2 min

Pohádka o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Kdysi dávno, v údolí tak tichém, že bylo slyšet i šeptání trávy, byla jezerní hladina hladká jako zrcadlo. Každou noc ji přikrýval závoj z mlhy a stříbra, a právě tam, na lístku leknínu, žila víla jménem Serelea — víla ze stříbrné skořápky.

Pohádka o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Pro poslech audio článku se přihlaste.

Říkalo se jí tak proto, že se zrodila z prasklé lastury, kterou k břehu přinesla voda po bouři. Lastura se zaleskla v měsíčním světle a z jejího vnitřku vystoupila bytost s křídly jemnými jako odlesk perleti.

Serelea nebyla obyčejná víla. Každé ráno totiž vstávala dřív než slunce, aby hladila vzduch a učila ho vonět po jahodách. To ona stvořila jahodový vánek — lehounký dech léta, který občas zavanul přes louky a donutil děti rozhlédnout se, odkud se ta vůně vzala.

Jen málokdo tušil, že voní z lásky. Z lásky, kterou Serelea ukryla v každém doušku vzduchu.

Jednoho večera, když měsíc klesal k rákosí, uslyšela z lesa tichý pláč. Bylo to jako kapka rosy, co spadne na pavučinu — nenápadné, ale pronikavé. Vydala se tedy tím směrem a našla malého pastýře, jak sedí na pařezu a drží v dlaních zavadlou kytici.

„Proč pláčeš, maličký?“ zeptala se víla, její hlas zněl jako struna harfy.
„Protože moje ovečky se ztratily,“ vzlykl chlapec. „A bez nich nemůžu domů.“

Serelea se usmála, a když se její úsměv dotkl noci, rozsvítily se ve vzduchu drobné jiskřičky.
„Zavřete oči,“ řekla stříbrně. „A poslouchejte, jak zpívá jahodový vánek.“

Vítr se zvedl a opravdu voněl i chutnal po lesních jahodách a ovečkám tiše šeptal: tudy, tudy, tudy… Ovečky se jedna po druhé objevily z houští, vedené sladkou vůní, která jim připomínala domov.

Když chlapec sehnal všechny ovečky, rozloučil se a položil k nohám víly svou poslední květinu.
„Pro tebe,“ řekl nesměle.
Serelea ji přijala a přetvořila ve stříbrný amulet a podala mu ho zpět.
„Dokud budeš věřit, že i vzduch může mít srdce,“ pravila, „bude tě chránit. A až někdy ucítíš vůni jahod tam, kde nerostou — věz, že jsem nablízku.“

Od té doby se o víle ze stříbrné skořápky traduje, že přichází s první letní rosou. Někdy jen lehce pohladí tvář a zanechá za sebou vůni, která se nedá popsat — směs něhy, světla a malinového smíchu.

A kdo má dobré srdce, prý ji může zahlédnout, jak se sklání nad jezerní hladinou, kde její stříbrná skořápka stále leží a čeká na východ slunce. Protože víly, které dávají lásku do vzduchu, nikdy skutečně nezmizí.

🫧Přečtěte si i další Pohádku o kouzelném pírku a domečku z říčních perel

Reklama

Další články z Pohádky bez konce

Tento článek byl publikován ze zdrojů Pohádky bez konce

Web nabízí pestrou sbírku pohádek plnou fantazie, kouzelných bytostí, dobrodružství i laskavého humoru. Čtenáři zde najdou klasicky laděné příběhy i modernější pohádky, které baví, poučí a inspirují. Texty jsou psané čtivě a srozumitelně, takže potěší děti, které pohádky poslouchají nebo čtou...

Pohádka o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

Na takový tón nebyl Putin zvyklý. Prezident postsovětské země mu udělil lekci

Týden podle hvězd: Beranům dojde dech, Střelci dostanou chuť riskovat. Co přinesou hvězdy vám?

Rodina z amerických hor žila po generace v izolaci a incestu. Whittakerovi se brali mezi příbuznými přes sto let

V saharském meteoritu se může skrývat kus ztraceného světa. Zanikl dřív, než se Sluneční soustava usadila

Pogačar pátým triumfem na Tour vyrovnal historický rekord, uspěl i český jezdec