6 min

Sledovaný, vězněný i oceňovaný. Praotec českého queer filmu

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Václav Krška, Havlovo "homosexuální bratrstvo" i totalitní herecký idol.

Sledovaný, vězněný i oceňovaný. Praotec českého queer filmu

Zdroj: Qult.cz

Na jméno scenáristy a režiséra Václava Kršky dnes většinou narazíme spíše v učebnicích filmové historie a teorie než v živé kulturní debatě. Na mladší publikum může působit jako autor „starých poetických filmů“, případně jako režisér adaptací knih Aloise Jiráska nebo Fráni Šrámka. Jenže právě za touto zdánlivou starosvětskostí se skrývá jeden z nejzajímavějších a nejodvážnějších queer příběhů československé kinematografie.

Václav Krška byl gay v době, kdy byla homosexualita trestným činem. Kvůli své sexuální orientaci byl několikrát vězněn a sledován policií, na druhé straně byl ale minulým režimem oceňován jako „laureát státní ceny“. Tento paradox pronásledovaného a zároveň oficiálně uznávaného autora se výrazně otiskl do jeho filmů. Krška nikdy netočil „queer filmy“ v dnešním slova smyslu. Místo toho vytvářel poetické světy plné senzitivnosti, lyrických příběhů a obdivu k mladé mužské kráse. Světy obydlené hrdiny, kteří se vymykali dobovým představám o maskulinitě.

Krška a jeho „věční jinoši“

Krškova sexuální identita patřila k důležitým tématům umělcovy tvorby už od jeho prvních literárních pokusů. Krškův filmový debut Ohnivé léto (1939), který natočil spolu s režisérem Františkem Čápem (který byl rovněž gay), vycházel z jeho románu Odcházeti s podzimem. Už v jeho raných dílech je patrná inklinace k postavám křehkých, introvertních a citlivých mladých mužů. Většinu queer motivů z vlastní předlohy však musel pod tlakem dobové cenzury pro filmové zpracování výrazně zredukovat.

Ani tak se v lyrickém příběhu, zasazeném do prostředí okolo jihočeské řeky Otavy, svého homoerotického cítění nevzdal. Výrazným a v jeho pozdějších filmech častým znakem se stává prezentace jinošské krásy ve scénách zobrazujících koupání nahých chlapců v lese. Tento panerotický výjev znázorňující blízkost mezi mladými muži se výrazněji navrací především ve filmu Stříbrný vítr (1954). Zasazení odhaleného mužského těla do prostředí letní přírody či řeky ale nalézáme i v jeho dalších filmech jako Řeka čaruje (1945), Cesta zpátky (1958) nebo Osení (1960). Právě prezentace odhalené mužské krásy, sloužící ke zprostředkování vizuální slasti, jak pro ženské, tak mužské publikum, je pro Krškovu poetiku zásadní.

V atmosféře nastupující socialistické kulturní politiky po druhé světové válce je v Krškově tvorbě zřetelná zvýšená opatrnost. Filmy druhé poloviny 40. let a počátku 50. let se zbavují lyrické a homoerotické estetiky jeho předválečných děl a plně odpovídají dogmatům socialistického realismu: Jsou srozumitelné, edukační a ideologicky ukotvené. Krška se soustředí na životopisné filmy o národních osobnostech, zmínit můžeme např. Housle a sen o předčasně zesnulém houslovém virtuosovi Josefu Slavíkovi nebo film Mikoláš Aleš, který mu vynesl Státní cenu I. stupně i status respektovaného autora.

Zlom přichází s návratem k lyrickému stylu ve „šrámkovských adaptacích“ Měsíc nad řekou (1953) a zejména ve Stříbrném větru (1954), kde se znovu objevují motivy zakázané touhy, mládí a mužské krásy. Přítomnost těchto motivů však vedla k dalším zásahům cenzury a oba filmy skončily v „trezoru“. Krška se následně vrací k historickým, pohádkovým (Labakan) a operním adaptacím (Dalibor), v nichž je dobovou kritikou označován za průkopníka filmového vyprávění.

