Původně plzeňská kapela Znouzectnost je letos na hudební scéně už rovných čtyřicet let. Nikdy se nestala masovou skupinou, přesto má početné zástupy fanoušků a její jméno pomohlo vyprodat i známý londýnský 100 Club, v němž letos v říjnu vystoupí.
O Znouzectnosti vznikly dokonce už i diplomové práce. Mimo jiné o textech kapely, které kombinují velmi pestrou češtinu, ironii i přesný společenský komentář.
„Lidé se v zásadě nemění. Mění se okolnosti, kulisy a souvislosti. Ale pořád se vlastně motáš v tom rychlošípáctví, v tom, že karty jsou rozdané celkem jednoznačně. Buď se přikloníš na stranu „síla tě provázej“, nebo akceptuješ, že se někdo chová jako svině,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Oldřich Golda Neumann, baskytarista, zpěvák a hlavní textař kapely. (V rozhovoru zachováváme vzájemné tykání obou aktérů, pozn. red.)
Kdy ses rozhodl, že do hudby půjdeš naplno, že se tím budeš živit?
To bylo někdy v roce 1994. Celý zbytek kapely pracoval ve Škodových závodech v Plzni a tehdy jim tam plánovali zrušit provoz. V té době jsme hodně hráli, lidí chodilo dost a zjistili jsme, že na plat, který jsme tehdy brali, se dá vydělat i hraním. Já byl poslední, kdo vzdoroval. Moc se mi do toho nechtělo, prodával jsem v obchodě s cédéčky a bylo mi tam dobře. Ale pak už to s hraním dál nešlo skloubit a i já řekl oukej. A od té doby se hudbou živíme.
Vždycky jsme měli štěstí, že jsme nikdy nemuseli prodávat duši ďáblu. Nemuseli jsme se nikam vnucovat, lézt oknem, když nás vyhodili dveřmi – to se nám naprosto vyhnulo.
Jak se ten hudební svět od 90. let do dneška změnil? Dřív byly smlouvy s vydavatelstvími, prodávala se CD, teď jsou služby jako Spotify, obživa vlastně znamená jen živé hraní?
Po revoluci přišel Karel Havelka (disident, který v roce 1990 založil hudební vydavatelství Globus International, pozn. red.) s tím, že nám vydá desku. Nakonec jsme u něj vydali tři. Pak jsme zjistili, že v ekosystému, v němž se my pohybujeme, je nesmysl, aby nás vydávala firma. Nikdy jsme nedělali hudbu, co by se dala prosadit do televize nebo do rádia. Tak jsme se dohodli, že si další desky budeme vydávat sami. Ale stejně to byl vždycky kolotoč živého hraní, co nás živilo a živí.
Ještě rok, maximálně dva
Vydáváte pod značkou Sisyfos Records, je to nomen-omen, že je to sisyfovská práce na trhu přežít?
Ten název a logo máme už z doby komunismu. Bylo už na naší první kazetě. Ale sisyfovská práce? Snadné to není a budeme mít holt mizerné důchody. Na druhé straně jsme vždycky měli štěstí, že jsme nikdy nemuseli prodávat duši ďáblu. Nemuseli jsme se nikam vnucovat, lézt oknem, když nás vyhodili dveřmi – to se nám naprosto vyhnulo. Je to asi i dědictví doby, kdy jsme začali hrát, v roce 1986. Byli jsme od počátku šedá zóna. Nebyli jsme vyloženě underground, ani jsme nikdy nebyli nějak zvukově tak dobří, aby to šlo někde pouštět v rádiu, což platí do dneška. Ale akceptovali nás jak ti lidé z undergroundu, tak ti v uvozovkách normální. Hráli jsme pro studenty a obecně na akcích, které přes komouše nějak prošly. A i po roce 1989 jsme fungovali tak, že se někdo ozve ať přijedeme a my prostě přijedeme.
[caption id="attachment_149527" align="alignright" width="350"]
Golda, civilním jménem Oldřich Neumann. Foto: se svolením Barbora Dvořáková[/caption]
Neříkáš si někdy, že jste jako kapela mohli být větší, slavnější, úspěšnější, kdyby… Co je to kdyby?
Myslím, že každý z kapely by ti na to odpověděl jinak. Osobně jsem hluboce přesvědčený o tom, že kdyby v průběhu naší existence došlo k tomu, že by se to překlopilo na velká pódia, tak už dneska neexistujeme. Na to musíš mít jinou povahu, musel by se změnit způsob, jak hrajeme, jak k tomu přistupujeme. Ale mně opravdu trvalo skoro dvacet let, než jsem si zvykl na to, že takhle veřejně vystupuju. Jsou lidi, co si to užívají, ale pro mne je to stejné jako když hraju ve zkušebně. Jsem v tom spokojený, ale nejsem žádný lídr jako třeba Márdi z Vypsaný fixy.
