Po řadu dekád se Evropané dívali na obranný průmysl skrz prsty. Ruská invaze na Ukrajinu změnila hodně, dnes jde o základ evropské bezpečnosti a autonomie, popisuje studie s českou stopou. Velké změny ale mohou přinést řadu problémů do budoucna.
Návrat války na evropský kontinent v kombinaci s odchodem Spojených států z pozice lídra evropské bezpečnosti znamenal pro Evropany velký šok. Jak se však ukázalo, dokázali na něj aktivně zareagovat.
Studie zveřejněná v časopise European Security argumentuje, že nejde o pouhé urychlení dřívějších trendů nebo dočasnou anomálii. Evropa neupravuje svou obrannou produkci, ale kompletně mění její koncepci.
„Reakce jsou významné a neprojevují se pouze v masivním navýšení rozpočtů na obranu po celém kontinentu. Summit ve Versailles v březnu 2022 znamenal konec ,strategické nejednoznačnosti‘, poprvé umožnil využití prostředků EU na nákup zbraní a díky jednotnému prohlášení přinesl slib, že se bude skutečně usilovat o evropskou strategickou autonomii,“ píší autoři, mezi které patří také Martin Chovančík z Fakulty sociálních studií MU v Brně.
Ani tam to ale neskončilo. Krátce potom se Dánsko rozhodlo po 30 letech připojit ke společné unijní obranné politice, Finsko a Švédsko vstoupily do NATO, členské státy EU přepsaly své obranné strategie a systémy zakázek, a EU spustila řadu speciálních iniciativ s výrazně navýšenými rozpočty.
EU dokončuje deregulační balíček, který má urychlit investice do obrany a odstranit administrativní překážky. Výrazně se mají zkrátit lhůty pro povolování obranných projektů nebo udělování licencí.
Čtyři strategické posuny
Studie ukazuje na čtyři zásadní změny, které dokazují, že Evropa o své obraně a svém obranném průmyslu skutečně začala přemýšlet výrazně jinak.
První se týká pohledu na to, k čemu má evropská obranná výroba vůbec sloužit. Před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 šlo v prvé řadě o exportně orientovaný ekonomický sektor, který Evropě přinášel zisky, pracovní místa a zahraniční vliv. Postupně se z něho stalo něco mnohem víc – základ evropské bezpečnosti a autonomie.
Obranná výroba už nemá sloužit jen národním zájmům, ale má být nástrojem k tomu vytvořit z Evropy aktéra schopného jednat nezávisle na USA. Ekonomický rozměr nemizí, pouze se mění. Obranné investice se začínají chápat jako investice do růstu, zaměstnanosti a obnovy domácího průmyslu. Obrana se zkrátka stává motorem růstu a inovací.
Druhý zásadní posun se dotýká chápání toho, co všechno se do obranného průmyslu počítá. Tradičně se jednalo pouze o úzký okruh výrobců zbraňových systémů, po roce 2022 se hranice významně rozšiřují ve všech směrech.
Nově se zahrnují daleko hlubší dodavatelské řetězce. Do obranné výroby tak dnes spadají i ložiska, speciální lepidla, kritické minerály, nitrocelulóza nebo speciální metalurgie. „Hranice obranné výroby se nyní rozšiřují daleko za tradiční dodavatele a zahrnují firmy zaměřené na umělou inteligenci, vývojáře softwaru, výrobce pokročilých materiálů nebo technologické ,disruptory‘,“ zmiňuje dále studie. Hranice mezi civilním a vojenským sektorem se podle autorů výrazně stírají.
Třetí a politicky nejcitlivější posun souvisí se vztahem mezi státy a EU. Před rokem 2022 byla obranná výroba jasnou doménou národní suverenity, Evropská komise hrála jen malou regulační roli na vnitřním trhu. Po invazi se role začaly zásadně přepisovat.
Vznikají nástroje jako EDIRPA, ASAP, SAFE, EDIP a EDIS, které Komisi dávají finanční páku a také moc nastolovat agendu. Státy si nechávají konečné rozhodnutí o použití síly, ale praktické průmyslové a rozpočtové pravomoci stále více sdílejí s Bruselem. Autoři pro vznikající model navrhují pojem „coordinated sovereignty“, tedy „koordinovaná suverenita“.
Zbraně už nejsou sprosté slovo
Poslední velký strategický posun se týká samotného pohledu na obranný průmysl. Před rokem 2022 platil sektor za problematický a v rozporu s „evropským mírovým projektem“.
„Klíčové mezinárodní finanční instituce, včetně Evropské investiční banky (EIB), uplatňovaly přísné zásady zakazující investice do projektů souvisejících s obranou,“ připomínají autoři. To samé platí například pro unijní pravidla ESG o udržitelném investování.
Po invazi dochází k radikálnímu obratu. Z v podstatě vyloučeného sektoru se stává strategický, který chrání mír, stabilitu a demokracii. Investice do obrany jsou tak nově kompatibilní s udržitelností a demokratickou odolností.
Vlády zemí Evropské unie se dohodly, že letos zvýší roční objem úvěrů poskytovaných Evropskou investiční bankou (EIB) na rekordních 100 miliard eur (2,5 bilionu Kč) a ztrojnásobí její finanční prostředky na obranný průmysl EU.
Problémy a slepé uličky
Autoři upozorňují, že proces strategické proměny evropské obrany (označují ho jako rekonceptualizaci) není lineární ani předem daný. Je plný napětí, nejistot a možných slepých uliček.
Zmiňují například to, že změny probíhají v každé zemi trochu jinak a také poměrně chaoticky, bez jasného scénáře a jednoho hlasu, který by udával směr. Nový model „koordinované suverenity“ je podle nich křehký – státy sice chtějí koordinaci a peníze z EU, ale zároveň si chtějí udržet kontrolu. Může se tedy stát, že si pouze vezmou finanční prostředky, hlubší integraci ale nakonec odmítnou.
Další problém může být to, že obranné priority začínají upozaďovat jiné klíčové agendy, které mohou být do budoucna podfinancované – zelená transformace, rozvojová pomoc nebo investice do sociální oblasti.
Úplně nejostřeji ale studie kritizuje rychlost změn a fakt, že k nim dochází bez odpovídající demokratické kontroly. „Ačkoli je naléhavost nezbytná, zmíněné změny vyvolávají řadu otázek ohledně dopadu na společnost, zejména když evropské státy mimo Ukrajinu a Rusko nejsou ve válce,“ varují autoři.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.