Celou Krškovu kariéru jinými slovy provází napětí mezi osobní identitou, politickými restrikcemi a touhou po umělecké svobodě. Navzdory perzekucím a cenzuře se ve své tvorbě opakovaně vrací k homoerotickým intencím a obrazům „věčného mládí“, jejichž ideálním ztělesněním se stal herec Eduard Cupák, klíčová postava jeho filmového světa. Jejich unikátní tvůrčí tandem se zrodil na počátku padesátých let a v následující dekádě dal vzniknout dílům, která jsou dodnes kultovní. Cupák se stal Krškovým ideálním „věčným jinochem“ – hereckou i vizuální projekcí režisérovy touhy, estetiky a osobního světa.

Totalitní queer ikona

Eduard Cupák dnes bývá připomínán jako výrazný herec s úspěšnou kariérou a širokým hereckým rejstříkem. V 50. letech ale představoval něco zcela výjimečného. V době, kdy socialistická kinematografie odmítala hvězdný systém jako buržoazní přežitek, se Cupák stal, především díky filmům Václava Kršky, idolem.

Ve Stříbrném větru (1954) Cupák ztvárnil hlavní postavu studenta Jana Ratkina. Nejedná se o přitom o postavu tradičního maskulinního hrdiny, který získává srdce žen svou silou. Ratkin není silný, průbojný ani dominantní. Věnuje se skládání poezie, zajímá se o divadlo a literaturu a charakterově vykazuje znaky hraničící s dětskou naivitou a bezprostředností. Pro ženské postavy je v tomto filmu atraktivní především díky své mladické nezkušenosti a chlapeckému pelu, pro Krškovy mužské postavy tolik příznačnému. Ratkinova jinakost z něj dělá objekt touhy. Nejen pro ženské postavy ve filmu, ale i divačky a potenciální dobové queer publikum.

Ratkin není přitažlivý pouze pro své vrstevnice, setkává se rovněž s náklonností prostitutek nebo starších žen. Je platonicky zamilovaný do postarší herečky Heleny (Jiřina Šejbalová), s níž sice intelektuálně souzní, ona však jeho city neopětuje. Motiv věkové či společenské bariéry, který brání plnohodnotnému vztahovému naplnění se přitom v Krškově tvorbě opakovaně vrací. Jako by v něm dostávala vyjádření i režisérova vlastní touha po mladé kráse. Stejně jako některým jeho postavám nezbývá ani režisérovi jiná možnost, než objekt touhy obdivně pozorovat „z povzdálí“.

Pražská „queer unit“

Zásadní skutečností, která v padesátých letech ovlivnila vnímání Eduarda Cupáka jako queer ikony i celou jeho další uměleckou kariéru, je intelektuální a queer prostředí, které se okolo režiséra Václava Kršky vytvořilo. Jeho kořeny sahají až do období první republiky, především k produkční společnosti Lucernafilm Miloše Havla, strýce Václava Havla. Právě zde se poprvé utvářela síť queer herců, režisérů, producentů a dalších, kteří se profesně i osobně podporovali a vytvářeli relativně bezpečný prostor v jinak represivní společnosti.

Jejich komunita se vyznačovala silnou pospolitostí a vzájemnou solidaritou. Miloš Havel například Václavu Krškovi pomáhal během soudních procesů, jež proti němu byly vedeny kvůli jeho orientaci. Především po odsouzení k pěti měsícům těžkého žaláře v Písku v létě roku 1940. Tato skutečnost mohla zásadně zkomplikovat natáčení tehdy připravovaného filmu Noční motýl, na popud Miloše Havla tak bylo zahájeno řízení o prezidentské milosti a výkon trestu byl pozastaven. To nahrává dobovému pejorativnímu tvrzení, že Havlovy filmové podniky byly ovládány „homosexuálním bratrstvem“.