Přesto jste si za ty roky vybudovali slušnou fanouškovskou základnu, chodí na vás navíc znovu i mladí, a taky vám vlastně takto zdola zorganizovali koncerty v Londýně, výhledově by mohl být Dublin a jen covid vám překazil chystanou šňůru dokonce na Novém Zélandě.
To je to, co jsem zmínil – máme štěstí, že se nemusíme nikde vnucovat a našlo si nás to v podstatě samo. Na Nový Zéland nás chtěl dostat náš fanoušek, který tam žije a chtěl, abychom mu hráli na narozeninách a k tomu tam domluvil šňůru dalších koncertů. Nakonec jsme byli rádi, že to nevyšlo, protože kdybychom odletěli, tak jsme tam jenom skončili v karanténě. Londýn taky domlouval kluk, co nás prý poslouchá od svých dvanácti let, teď už dlouho žije v Londýně a taky to není profesionální promotér. Zkusil to nejdřív v roce 2024 v menším klubu Cart & Horses, vyprodal ho, teď zkusil větší klub s námi a Visacím zámkem a taky ho vyprodal (koncert se koná 24. října a už dlouho je plně vyprodán, pozn. red.). Což není nic malého, je to známý 100 Club v Soho, ale vyprodat ho není vůbec samozřejmost.
Do kolika let myslíš, že budete hrát?
Já bych to viděl ještě tak na rok, maximálně dva.
Jenom? To tedy zklamete spoustu lidí.
Je fakt, že tohle říkám už tak dvacet let. Ale zároveň vnímám ten proces stárnutí. V létě jsme teď měli spoustu akcí, někdy čtyři po sobě a pak jsem myslel, že už nevstanu. Nejsem žádný sportovec, buď jsem za počítačem nebo za volantem nebo hraju. Občas se jdu někam projít, ale nejsem zrovna etalon správné životosprávy. A úplně cítím, že to, co by mi přišlo levou zadní, ne před deseti lety, ale ještě před rokem, je teď těžší. Už jenom odřídit si to po koncertě z Ostravy zpátky domů, není nic snadného. Stáří doléhá.
Ďábel v sáčku šitém na míru
Jsi hlavní textař kapely. Bereš svoje texty i jako kroniku doby – jak osobně, tak společensky?
Snažím se svoje texty psát tak, aby ani za čas neztratily platnost. Většinou píšu na nápěv, na hudbu a obvykle mi přijde, že už tam obsah je. Nedělám to tak, že si sednu a začnu psát text na nějaké téma. Musí to přijít samo.
Píšu u věcech lidské povahy a modelových situacích, které se opakují pořád dokola. Jen se mění kulisy a technické podmínky.
O Znouzectnosti a vašich textech vznikly už i diplomové práce. Píše se tam, že kombinují velmi pestrou češtinu, ironii a společenský komentář. Když i po hodně letech hrajete svoje staré věci, mnoho těch textů sedí i na dnešní realitu. Čím to?
[caption id="attachment_150332" align="alignleft" width="314"]
Plakát pro londýnský koncert. Foto: se svolením Oldřich Neumann[/caption]
To bude tím, že se lidé v zásadě nemění. Mění se okolnosti, kulisy a souvislosti. Ale pořád se vlastně motáš v tom rychlošípáctví, v tom, že karty jsou rozdané celkem jednoznačně. Buď se přikloníš na stranu „síla tě provázej“, nebo akceptuješ, že se někdo chová jako svině. Podepsalo se na nás i to, že jsme celé naše dospívání a mládí pořád něco četli – a to tě ovlivní. I když závisí na tom, jak se necháš ovlivnit. Sám nemám ani maturitu, ale znám dost vysokoškoláků, kteří jsou důkazem, že vzdělání není žádná záruka slušnosti. Vzdělání z tebe udělá vzdělaného člověka, ale ne nutně slušného.
Tvoje texty jsou často právě o slušnosti, dobru, zlu, odvaze… Máš ale nějaký svůj text, na kterém ti opravdu záleží, ve smyslu, že třeba přesně pojmenovává něco, co tě dlouhodobě štve?
Na to nejde odpovědět. Píšu u věcech lidské povahy a modelových situacích, které se opakují pořád dokola. Jen se mění kulisy a technické podmínky. Kdyby ses mě na to zeptal zítra, když budu mít jinou náladu, odpověděl bych zase jinak. Faktem je, že na nás zase začali chodit mlaďasové, mohli by to být klidně už naši vnuci a občas někdo podobnou otázku naťukne a je fajn vidět, že je tu nějaká minorita, která je ochotna přemýšlet o věcech trochu jinak, než jen na první signální.
Tak konkrétně: třeba z vaší poslední desky The End mě dost oslovil text o tom, jak ďábel chodí v sáčku šitém na míru, že každý má svou cenu a když tě jednou osloví, „no, co řekneš jemu?“.
