Při první návštěvě jsem byl „Ostrovem věčného jara“ zcela uchvácen. Parky se stromy a kytkami ze všech koutů světa, ulice lemované modře kvetoucími žakarandami, červenými flamboyany, bílými magnoliemi… V horách mne okouzlily husté porosty intenzivně vonících eukalyptů, stráně nebetyčných údolí zářící žluté kvetoucím janovcem a v těch nejodlehlejších částech husté pralesy vavřínů a vřesovců, kde zurčí potůčky a z větví kape rosa.
Vavřínové pralesy (tzv. laurisilva) jsou skutečnými přírodními poklady – a na Madeiře představují klimaxové stadium vegetace, tedy nejstabilnější a nejvyvinutější formu přírodního lesa. V přírodě se rostlinná společenstva vyvíjejí od pionýrských porostů (například travin nebo křovin na holé půdě) až po klimaxový les, což je nejvyváženější, ustálená podoba vegetace, která by vznikla bez zásahu člověka. Na Madeiře tímto klimaxem je právě vavřínový les, který roste ve výšce 600–1300 m n. m. ve stálém vlhkém klimatu hor.
To nejcennější, co na Madeiře vlastně je, jsou vavřínové pralesy.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Dalibor Mahel
Vavřínový prales je jako živoucí skanzen subtropické flóry z třetihor. Patří sem např. vavřín azorský (Laurus novocanariensis) – hlavní „tvář“ lesa, stálezelený strom s lesklými listy. Barbusano (Apollonias barbujana) – strom mohutný a vzácný, roste jen zde. Til (Ocotea foetens) – vysoký až 30m, strom s hustou korunou, důležitý pro zadržování vody. Viňátovník (Persea indica) – příbuzný avokáda.
Vřesovec stromovitý (Erica arborea) – vysoký až 5–6 m, připomíná keř nebo malý strom. Erica scoparia – další druh vřesovce, často na suchých svazích, tvoří přechod mezi lesem a křovinatými porosty. Stromovité kapradiny (Culcita macrocarpa) – skoro jako z pravěku! Les doplňuje množství mechů a lišejníků – pokrývají kmeny, větve i skály jako zelený koberec a endemické kytky často rostoucí jen na Madeiře.
Zrovna tento typ lesa se zde vyvinul díky specifickému klimatu ostrovů Atlantiku – stálá vlhkost, mlha, malé výkyvy teplot. I les sám si udržuje mikroklima – zachycuje vodu z mlh a „zalévá se“. Kořeny stromů zpevňují svahy a chrání krajinu před erozí.
Tak unikátní ekosystém – přes 60 % druhů rostlin je endemických – nikde jinde na světě nenajdete. Byl zde zachován obraz lesů Evropy z období třetihor, než zanikly kvůli ledovcům.
Vavřínový les Madeiry je od roku 1999 na seznamu světového dědictví UNESCO. Zabírá asi 15 000 hektarů (20 % ostrova), většina je v přírodní rezervaci Laurisilva da Madeira. Dnes je chráněn před kácením a invazivními druhy (např. eukalyptus, který ho vytlačuje).
Při druhé návštěvě jsem si přivezl odborný článek z časopisu Živa, který Madeiru nazval: „Úžas a zmatení botanika“. Autor komentuje to, že 80% ostrova je porostlých nepůvodními druhy z celého světa. Dalo by se nad úzce profilovaným botanikem mávnout rukou, ale musel jsem si přiznat skutečnost, že Madeira je na seznam UNESCO zapsaná ne kvůli krásné kvetoucím stromům z celého světa, ne kvůli podivuhodným streliciim a půvabným kalokvětům, ale díky původním vavřínovými pralesům. Na druhém přechodu jsem zjistil, že těch na Madeiře mnoho nezbývá... Nahradily je příjemně vonící eukalypty a zářivé žluté janovce. Jako by mi při druhém pobytu částečně spadly klapky z očí.