Po druhé světové válce a zániku Lucernafilmu se toto společenství přesunulo z veřejných prostor do soukromí, kde přežívalo i navzdory politickým změnám a Havlově emigraci. Legendární večírky v Lucernabaru, kde se scházela celá pražská smetánka v čele s filmovými hvězdami typu Lídy Baarové nebo Adiny Mandlové či některými politiky, a kam byl prominentní gay Miloš Havel doprovázen svými Lucernaboys, byly nenávratně pryč…

V padesátých letech tento étos přebírá okruh spolupracovníků Václava Kršky. Šlo o uzavřenou společnost, do níž mohl být člověk pouze uveden a za každého nového člena se někdo musel zaručit. Touto cestou se do Prahy dostal Eduard Cupák, jemuž pomohli herci Eduard Kohout a Mirko Maršálek. Cupák zde následně našel nejen pracovní, ale i existenční zázemí. Po řadu let žil ve stejném domě jako Krška a jeho asistent Jaroslav Beránek ve Sněmovní ulici, která se stala důležitým centrem této malé subkultury.

Kolem Kršky se zde sdružovali i další umělci, např. kostýmní výtvarník Ferdinand Vácha či výtvarník Jan Skalický. Podobnou roli potom sehrávala i Krškova chata ve Velkých Popovicích. Tato komunita fungovala jako mikrokosmos uvnitř totalitního státu, s vlastními pravidly, solidaritou a vědomou snahou – v mezích dobových možností – vnášet queer perspektivy do jejich společné filmové a divadelní tvorby.

Krškův odkaz

Krškova tvorba a filmy obecně ukazují, že i v represivních podmínkách lze vytvářet umění, které narušuje normy a nabízí jiné způsoby vidění světa. Např. Stříbrný vítr není jen nějaký archivní artefakt. Je to film, který i dnes dokáže oslovit svou otevřeností ke křehkosti, nejistotě a jinakosti.

Pro queer publikum představuje Krška důkaz, že československá kinematografie měla své queer dějiny dávno před rokem 1989. A pro všechny ostatní je připomínkou, že filmová poezie může být politická i bez hesel. Stačí se dívat pozorně. Ke Krškově tvorbě se pravidelně vrací televize i artová kina, nejbližší projekce jeho filmu Stříbrný vítr chystá například Kino Ponrepo na 9. února 2026.

Reklama

Další články z Qult.cz

Queer prázdniny v Československu: Chaty, cruising, Lambda tours i teplé lázně

Prvnímu Prague Pride nejvíc pomohl homofobní Klaus. Letos jsme nedostali ministerskou záštitu, říká ředitelka festivalu

„Média nás stále redukují na průvod nahých zadků.“ Rozhovor s Kamilou Fröhlichovou.

Queer streaming? Netflix a spol. přináší spíš jen přeslazenou estetiku, na realitu stále čekáme

Teplý obsah roste, často se však přizpůsobuje pravidlům mainstreamového vkusu.

Československo mělo queer časopis už v roce 1931. Patřil k prvním na světě

Století queer žurnalistiky: začátky v Německu, český Hlas, Nový hlas i porevoluční SOHO.

„Tarot říká, že budu točit ještě v osmdesáti.“ Šimon Holý uvádí ve Varech nový queer film Chica Checa

Rozhovor o filmařských touhách, Herculu Poirotovi, zábavných historkách i jeho novém filmu Chica Checa, kde...

Tento článek byl publikován ze zdrojů Qult.cz

Qult.cz přináší články, které se věnují současné kultuře, společenským tématům a životním zkušenostem lidí z různých prostředí. Obsah propojuje publicistiku, rozhovory, komentáře i osobní pohledy na otázky identity, vztahů, kultury a společenských změn.Texty často otevírají témata spojená s...

Sledovaný, vězněný i oceňovaný. Praotec českého queer filmu

Japonka pobláznila Slováky kouzelným rozhovorem v jejich řeči. Nevěděli, kde se vzala

Co by se stalo, kdyby se spojila Jižní Amerika a Afrika dohromady?

Hygienici objevili v prodeji nebezpečnou kosmetiku: Varování se týká pěti konkrétních výrobků

Až 30 poptávek měsíčně a statisícové honoráře. Majitelka agentury prozradila, kolik si účtují české celebrity za večer moderování

Neandertálci zmizeli před 40 000 lety. Jejich gen nám ale dodnes přidává trochu svalů