Ve věku 93 let zemřel italský režisér Tinto Brass, který se do filmových dějin zapsal především jako autor historických snímků plných násilí a erotiky. Autor skandálního Caliguly, kterého mu proslule vyrvali z rukou, se pohyboval mezi avantgardou, politickou satirou a žánrovými experimenty. K erotice se přiklonil až v sedmdesátých letech, kdy začal zkoumat vztahy mezi sexualitou, mocí a penězi.
Brassova kariéra přitom začínala v úplně jiném prostředí: po studiích práv zamířil do Paříže, kde pracoval jako archivář ve filmotéce Cinémathèque Française. Po návratu do Itálie se stal asistentem
Roberta Rosselliniho a v roce 1963 debutoval snímkem In capo al mondo, později přejmenovaným na
Chi lavora è perduto. Experimentální portrét mladého muže, který se nedokáže začlenit do společnosti, zaujal na festivalu v Benátkách, současně však narazil na cenzuru.
Mezinárodní pozornost mu přinesl až Salon Kitty z roku 1976, příběh berlínského luxusního nevěstince, který nacistická tajná služba využívá ke špehování zahraničních návštěvníků i vlastních důstojníků. Snímek s Helmutem Bergerem zaujal také Boba Guccioneho, zakladatele časopisu Penthouse, který Brassovi následně svěřil režii historického velkofilmu Caligula. Ambiciózní projekt měl spojit antickou fresku o šíleném římském císaři s erotikou a násilím, přičemž herecké obsazení dávalo tušit, že nepůjde o obyčejnou produkci pro dospělé. Titulní roli ztvárnil Malcolm McDowell, po jeho boku se objevili Helen Mirren, Peter O’Toole a John Gielgud. Scénář napsal Gore Vidal a Brass jej přepracoval do podoby surreálné, provokativní satiry o absolutní moci a jejích zvrácených projevech.

Právě Caligula se však stal jedním z největších produkčních skandálů filmových dějin. Guccione sice projekt financoval, zároveň ale postupně začal zasahovat do jeho podoby. Po dokončení hlavního natáčení nechal bez vědomí Brasse pořídit dodatečné explicitní pornografické scény, které následně vložil do filmu. Režisér přišel o kontrolu nad střihem a výsledná podoba se zásadně rozešla s jeho představou i s Vidalovým scénářem. Oba tvůrci se od snímku distancovali a usilovali o odstranění svých jmen z titulků. Brass nakonec zůstal uveden pouze jako režisér hlavního natáčení. Guccioneho verze, která se do britských a amerických kin dostala v roce 1980, tak spojila nákladnou historickou výpravu s explicitními pornografickými výjevy, jež s původně zamýšleným vyprávěním často neměly mnoho společného. V řadě zemí narazila na zákazy a cenzurní zásahy a dodnes patří k nejkontroverznějším filmům své doby.

Pro Brasse znamenal Caligula paradoxní triumf i profesní porážku. Film mu zajistil světovou proslulost, zároveň ale zastínil jeho předchozí experimentální tvorbu a stal se dílem, s nímž byl spojován především jako režisér skandálního historického porna. On sám se od Guccioneho sestřihu opakovaně distancoval. Jeho pověst se pokoušeli napravit další tvůrci: v roce 2007 vyšla takzvaná Imperial Edition, která odstranila explicitní sexuální scény a přiblížila se Brassově původní koncepci. Německý režisér Alexander Tuschinski později pracoval s původními negativy a část výsledku představil v dokumentu Mission: Caligula. Nejvýraznější pokus o rekonstrukci přišel v roce 2023, kdy producent Thomas Negovan uvedl na festivalu v Cannes verzi Caligula: The Ultimate Cut. Tříhodinový sestřih vznikl z dochovaného materiálu a snažil se obnovit podobu filmu před Guccioneho zásahy. Malcolm McDowell ho označil za snímek, který si myslel, že s Brassem původně natáčí. Ani tato verze však nemůže být považována za definitivní režisérský sestřih, který by Brass sám schválil.
Po Caligulovi se režisér nicméně vrátil k erotickému filmu, tentokrát v intimnější a méně monumentální podobě. Snímek Klíč (1983), adaptace románu japonského spisovatele Džuničiróa Tanizakiho se Stefanií Sandrelli v hlavní roli, otevřel sérii titulů, v nichž Brass zkoumal ženskou sexualitu, touhu a partnerské vztahy. Následovaly například Miranda (1985), Capriccio (1987), Paprika (1991), Takové jsou všechny (1992) nebo Vášnivá Lola (1998). Erotiku přitom chápal jako prostředek lidské exprese a především jako způsob, jak vyprávět o ženách. „Věřil jsem, že erotika je základním klíčem k lidskému vyjádření a především klíčem k zobrazování žen,“ vysvětloval v rozhovoru pro deník La Repubblica. Jeho filmy často balancovaly mezi komedií, provokací a oslavou tělesnosti, přičemž jejich otevřenost pravidelně narážela na cenzuru i společenské pohoršení.
Brassova poslední celovečerní práce Monamour vznikla v roce 2005. O pět let později režiséra postihlo krvácení do mozku a k natáčení už se nevrátil. Ještě letos v září mu festival v Benátkách vzdal poctu projekcí restaurované verze jeho filmu Col cuore in gola (1967), uvedené jako předzahajovací snímek přehlídky. Brass se jí kvůli zdravotnímu stavu nemohl osobně zúčastnit. V dubnovém rozhovoru pro Corriere della Sera přitom ještě mluvil o tom, že přemýšlí nad novým filmem; konkrétní podobu projektu však nepřiblížil. S manželkou Caterinou Varzi, s níž se oženil v roce 2017, navíc plánoval knihu Dna: la storia di T.. Jeho smrtí tak definitivně končí také umělecká dráha filmaře, jehož jméno se tak trochu nedopatřením stalo synonymem opulentního erotického filmu.
Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.
Zdroje: Variety, Corriere della Sera, La Repubblica