Mučení válečných zajatců, zběhů i civilistů není výsadou jedné armády. Dopouštěli se ho příslušníci ruských, ukrajinských i západních ozbrojených sil. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, zda o takovém násilí mohou svobodně informovat média a jak na ně reagují státní instituce – zda je vyšetřují a trestají, přehlížejí, nebo dokonce odměňují.
Když se ukrajinští vojáci vracejí z ruského zajetí, procházejí nejprve přibližně měsíčním pobytem ve zdravotnických zařízeních. Do října 2026 se jich vrátilo téměř deset tisíc. Podle zpráv OSN zažila naprostá většina vyslechnutých ukrajinských zajatců mučení či jiné špatné zacházení.
Mučení ukrajinských zajatců není omezeno na výslechy a získávání informací. Je součástí každodenního vězeňského režimu.
Zajatci musí celé hodiny stát, provádět vyčerpávající cviky včetně stovek dřepů a kliků, zpívat ruskou hymnu a recitovat ruské básně. Mluvit smějí pouze rusky. Za sebemenší prohřešek následuje bití či elektrické šoky.
V přeplněných celách někdy není v noci dost místa, aby si všichni mohli lehnout a spát. Na snědení horkého jídla dostávají někdy pouhých 45 sekund až dvě minuty, takže si popálí ústa.
Při příchodu do věznice procházejí uličkou dozorců, kteří je bijí obušky. Jindy je dozorci nutí napodobovat zvířata nebo se navzájem fackovat – pro vlastní pobavení. Zvlášť nápadné je sexuální ponižování.
Nazí vězni musejí provádět gymnastické cviky, často v zimě a venku. Dochází ke znásilňování, zdokumentované jsou případy zmrzačení genitálií a kastrace. Cílem není jen bolest. Sexuální mučení útočí na tělesnou integritu, identitu a samotný pocit lidské důstojnosti.
Když noc funguje jako zbraň
Lvovská psychiatrička Božena Andruščyšynová, která s bývalými zajatci pracuje v Centru psychologické a psychiatrické podpory Unbroken, přijela v říjnu do České republiky na pozvání organizace Strong Europe. O svých zkušenostech přednášela studentům psychologie v Praze a studentům medicíny v Plzni.
Mnozí zajatci po návratu potřebují psychiatrickou nebo psychoterapeutickou pomoc. Často trpí potížemi spojovanými s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD).
„My ten pojem ale nepoužíváme,“ vysvětlovala Andruščyšynová. „Protože tam není žádné post. Bývalý zajatec se totiž vrací do země, která je stále ve válce. Nezpracovává pouze minulou hrůzu. Snaží se zotavit, zatímco nebezpečí pokračuje. Pro takovou situaci existuje pojem kontinuální traumatický stres. Terapeut nemůže říci: ,Nebezpečí skončilo, teď jste v bezpečí.‘“
A tady zkušenost bývalých zajatců přechází k psychickému rozpoložení celé společnosti.
To, co bylo v bojovém prostředí adaptivní, může být doma problém. Ostražitost, bdělost, podezřívavost a lehký spánek pomáhají včas zachytit nebezpečí. Rychlá, impulzivní reakce může zachránit život.
„Lidé každý večer sledují v mobilu pohyb dronů a raket a rozhodují se, zda budou spát v posteli, na chodbě, v krytu, nebo v metru. Ráno pak jdou normálně do práce. Noc tak funguje jako zbraň. Brání nervovému systému vypnout. Ničí regeneraci a spánek. A když se to opakuje znovu a znovu, přidává se další druh chronického stresu,“ vysvětlovala Andruščyšynová.
V prvních letech války byli bývalí zajatci s psychickými problémy hospitalizováni na běžných psychiatrických odděleních. Brzy se ukázalo, že to není dobře. Člověk, který strávil měsíce či roky za zamčenými dveřmi, potřebuje něco úplně jiného: otevřený prostor, co nejpodobnější normálnímu domovu. Právě tak postupují ve Lvovském centru.
Nejdřív štěstí, potom podrážděnost a deprese
První tři měsíce po propuštění bývají u řady lidí obdobím skutečného štěstí. Přežil jsem. Jsem doma. Vidím děti. Mohu se najíst. Během měsíců či let v zajetí si však člověk vytváří idealizovanou budoucnost.