Odlesněné svahy jsou rychle kolonizovány nepůvodním, invazivním janovcem, který vytěsní původní vavříny a vřesovce. Je to zároveň prostor, kde v Covidu proběhl pokus o revitalizaci.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Dalibor Mahel
Třetí rok jsem se z opojení probudil zcela a začal přírodu Madeiry vnímat v celém kontextu. Ke kácení původních porostů docházelo už od objevení Madeiry roku 1419. Než začalo vznikat zdejší intenzivní zemědělství, s tolik proslulými levadami, bylo nejdůležitějším přírodním zdrojem ostrova dřevo - odtud i portugalský název Madeira. Od té doby byly odlesněny obrovské plochy - celá údolí. Větší část vykácených ploch nebyla převedena na zemědělství, zůstala ladem a na místo vavřínů a vřesovců nalétly na volné plochy invazivní janovce a úporné hlodáše s ostny jako ocelové hřeby. Napoprvé se mi zlatavé žluté stráně líbily, ale po několika návštěvách bylo čím dál zřetelnější, že je to falešné pozlátko, které nahradilo druhové daleko bohatší, ale i krásnější vrcholové stadium (klimax) vavřínových pralesů. Je to jakoby naše Jizerské bučiny nahradila smrková monokultura, ještě ke všemu zdevastovaná kůrovcem.
Pro běžného milovníka přírody jsou vavřínové pralesy (laurisilva) výjimečné z několika důvodů: Tajemná atmosféra mlžného lesa, kde se větve stromů proplétají a z nich visí mechy a lišejníky, vytváří dojem pohádky nebo dávné historie. Vzduch voní po vlhku, vavřínech a kapradinách – jako by ses ocitl v pravěku.
Je to pravěká paměť planety - živé fosilie – zbytky subtropických lesů třetihor, které zanikly jinde kvůli ledovcům. Uchovávají druhovou rozmanitost z doby, kdy po Zemi ještě běhali pralesní předci savců a ptáků. Tiché útočiště života. Žádné invazivní lidské zvuky, jen zpěv ptáků a kapání vody.
Proč jsou laurisilvy cenné pro přírodu a klima? Zachytávají vodu z mlhy - stromy a mechy „chytají“ vlhkost z větrů přicházejících od oceánu – vytvářejí vlastní vodní cyklus. Zásobují prameny a podzemní vodu – i během sucha! Husté kořenové systémy brání erozi, drží půdu pohromadě, chrání svahy před sesuvy a snižují odtok vody. Vzhledem ke své rozloze a hustotě uchovávají velké množství CO₂, čímž pomáhají zmírnit klimatickou změnu. Jde o klimaxový ekosystém – je v rovnováze, nepotřebuje lidský zásah. Funguje jako uzavřený, soběstačný celek, který se přirozeně regeneruje.
Proč jsou invazivní druhy jako janovec a hlodaš nebezpečné? Janovec metlatý (Cytisus scoparius) a hlodaš evropský (Ulex europaeus) jsou keřovité rostliny z čeledi bobovitých, původně ze západní Evropy. Byly vysazovány kvůli zpevnění svahů nebo jako okrasné keře, ale snadno zplaňují. Obsahují silice a vysychají na dřevnaté keře, které snadno vzplanou – zvyšují riziko požárů, které původní les nezvládá. Zastíní a udusí domácí druhy Rychle se šíří a konkurují domácím druhům o světlo, vodu a živiny. Tvoří monokultury, kde ostatní rostliny nepřežijí. Naruší klimaxový stav - vavřínový les je složitý, stabilní celek. Janovec naruší tuto rovnováhu, protože není přirozenou součástí. Tam, kde jednou převládne, zabrání návratu původního lesa.
V roce 2016 přišel devastující požár, který zachvátil stovky hektarů, od předměstí Funchalu až po Ruivo. Požáry na Madeiře v roce 2016 byly jednou z nejničivějších přírodních katastrof, které tento portugalský ostrov v Atlantiku postihly v novodobé historii. Nejvíce zasažené bylo hlavní město Funchal a jeho okolí. Požáry vznikly během extrémně suchého a horkého počasí. Existuje podezření, že některé z požárů byly založeny úmyslně – portugalské úřady zatkly několik podezřelých. Spáleno bylo více než 1 000 hektarů porostu. Škody vznikly i na vavřínových pralesech chráněných UNESCO. Vláda ostrova byla kritizována za nestatečnou prevenci a pomalost zásahu.
