4 min

„Skončila jsem v Bohnicích a nestydím se za to,“ píše Mirka (35)

Sdílet

Dennívýzva

Na první pohled vedla úplně obyčejný život. Chodila do práce, starala se o rodinu a sebe i své okolí přesvědčovala, že je všechno v pořádku.

Duševní potíže můžou potkat kohokoli z nás.

Zdroj: Shutterstock

Ve skutečnosti ale uvnitř sváděla tichý boj, který skončil až hospitalizací v Bohnicích. Své zkušenosti se rozhodla sdílet proto, aby dodala odvahu lidem, kteří se ocitli v podobné situaci a bojí se požádat o pomoc.

Článek byl zpracován na základě e-mailu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce)

Všechno jsem dlouho skrývala

„Nikdy bych nevěřila, že jednou budu říkat větu ‚skončila jsem v Bohnicích‘. Když jsem kolem psychiatrické nemocnice dříve projížděla, ani na okamžik mě nenapadlo, že bych jednou mohla být její pacientkou. Byla jsem přesvědčená, že něco takového se týká úplně jiných lidí.“

Ještě několik měsíců před hospitalizací se Mirka snažila žít stejně jako dřív. Chodila do práce, plnila všechny povinnosti a na otázku, jak se má, automaticky odpovídala, že dobře. „Ve skutečnosti jsem se ale už dávno dobře neměla. Jen jsem se strašně bála, že kdybych to někomu přiznala, budou si myslet, že jsem slabá.“

Strach, který nešlo vypnout

První potíže přicházely nenápadně. Nejdřív nespavost, potom neustálé napětí a nakonec úzkosti, které začaly ovládat celý její život. „Každé ráno jsem se budila s pocitem, že se stane něco strašného. Srdce mi bušilo jako o závod, nemohla jsem se pořádně nadechnout a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím.“

Lékařská vyšetření přitom žádnou závažnou fyzickou příčinu neukázala. „Nejhorší bylo poslouchat věty typu ‚to bude jen stres‘, ‚odpočiň si‘ nebo ‚jeď na dovolenou‘. Jenže ten, kdo nikdy nezažil opravdovou úzkost, vůbec netuší, že ji člověk neumí jen tak vypnout.“

Když se zhroutí celý svět

Postupně přestala zvládat i běžné situace. „Kolikrát jsem nechala plný košík s nákupem stát uprostřed obchodu a utekla ven, protože jsem byla přesvědčená, že se tam zhroutím. V práci jsem trávila více času na toaletě než v kanceláři. Tělo bylo v režimu přežití a dávalo mi to dost hlasitě najevo.“

Nejtěžší byly podle ní poslední rána. „Seděla jsem na posteli a prosila sama sebe, aby ten pocit a strach už zmizel. Nemohla jsem nic. Vstát, nachystat se, najíst se, postarat se o domácnost.“

Pak přišel den, kdy se její psychický stav dramaticky zhoršil. „Byla jsem přesvědčená, že umírám. Nemohla jsem dýchat. Jenom jsem schoulená do klubíčka brečela a třásla se po celém těle. Rodina zavolala pomoc a během několika hodin jsem seděla v sanitce. Pamatuji si jen útržky a obrovský pocit studu.“

Za branou, které jsem se celý život bála

Na příjezd do Bohnic nikdy nezapomene. „Když se za mnou zavřely dveře oddělení, měla jsem pocit, že skončil můj dosavadní život. Říkala jsem si, že už nikdy nebudu normální.“ Realita ji ale překvapila.

„Potkávala jsem učitelky, zdravotní sestry, podnikatele, studenty nebo maminky od dětí. Úplně normální lidi. V tu chvíli mi došlo, že psychická porucha si opravdu nevybírá.“

Nejtěžší nebyla léčba, ale stud

Mirka přiznává, že samotná hospitalizace pro ni nakonec nebyla tím nejhorším, co při zotavování se z úzkostí a panických atak zažila. „Mnohem horší byl pocit, co tomu řeknou ostatní. Strašně jsem se bála kolegů, sousedů i známých. Měla jsem pocit, že už se na mě budou navždy dívat jako na blázna.“

Po návratu domů ale zjistila něco překvapivého. „Když jsem o těch stavech a samotné hospitalizaci začala otevřeně mluvit, několik lidí se mi svěřilo se svými vlastními psychickými problémy. Jen o nich nikdy předtím nemluvili. Najednou jsem pochopila, kolik lidí podobné trápení skrývá.“

Kéž by můj příběh někomu pomohl

Dnes se Mirka postupně vrací do běžného života a za svůj pobyt v psychiatrické léčebně se už nestydí. „Naopak si myslím, že jsem tehdy udělala to nejodvážnější rozhodnutí svého života. Přijala jsem pomoc.“

Na závěr chce vzkázat jediné: „Pokud právě prožíváte něco podobného, nečekejte, až se všechno úplně sesype. Vyhledat psychiatra nebo psychologa není ostuda.

Ostuda je jenom to, že se o psychických poruchách a nemocech pořád tak mlčí. Já jsem skončila v Bohnicích. A dnes můžu s čistým svědomím říct, že právě tam začala moje cesta zpátky do života, který chci žít,“ uzavírá svoje vyprávění Mirka.

Zažila jsi někdy panickou ataku nebo se potýkáš s úzkostmi? Co ti pomáhá? Poděl se s námi o svoje tipy a triky v diskuzi pod článkem!

Autorský text + výpověď čtenářky

Reklama

Další články z Jsme kočky

Tento článek byl publikován ze zdrojů Jsme kočky

Web přináší články o tématech, která hýbou každodenním životem – od vztahů, rodiny a práce přes lifestyle, společnost až po drobnosti, které všichni známe, ale málokdo o nich mluví nahlas.Obsah je osobní, otevřený a často odlehčený humorem. Autorky se nebojí pojmenovat věci tak, jak jsou, a...

„Skončila jsem v Bohnicích a nestydím se za to,“ píše Mirka (35)

Tejc podal kárnou žalobu na soudkyni. Otci svěřila dívku, kterou poté zavraždil

„Narcistní lúzr.“ Biden ostře vmetl Trumpovi, že vyměnil spojence za Putina

Poslední sbohem plné slz: Rodina i kolegové se rozloučili s Bárou Tlučhořovou

Některé roky zmizí, jiné září celý život. Věda vysvětluje, proč paměť nezná kalendář

Když utichly otřesy, začal ten nejtěžší boj