Pronajímatelé, nájemci i společenství vlastníků jednotek (SVJ) řeší otázku, zda mohou kvůli ochraně majetku instalovat kamery. Právní předpisy jsou však v této oblasti velmi přísné. Kamera přímo v pronajatém bytě je podle odborníků prakticky neobhajitelná a přísná pravidla platí i pro chodby, chytré zvonky, ukládání dat do cloudu nebo využívání moderních technologií, jako je rozpoznávání obličejů.
Kameru v bytě lze mít zcela výjimečně a bez sledování nájemce
Pronajímatel by zásadně neměl provozovat kameru uvnitř bytu, který přenechal k bydlení. Jde o masivní zásah do soukromí. Legální situaci si lze představit jen tehdy, pokud zařízení během nájmu není aktivní, nebo je plně pod kontrolou nájemce.
Problém nevyřeší ani souhlas nájemce. Podle GDPR musí být souhlas svobodný, informovaný a kdykoliv odvolatelný bez negativních následků. Pokud by byla kamera podmínkou uzavření smlouvy, šlo by o vynucený souhlas. „Pronajímatel má právo chránit svůj majetek, ale hranice končí tam, kde začíná soukromí nájemce. Kamera přímo v obývaném bytě je z našeho pohledu krajně riziková a pro standardní nájemní vztah prakticky neobhájitelná,“ říká Michal Hrbatý, CEO skupiny UlovDomov.
Pokud nájemce objeví skrytou kameru, měl by ji zdokumentovat, vyžádat vysvětlení a případně se obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů nebo soud. V krajním případě, například u kamer v ložnici či koupelnách, kontaktovat policii.
Chytré zvonky u dveří a společné chodby v ohnisku zájmu
Opatrní musejí být i sami nájemníci, kteří si pořizují kamery či chytré zvonky k vstupním dveřím. Pokud zařízení zabírá pouze bezprostřední prostor před dveřmi a nezabírá chodbu soustavně, bývá jeho použití obhajitelnější.
Jakmile však kamera sleduje společnou chodbu, výtah nebo protější byt, jde o zásah do soukromí sousedů a zpracování osobních údajů podle GDPR. „V takovém případě už může jít o zásah do soukromí dalších osob a při systematickém pořizování záznamů také o zpracování osobních údajů. Výjimka pro osobní nebo domácí použití se zde zpravidla neuplatní,“ doplňuje Štěpán Smoleja z advokátní kanceláře Spring Walk.
Je potřeba konkrétní důvod, obecná bezpečnost nestačí
Kamery je možné ve společných prostorách instalovat, ale s patřičným důvodem. Nestačí argumentovat obecným zvýšením bezpečnosti. Pořizovatel musí prokázat konkrétní riziko, jako byly dřívější krádeže, vandalismus či neoprávněné vstupy.
Nutné je také provést takzvaný balanční test, tedy posoudit, zda zájem na ochraně majetku skutečně převažuje nad právem obyvatel na soukromí. Záznamy by navíc podle metodiky Úřadu pro ochranu osobních údajů měly být uloženy maximálně sedmdesát dva hodin, pokud nedošlo k incidentu, který je nutné řešit s policií či pojišťovnou. „V bytových domech často vzniká mylný dojem, že jakmile se většina shodne na kameře, je vše vyřešeno. Jenže souhlas většiny vlastníků sám o sobě nestačí. Je třeba umět vysvětlit, proč kamera musí být právě tam a proč nestačí mírnější opatření,“ uzavírá Michal Hrbatý.