Již po roce se spáleniště zazelenala eukalypty a janovci, většina turistů nic nepoznala, nic nezkoumala a vybělené kostry těch největších vavřínů, trčících ze žluté záplavy kvetoucích janovců, vypadaly dokonce romanticky. Snad nejhorší na celé katastrofě bylo, že vláda ostrova nevyvodila z požáru žádné závěry, neinicializovala žádná protipožární opatření – hydranty, nové hasicí vozy, hasící letadla, průklesty porostu v pásech, bránících šíření požárů… Nechci planě a nepodloženě kritizovat, ale jako velmi úspěšný příklad protipožárních opatření poslouží prozíravý přístup vlády na Korsice, kde v letních měsících hasiči dokonce bivakuji v lesích… Madeira raději investovala obrovské prostředky do výstavby silnic, aby se do hor dostalo co nejvíce, a co nejrychleji, co největší množství turistů.
V tomto údolí je příkladně vidět, jak po požáru v roce 2016 ohořelé vavříny a vřesovce velmi rychle nahradily takřka výhradně janovce.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Dalibor Mahel
V Kovidu mi srdce poskočilo radosti. Na několika místech, aby vláda dala lidem práci, nastoupily čety chlapů s křovinořezy a ti v neuvěřitelně strmých svazích decimovali janovcovou a hlodašovou monokulturu a dokonce sázeli do vysekaných holin sazenice vřesovců a vavřínů (občas borovičky). Něco se změnilo, zaradoval jsem se. Nicméně přírodě milá iniciativa s Kovidem skončila. Naopak liberální přístup ke Kovidu naučil na Madeiru jezdit davy návštěvníků. Budování silnic a parkovišť pokračovalo, protože většina z rekreantů upřednostňuje styl: půjčit si auto a za týden sjezdit co nejvíce míst. Co na tom, že krajinu vidí trochu rozmazané, vybírají si ty nejatraktivnější místa a unikají jim tak souvislosti. Pro ně je to vlastně plus, protože si nevšimnou požářišť a ekologické pouště a když se výletníků někde nahromadí příliš, mohou rychle odjet. Vládní politika budování silnic se tak z ekonomického hlediska ukázala víc než prozíravá.
Asi před třemi roky mne začala strašit myšlenka, že je jen otázkou času, kdy přijde další požár?! Přišel poměrně brzo… V srpnu 2024 proběhly zprávy o požáru i naším tiskem. Nepřekvapilo mne, že trval týden - v podstatě se nechalo vyhořet vše, co si oheň zamanul. Ovšem dokud člověk nevidí následky na vlastní oči má tendenci strašlivé věci bagatelizovat, nepřipustit si je, vytěsnit z mysli. Teprve po příjezdu v říjnu na ostrov mi došel plný rozsah požáru - ohromil mne! Vyhořelo několik údolí, vyhořely i ty nové osazené plochy a vyhořely především hřebeny, po kterých se chodí přechod Madeiry. Velkou část těch nejatraktivnějších tras musela vláda uzavřít. Nebylo to z důvodu, aby turisté neviděli následky požáru, nebo aby snad ještě více nepoškodili zničenou přírodu, ale prostě proto, že vysoké teploty narušily skály, a ty se nyní nevypočitatelné sypou na stezky. Odhaduji, že se budou sypat ještě několik let.
Na sanaci skal, kdesi na hřebenech, nedá vláda prostředky, vlastně to ani není uskutečnitelné. Stezky ve vyhořelých areálech, kde nehrozí řícení skal - např. na Pico Grande - zůstaly otevřené. Pozoruji-li výletníky, snad nikomu nedochází, že prochází spáleništěm, janovce a hlodaše už se zelenají! Je krásný den a tak každý fotografuje panoramata, selfíčka, veselé rozpráví, svačí… Zuhelnatělé zbytky vřesovců a vavřínů, počínající eroze příkrých svahů je pod rozlišovací schopnost většiny výletníků.