Představuje si domov, partnerku, děti a přijetí, které na něj čeká. Taková fantazie může být důležitou strategií přežití. Jenže po návratu zjistí, že žádná ideální partnerka neexistuje. Ani ideální rodina.
Děti jsou starší, vztahy se změnily. Změnil se i on sám. Podle zkušeností centra přichází přibližně po třech měsících podrážděnost a deziluze a po dalších zhruba třech měsících deprese.
Podobná stadia, byť většinou v kratším čase a menší intenzitě, známe i u vojáků vracejících se ze zahraničních misí. Voják přijede domů a zjistí, že jeho místo u stolu mezitím obsadil syn. Nebo pes. Manželka si zvykla samostatně rozhodovat a už není zvědavá na to, aby jí veterán mluvil do věcí, které dosud zvládala sama.
Také to, co bylo v bojovém prostředí adaptivní, může být doma problém. Ostražitost, bdělost, podezřívavost a lehký spánek pomáhají včas zachytit nebezpečí. Rychlá, impulzivní reakce může zachránit život.
Válka podporuje černobílé vidění světa: za všechno špatné může nepřítel nebo samotná válka – „šílená válka“, jak o té vietnamské mluvili američtí veteráni. Voják se vrací domů jako oběť války a může si na tuto roli zvyknout.
Konflikty se navíc naučil řešit bojem. Jenže doma, v partnerském vztahu nebo při výchově dětí, už nelze za všechno vinit nepřítele. A vlastnosti, které mu pomáhaly přežít, mohou nyní ubližovat. Heslo „vyhraj, nebo zemři“ je návodem, jak vyhrát bitvu, ale také receptem na rozvod.
Jak se léčí následky mučení?
První terapeutkou, se kterou se navrátivší ve Lvovském centru zajatci setkávají, je lékařka Maryana Mamonova, která sama prošla ruským zajetím, a to těhotná. Civilní terapeut může jen obtížně veteránům vysvětlovat, že chápe, čím prošli. Člověk s podobnou zkušeností získá důvěru snáze. Ani potom však bývalí zajatci často nemluví přímo o sobě.
„Jeden můj kamarád zažil…“ Tak může začínat vyprávění, které je ve skutečnosti vyprávěním o nich samotných. Třetí osoba vytváří odstup od zkušenosti, kterou člověk ještě nedokáže vyslovit jako vlastní.
„S psychoterapií u veteránů nikdy nezačínáme přímo. Po dlouhodobém zajetí vidíme problémy s pozorností, pamětí a rychlostí zpracování informací. Je obtížné odlišit, kolik je důsledkem deprese a chronického stresu a kolik následkem hladovění, spánkové deprivace nebo opakovaných poranění hlavy. Ale ať tak či onak, neuropsychiatrická rehabilitace je na prvním místě,“ zdůrazňovala ve svých přednáškách českým studentům doktorka Andruščyšynová.
Abychom však porozuměli následkům mučení, nestačí zkoumat pouze jeho oběti. Musíme se také ptát, proč jsou lidé schopni takové utrpení druhým působit.
Některé věci pacienti popírají, když se na ně zeptáte přímo, ale objeví se třeba v obrazech. Člověk nemusí říct: „Mám strach.“ Nemusí říct: „Nemohu se smířit s tím, že svět, o kterém jsem v zajetí snil, neexistuje.“
Něco z toho se ale objeví v obraze. Přenesením zkušenosti na plátno vzniká psychologická vzdálenost. Pacient navíc znovu získává něco, čeho měl v zajetí minimum: volbu. On rozhoduje, co namaluje a jak.
K léčbě traumatických vzpomínek slouží také EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing, česky desenzitizace a přepracování pomocí očních pohybů). Při této metodě si pacient vybavuje traumatickou vzpomínku za současné oboustranné stimulace, například sledováním pohybujícího se prstu terapeuta.
Cílem není vzpomínku vymazat, ale zmírnit emoční a tělesnou reakci, kterou vyvolává. Další metodou je prolongovaná expozice, při níž se pacient za terapeutické podpory postupně učí zpracovávat traumatické vzpomínky a čelit situacím, kterým se kvůli traumatu vyhýbá.
