Špicberky jsou překvapivě kosmopolitní, přestože jejich největší osada, Longyearbyen, který je správním městem Špicberských ostrovů, zůstává především norským městem. Obyvatelé tohoto města však nyní nesmějí pít vodu z vodovodu kvůli kontaminaci těžkými kovy. Čtyřnásobně byly překročeny limity manganu, niklu a síranu. Vědci spojují problém s rychlým oteplováním Arktidy a táním permafrostu, které umožňuje uvolňování kovů z hornin do vodních zdrojů.
Na Špicberkách žije zhruba tři tisíce lidí, z čehož převážná část, cca 2.500 lidí žije právě v Longyearbyenu. Město získává většinu pitné vody z přehradního jezera Isdammen. V jeho okolí se nacházejí i horniny obsahující pyrit, známý také jako kočičí zlato. Když se tento minerál dostane do kontaktu s vodou a kyslíkem, vznikají kyselé látky, které mohou z hornin uvolňovat těžké kovy a přenášet je do okolních vod. Na Špicberkách se v minulosti těžilo uhlí, norská těžba skončila v roce 2025, kdy uzavřel poslední důl Gruve 7 u Longyearbyenu. V květnu 2026 byl definitivně uzavřen i jeho vstup. Rusové tam ale uhlí stále těží v Barentsburgu. Podle údajů zveřejněných ruskou stranou činí produkce přibližně 80 tisíc tun ročně.
Problémy se začaly výrazněji projevovat loni v září, kdy koncentrace manganu ve vodě dosáhla 25násobku doporučené hodnoty, v některých vzorcích byla jeho koncentrace až 1 000 µg/l, tedy dvacetinásobku limitu 50 µg/l. Později se jeho hladina snížila. Dlouhodobé vystavení vysokým koncentracím manganu může způsobovat neurologické potíže, zejména u dětí. Přestože jeho hladina později klesla, letos byly překročeny doporučené limity také u síranů a niklu. Zákaz pití vody z kohoutku proto zůstává v platnosti.
Obyvatelstvo, které se podle norského statistického úřadu tvořilo 66 různých státních příslušností, si nyní mohou zdarma doplňovat zásoby upravené vody z centrální nádrže. Město zároveň zvažuje vybudování nového systému úpravy vody, případně odsolovací stanice jako záložního zdroje. Obě řešení by však byla velmi nákladná a kvůli extrémním arktickým podmínkám také technicky náročná.
Longyearbyen se otepluje pětkrát až sedmkrát rychleji než světový průměr. Vědci varují, že kombinace tajícího permafrostu a hornin obsahujících těžké kovy může v budoucnu ohrozit vodní zdroje také v dalších částech Arktidy, například v severní Kanadě a na Aljašce. Pokud jde o Špicberky, Norsko se při jeho správě řídí pěti dlouhodobými cíli: důsledně uplatňovat svou svrchovanost, dodržovat mezinárodní smlouvu o souostroví, udržovat mír a stabilitu, chránit jedinečnou arktickou přírodu a zachovat norské komunity.
A ještě poslední zajímavost na závěr: na Špicberkách neplatí běžný norský imigrační režim jako na pevnině. Díky zvláštnímu právnímu postavení souostroví mohou občané mnoha států přijet a usadit se tam, pokud si zajistí živobytí a splní příslušné podmínky. To pomáhá vysvětlit, proč je tak malé arktické společenství národnostně mimořádně pestré.
Petr Dvořák
zdroj: The Guardian