Snímek zachycuje úbočí hlavního hřebene, v části Pico Jorge, pár let po požáru 2016. Ohořelé zbytky vavřínů, přeživší vavříny a záplava janovce.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Dalibor Mahel
Velký požár 14.-26. srpna 2024 řádil zejména v oblasti Serra de Água (Ribeira Brava), dále pak v Curral das Freiras, Câmara de Lobos, Ponta do Sol a Santana. Spáleno bylo cca 5 000–5 700 ha – včetně lesů, křovin, i 1 % zapsaného vavřínového lesa (laurisilvy). Příčinou požáru bylo extrémně horké a suché počasí (teploty až 30 °C, vlhkost pod 30 %) a silné větry (až 70 km/h) – vytvořily ideální podmínky pro šíření ohně. Policie identifikovala příčinu jako částečně zaviněnou vypálením ohňostroje (raketa).
Nasazeno bylo přes 136 hasičů (76 z pevniny + 60 dalších), letouny Canadair z EU, především ze Španělska.
Přijatá opatření (zatím jen na papíře): instalace protipožárních pásů, zajištění bezpečnosti Funchalu – investice 500 000 € do výřezu vegetace, hydrantů (každých 500 m) a nádrží na vodu. Připravuje se nová legislativa, tzv. Integrované projektové zásahy na soukromých i veřejných pozemcích.
Někteří hasiči obviňují vládu z pomalých reakcí a nedostatku letecké podpory. A ještě drobnost - souvislý přechod Madeiry dnes už nejde uskutečnit!
Z třetiny turistických stezek se milovníci výletů museli stáhnout na ty zbývající. Na trasách, kde jsem dříve nikoho nepotkával, najednou chodí samostatní turisté i skupinky. Přesměrováním návštěvníků z uzavřených tras na zbývající otevřené, přírůstek návštěvníků po Covidu a budování silnic co nejblíže nejzajímavějším trasám vede k ošlapu terénu, rozšiřování a erozi stezek, vytváření zkratek. Zřetelným ošlapem, zkratkami a následnou erozi trpí především poloostrov Sao Lourenzo, který, mám neblahý pocit, samospráva snad úplně obětovala.
Bohužel to není ojedinělý případ obětování krásného kusu přírody. Fanal je rovněž jedno z nejnavštěvovanějších míst ostrova, lesopark, tvořený Tily (Ocotea foetens), úctyhodně mohutnými stromy bizarních tvarů, kde vzniká snad nejvíce instagramových fotografií na Madeiře: mlha tu není překážka, ale kouzelný filtr zdarma, stromy jsou tu tak charismatické, že se jich budete chtít zeptat se na jejich životní příběh. Nikde jinde se nefotí selfíčka tak epická, že vás sledující začnou podezřívat z cestování časem do „Středozemě“. V honbě za fotografiemi si ale nikdo nevšimne, že Fanal je odsouzený k zániku… v podstatě už mrtvý les!
Úbočí hlavního hřebene po požáru po požáru 2024, kdy zbyla jen černá neprůchodná poušť. Stezka po hlavním hřebeni je na kdoví kolik let uzavřena.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Dalibor Mahel
Kdysi původnímu pralesu vtisklo dnešní podobu – a nutno říci pohádkovou – dlouhodobé hospodaření: vedle kácení i pastva krav. Krávy pochopitelně na rozdíl od dřevorubců vzrostlé stromy neohrozí, ale vypasou všechny semenáčky. Při troše přemýšlení vám dojde, že les se neobnovuje, a přestárlé stromy na konci svého života (některé z těchto dřevěných dědečků mají více než 500 let!) se začínají rozpadat. To dodává místu na přízračné atmosféře, ale za deset let už to bude značně prořídlý lesopark a za padesát už nebude existovat. Stačilo by jen okamžitě přestat ve Fanalu pást…
Velkou bolístkou je také jakási „fekalizace“ tras. Vláda ostrova, ve své nekonečné moudrosti, zpřístupňuje přírodu masám, opomíná však lidské potřeby. Tak se okolí parkovišť, restauraci ale i samotných stezek přeměňuje v jednu velkou žumpu. Všude se válí – přímo svítí – toaletní papíry, hygienické ubrousky… Člověk marně uhýbá očima, aby se mu nedělalo špatně, riskuje tím ovšem, že do něčeho šlápne - stezky jsou na Madeiře mnohde velmi úzké a tak je „trus“ i přímo na cestičkách. Ještě že na ostrově dostatečně prší… Nejhoršími příklady jsou trasa z Achada Teixeira na Ruivo, nebo třeba přetížený chodníček na 25 Fontes.