Abychom však porozuměli následkům mučení, nestačí zkoumat pouze jeho oběti. Musíme se také ptát, proč jsou lidé schopni takové utrpení druhým působit.
Proč lidé mučí druhé lidi?
V diskusích o zacházení s ukrajinskými zajatci se objevila otázka: A co ruští zajatci na Ukrajině? Podle zpráv OSN uvádí zkušenost s mučením a ponižujícím zacházením 96 % vyslechnutých ukrajinských zajatců a 54 % vyslechnutých ruských zajatců.
Jenže zatímco násilí na ruských zajatcích bylo dokumentováno především v počátečních fázích zajetí a může souviset se získáváním informací, frustrací, hněvem či touhou po pomstě, mučení ukrajinských zajatců v Rusku naproti tomu OSN popisuje jako rozsáhlé a systematické, provázející různé fáze zajetí.
Utrpení druhého člověka se může stát zábavou. A protože se každá zábava časem omrzí, krutost může eskalovat, aniž by za ní stál promyšlený plán.
Právě zde se dostáváme k důležitému rozdílu mezi individuálním a institucionalizovaným násilím. Institucionalizované násilí je nebezpečnější tím, že se stává součástí fungování systému. Člověk už nemusí sám rozhodovat, zda druhému ublíží. Stačí, že vykonává svou práci, plní rozkazy nebo se přizpůsobuje tomu, co dělají ostatní.
Právě tento mechanismus výstižně popsala Hannah Arendtová svým pojmem „banalita zla“: mimořádné zločiny mohou páchat docela obyčejní lidé, kteří přestali přemýšlet o morálních důsledcích vlastního jednání.
Ale existuje ještě jeden, možná znepokojivější mechanismus. Americký psycholog Philip Zimbardo se zabýval nejen slavným Stanfordským vězeňským experimentem, ale také případem amerických vojáků, kteří ponižovali a mučili irácké vězně ve věznici Abú Ghrajb.
V rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2016 upozornil právě na roli nudy. Z Abú Ghrajbu známe fotografie nahých vězňů donucených vytvořit pyramidu z lidských těl. Představme si nyní dozorce na dvanáctihodinové noční směně. Nemá téměř žádnou práci, nikdo ho nekontroluje a má absolutní moc nad bezbrannými vězni. Jednu noc je ponižuje a fotografuje. Jenže další noc už je stejná věc nudná. Musí přijít něco nového. Originálnějšího, ponižujícího, krutějšího.
Utrpení druhého člověka se může stát zábavou. A protože se každá zábava časem omrzí, krutost může eskalovat, aniž by za ní stál promyšlený plán. Podobně popsal své věznitele Vladyslav Burjak, který jako šestnáctiletý strávil tři měsíce v ruském zajetí: „Mučení lidí je pro ně zábava.“
Když se krutost stane součástí systému
Rozdíl mezi individuálním jednáním a fungováním institucí jsem mohl pozorovat také během svého působení jako vojenský psychiatr v Afghánistánu.
Zranění příslušníci Talibanu dostávali stejnou zdravotní péči jako vojáci našich afghánských spojenců. Jakmile se dostali k lékaři, byli především pacienty. Právě tak má fungovat instituce, která dokáže prosazovat pravidla i v situacích, kdy proti sobě stojí nepřátelé.
Vzpomínám si také na rozhovory s vojáky o tom, co by pro ně znamenalo padnout do zajetí. Opakovaně jsem slýchal, že kdyby si měli vybrat, raději by snesli ponižování známé z fotografií Abú Ghrajbu, než mučení zakončené podříznutím hrdla, jehož záznam by pak byl zveřejněn na internetu, aby ho viděli jejich blízcí.
Krutost nemusí vzniknout na rozkaz shora. Může se zrodit zdola a teprve následně získat tichý souhlas či uznání nadřízených. Vzniká tak pozitivní zpětná vazba, která podporuje další eskalaci krutostí.
