravovali deportované k zavraždění, se jedna z žen zmocnila zbraně esesáka a použila ji proti ozbrojeným strážným. Jeden příslušník SS zemřel a další byl těžce zraněn. K tomu není nutné přidávat choreografii posledního tance ani přesně popisovat pohyby, které nikdo nedokáže bezpečně ověřit.
Ostatní ženy se také bránily. Nacisté odpověděli vražděním
Střelba nebyla podle dochovaných svědectví jediným projevem odporu. V některých výpovědích se uvádí, že se proti příslušníkům SS obrátily také další deportované ženy. Pokoušely se bránit vlastníma rukama a v nastalém zmatku napadaly strážné.
Podrobnosti jejich odporu se v jednotlivých pramenech liší, stejně jako popisy následné reakce táborové posádky. Podstatné však je, že nacisté odpověděli ozbrojeným násilím. Historik Piotr Setkiewicz z Památníku Auschwitz-Birkenau popisuje, že po střelbě příslušníci SS prostor opustili. Místnost byla uzavřena a zhasla v ní světla. Teprve po příchodu posil se strážní znovu odvážili vstoupit dovnitř.
Následovalo zavraždění deportovaných, kteří neměli reálnou možnost ubránit se přesile ozbrojených příslušníků SS. Přesný průběh represí není ve všech detailech jistý. Některé výpovědi popisují střelbu přímo v místnosti, další uvádějí, že byly ženy odváděny ven a zabíjeny po skupinách.
Nelze proto bez výhrad tvrdit, že každá z nich zemřela přesně tak, jak popisuje některá z poválečných verzí. Historicky podstatné je, že ozbrojený odpor skončil masovým vražděním a že samotná střelba nezměnila osud transportu. Mannová podle údajů varšavského Muzea ghetta zemřela 23. října 1943 ve věku pouhých šestadvaceti let.
Proč je tak těžké zjistit, co se v Osvětimi skutečně stalo?
Příběh Franciszky Mannové ukazuje jeden z problémů, s nimiž se historici holokaustu pravidelně setkávají. Nacisté se snažili své zločiny utajovat, ničili dokumentaci a systematicky vraždili lidi, kteří se mohli stát svědky. Z mnoha událostí proto zůstaly pouze útržky informací, nepřímé záznamy nebo výpovědi několika přeživších.
V případě odporu u plynové komory navíc existoval zvláštní důvod, proč se zpráva rychle šířila. Zabití příslušníka SS bylo v prostředí, kde měli strážní téměř neomezenou moc nad životy vězňů, mimořádnou událostí. Zpráva o něm se mezi vězni předávala dál, ale spolu s ní se mohly měnit také jednotlivé detaily.
To neznamená, že jsou svědectví bezcenná. Naopak tvoří jeden ze základních pilířů poznání dějin Auschwitz-Birkenau. Historici je však musí porovnávat s dalšími výpověďmi, dokumenty SS a časovými záznamy. Právě takový postup pomohl zpřesnit také příběh střelby z října 1943. Německý dokument zmiňovaný Památníkem Auschwitz-Birkenau potvrzuje některé okolnosti, které zachytil člen Sonderkommanda Filip Müller.
Současně ale zůstává otevřená otázka přesné identity střelkyně. Ta je v historické tradici nejčastěji spojována s Mannovou, avšak míra jistoty není stejná jako u samotného incidentu. Udržet tento rozdíl neznamená zpochybňovat odpor deportovaných žen. Znamená to vyprávět jejich příběh tak, aby obstál i při kritickém zkoumání pramenů.
Od zapomenuté tanečnice k symbolu odporu
Po válce se příběh Franciszky Mannové stal součástí širší paměti židovského odporu proti nacistickému pronásledování. Objevoval se v historických knihách, vzpomínkách i uměleckých dílech. Jeho přitažlivost je pochopitelná. Mladá tanečnice, která byla nucena opustit jeviště a nakonec se měla stát jednou z obětí vyhlazovacího tábora, se v posledních chvílích života podle rozšířené historické interpretace postavila svým vrahům. Právě zde však vzniká riziko, že symbol postupně překryje skutečnou osobnost.
Mannová nebyla pouze ženou spojovanou s jedním výstřelem. Byla profesionální tanečnicí, manželkou a matkou. Před válkou budovala uměleckou kariéru, vystupovala na jevištích a měla před sebou další život, který jí nacisté násilně vzali.
V roce 2019 její příběh připomněl také Jeruzalémský balet inscenací Memento. Umělecká díla mohou vracet pozornost zapomenutým osudům, ale je důležité rozlišovat mezi historickou rekonstrukcí a tvůrčí interpretací.
Podobně je třeba přistupovat také k vyprávění o posledních minutách jejího života. Neznáme všechna slova, která tehdy zazněla. Nevíme, zda se událost odehrála přesně podle nejznámějších literárních verzí. A nemáme důvod předstírat, že známe její poslední myšlenky. Máme však dostatek historických pramenů, abychom věděli, že se 23. října 1943 v Birkenau odehrál mimořádný akt odporu. Jedna z deportovaných žen použila zbraň proti příslušníkům SS a ostatní ženy se podle svědectví rovněž pokusily bránit.
Připomínat Franciszku Mannovou proto neznamená proměnit její smrt v dokonalou filmovou scénu. Znamená to uchovat vzpomínku na skutečnou ženu, jejíž život měl hodnotu dávno předtím, než se její jméno spojilo s odporom v Osvětimi.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Památník a muzeum Auschwitz-Birkenau – Different Cases of Organized Resistance at Auschwitz, odborný rozhovor s historikem Piotrem Setkiewiczem [2], Muzeum varšavského ghetta – Franciszka Mann (1917–1943), biografické heslo [3], POLIN Museum / Virtual Shtetl – Mannówna Franciszka, biografické a historické souvislosti [4], Muzeum varšavského ghetta – Not All Roads Led to Hotel Polski, historický kontext operace Hotel Polski [5], The Jerusalem Post – A Story of Hope, Tenacity and Bravery, 2019, připomínka Mannové v baletní inscenaci [6]