Jak jsem již poznamenal, většina návštěvníků si podle soudobého trendu vypůjčí auto - nemusí se s ostatními tísnit v „bídě“, je maximálně flexibilní a stihne toho více (krajinu má si trochu rozmazanou, nerozezná janovec od vavřínu, ale co na tom). Jenomže ignorance vlády k požárů povede k dalším katastrofám a zároveň zvýšený tlak na zůstávající trasy si vedle zpoplatnění (od roku 2024) vyžádá i stanovení denní kapacity návštěvnosti. Tím se „nekonečna lehkost bytí“ stane organizačně náročnou nejen pro tradiční turisty, ale i pro mototuristy – nebudou se moci rozhodovat z hodiny na hodinu co navštívit.
Co se týče levné a husté hromadné dopravy i na té se „overturismus“ podepsal. V boji proti dopravním zácpám, které začaly zhruba od roku 2023, zavedla vláda od roku 2024 jednotné a velmi přijatelné jízdné v autobusech po celém ostrově (2,60eur). Část návštěvníků se skutečně do hromadné dopravy přelila, ale řidiči jsou dnes přetížení a nedoceněni – letos se mi poprvé stalo, že nás šofér odmítl do autobusu vzít. Zažil jsem i první stávku řidičů hromadné dopravy. Dříve neexistující stávky nejsou ještě institucionalizované a tak se o nich dopředu ani nedozvíte…
Řidiči taxíků (malých i velkých pro 8 osob) také změnili názor – před Kovidem vděční za každého turistu – dnes nerudně komentují ranní kolony do Funchalu a odpolední z Funchalu. Bez vlastního auta se tak na naplánovanou túru nedostanete, tzn. východiskem je půjčení auta, zvětšení kolon a jsme u začarované spirály… Beztak je otázkou dvou, tři roků, kdy se objeví první nápis: „turisti táhněte!“
Madeira dnes vede aktivní debatu o tzv. „overturismu“ (nadměrném množství turistů) – téma rezonuje mezi obyvateli, touroperátory i úřady.
Regionální vláda popírá situaci overturismu, podpořena daty: 38,3 přenocování na jednoho obyvatele, což je výrazně pod prahy 100–120, které hlásí přeplněné destinace jako Lanzarote nebo Menorca. Realita dle médií a široké veřejnosti je však alarmující: oblíbené trasy jako Levada das 25 Fontes, Pico do Areeiro nebo Queimadas hlásí přetížení turistickým provozem, chaotické parkování, fronty, absenci strážců a hromadění odpadu, chybějící hygienu.
Adrenalinová expozice převážné většiny stezek na Madeiře. Záplava zlatožluté barvy janovců a hlodašů odvádí při první návštěvě ostrova spolehlivě pozornost od ekologického průšvihu.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Dalibor Mahel
Přijatá opatření: zavedeny vstupy pro turisty na frekventované stezky: €3 za trasu (platí od října 2024; od ledna 2025 přes 30 treků) – financuje údržbu a snaží se odlákat turisty na méně známé stezky. Plánují se parkovací poplatky u hlavních vstupů (Pico do Areeiro, Queimadas). Studie počítá s definicí kapacity pro různé oblasti: kolik lidí denně vstoupí na určité místo. Zvažuje se povinný doprovod průvodcem ve vybraných přírodních zónách (např. Ponta de São Lourenço). Podpora rurálního cestovního ruchu mimo hlavní turistické oblasti – vnitrozemské trasy, levady, venkovské oblasti. Pomalejší model turismu – klíčové je udržitelné tempo a kvalita zážitků.