Podobně bychom všichni, s nimiž jsem během zahraničních misí sloužil a o těchto věcech diskutoval, mnohem raději podstoupili waterboarding (který někteří z nás v rámci výcviku skutečně jednorázově absolvovali), než abychom byli zaživa upáleni a video naší smrti bylo vystaveno na internetu. Takto Islámský stát v roce 2015 zavraždil zajatého jordánského pilota Muáze Kasásbu a záznam zveřejnil.
To samozřejmě neomlouvá mučení v Abú Ghrajbu. Když však fotografie z této věznice nebo zprávy o masakru ve vietnamském My Lai pronikly na veřejnost, následovalo vyšetřování a tresty, i když spravedlnost zdaleka nebyla úplná.
Podobně když nyní, začátkem listopadu, vyšel najevo případ zadržování asi 25 mužů, včetně vojáků, kteří svévolně opustili jednotku, v obci Petropavlivska Borščahivka u Kyjeva, a čtyři z nich skončili v nemocnici, přijel na místo velitel Národní gardy. Během několika dní bylo zahájeno trestní vyšetřování a případ začal prověřovat také vojenský ombudsman.
Rozhodující je, že případ odhalila veřejnost, informovala o něm média a státní instituce zahájily vyšetřování. Zda budou případní viníci potrestáni, se teprve ukáže.
Chránit člověka před zvůlí moci
V Rusku vidíme jiný mechanismus: 64. samostatná motostřelecká brigáda ruské armády, spojovaná s válečnými zločiny v Buči, získala 18. dubna 2022 od Vladimira Putina čestný titul „gardová“. Ukazuje to, že krutost nemusí vzniknout na rozkaz shora. Může se zrodit zdola a teprve následně získat tichý souhlas či uznání nadřízených. Vzniká tak pozitivní zpětná vazba, která podporuje další eskalaci krutostí.
Jedním z největších nebezpečí jakýchkoliv hierarchických systémů, včetně ozbrojených složek (ale také zdravotnictví), není to, že v nich mohou pracovat mimořádně krutí lidé, ale že dokážou přimět i docela obyčejné lidi podílet se na mimořádné krutosti.
Všechny hierarchické instituce, v nichž autor tohoto textu pracoval, armáda, univerzita i nemocnice, mohou sklouznout k institucionalizovanému násilí.
Armáda, která má chránit obyvatelstvo, se může stát jeho katem, jak ukazují poválečné popravy civilistů v Postoloprtech. Univerzita, která má být místem svobodného myšlení, se může stát nástrojem politické perzekuce, jak ukazují normalizační čistky mezi pedagogy a studenty po roce 1968.
A dokonce i nemocnice, jejichž posláním je zachraňovat životy, se v nacistickém Německu staly místem systematického vraždění psychiatrických pacientů. Nedobrovolné sterilizace romských žen v Československu a později i v demokratické České republice připomínají, že institucionalizované násilí není výsadou diktatur.
Mnohem více lidských životů, než individuální násilí, dokázalo zničit násilí organizované či tolerované státem. Právě v přístupu institucí k vlastnímu násilí spočívá zásadní rozdíl mezi systematickým mučením v ruských věznicích a zločiny, kterých se dopustili vojáci zemí NATO.
Tento rozdíl je důležité připomínat i napadeným Ukrajincům. Ne proto, abychom omlouvali jedny zločiny druhými, ale abychom neztratili ze zřetele význam pravidel, odpovědnosti a institucí, které mají chránit člověka před zvůlí moci.
Právě proto jsou svobodná média a nezávislé soudy tak důležité. Ne proto, že by dokázaly každému zločinu zabránit, ale proto, že umožňují zločiny odhalovat, vyšetřovat a vyvozovat odpovědnost i tam, kde se pachatelé odvolávají na rozkazy nebo zájmy státu.
Největší nebezpečí začíná ve chvíli, kdy člověk přestane považovat utrpení druhých za svou odpovědnost – a stát mu v tom poskytne oporu.
Jan Vevera je přednostou Psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň, kde je zodpovědný za výuku Psychiatrie a Lékařské psychologie a etiky. Ve svém výzkumu se věnuje neurobiologii násilí, jeho příčinám, důsledkům a možnostem terapie. Původně pracoval v Armádě ČR, rok strávil na misích v Afghánistánu a do roku 2019 byl hlavním odborníkem AČR pro obor psychiatrie.