Což je ale přesně ta věc, která má platnost teď, jako před čtyřiceti lety. Už když jsme začínali hrát, snažili jsme se v tom tehdejším režimu nějak fungovat, nezaprodat sami sebe a když začínaly problémy, přišel naštěstí Listopad. Pak v devadesátkách jsem si víc hrál s jazykem a tolik mi do textů neprosakovala podobná témata, ale ty naše dvě poslední desky víc dokumentují pocity, které z dnešní doby mám.
Vybavuje se ti někdy ten pocit z normalizačních let i v dnešní společnosti? Třeba sílící ochota vyměnit část svobody a osobní odpovědnosti za příslib klidu, bezpečí a jednoduchých řešení?
Moje hluboké přesvědčení je, že u nás jsme obdobím komunismu pořád nakažení, že je to rakovina, které se nezbavíš. Po roce 1989 měla nastat, ale bohužel nenastala, radikální změna v učebních osnovách dějepisu. Pamatuji si, že moje dnes už dospělé děti, se mě, když chodily do školy, ptaly na věci, které se měly v moderních dějinách dávno učit. Myslím, že by na tom třeba dnešní třicátníci byli díky tomu mentálně mnohem lépe, a my s nimi.
Osobně nejsem pesimista, ale fascinuje mne svět sociálních sítí a jejich rozpor s realitou. Celý život žiju v Plzni, ale pak si čtu, jak je to tam hrozné, že se lidé bojí vyjít na ulici a říkám si, žiju ve stejném městě? Za poslední dekádu se něco mění – a k horšímu. Do společnosti všemi možnými kanály prorůstá to, co bývalo dříve součástí okrajové scény. Třeba obrovská míra násilí, agresivity, tvrdé pornografie, arogance. Ono to bylo vždycky, ale průnik do běžného světa je teď mnohem zjevnější. Přijde mi, že doba nahrává velkému průseru. Znám třeba dost mániček, kteří za komunistů seděli v kriminále, nemohli studovat a dneska adorují Trumpa a volí Motoristy nebo SPD. Nechápu. A přitom se tady máme výborně. Což lidé docení až ve chvíli, kdy o to přijdou.
Štvou mě ty hlasy, které říkají, děláš muziku, tak nemluv o politice a dělej tu muziku. Tím bys přece popřel Boba Dylana, Joan Baez a spoustu rokenrolových kapel.
Nebudeme dělat, jako že nic
Politické texty vyloženě nepíšeš, ale politice se jako kapela nebráníte… Hráli jste třeba při kampaních Pirátů. Neměli jste o tom v kapele spory?
Žádné spory o tom nebyly, i proto, že se s Ivanem Bartošem osobně známe. A navíc nám to přišlo smysluplné. Samozřejmě nám to lidi dali sežrat.
Jaké jste na to dostávali reakce?
Řeči typu, já vás poslouchám čtyřicet let a teď přestanu. Ale to je každého rozhodnutí, je mi to jedno. Nebo občas Déma (zpěvák a kytarista, pozn. red.) na koncertě řekne, že podporujeme Ukrajinu a že máme kamaráda, který tam bojuje. Vždycky se najde nějaký blbec, který má řeči. Ale my nebudeme dělat, jako že nic. Je absurdní, že občas slyšíme i od lidí z punkové komunity, že pankáči se nemají zajímat o politiku. Tím ale škrtnou kus hudební historie, třeba Dead Kennedys, to byla totálně politická kapela, The Clash, Sex Pistols… Jestli to ti lidé nechtějí vidět a mají pocit, že správný punk je jen pivo a číro, tak ať jdou do p⁎dele.
Když Znouzectnost v roce 1986 vznikala v Plzni, byl punk v Československu nejen hudební styl, ale i společenský postoj…
Punk, když jsme začínali, byl úplně jinej, než co si pod tím pojmem lidi dnes vybaví. Největší pankáčství tehdy v Plzni bylo, že sis vzal starý sako, rádiovku a sichrhajcky. Echt pankáči s čírama byli taky, ale většinou o tom rodiče nesměli vědět a před příchodem domů šlo číro zase hezky dolů.
Dobře, ale punk byl vždycky i trochu rebelie. Může mít muzika tuhle roli i dneska?
Správně říkáš muzika, nejde jenom o punk. Klidně může na Letné vylézt Marek Ztracený a říct na plnou hubu před sedmdesáti tisíci lidmi, že Putin je agresor. Já samozřejmě nevím, jestli to udělal, ale jde o to, že udělat to může kdokoli. Můžeš hrát country, punk, cokoli, otázka je, jestli se ti chce, máš ten pocit a přijde ti to správný. Naopak mě štvou ty hlasy, které říkají, děláš muziku, tak nemluv o politice a dělej tu muziku. Tím bys přece popřel Boba Dylana, Joan Baez a spoustu rokenrolových kapel. Pro mě bylo za celý ty roky nejdůležitější se neumazat. A mám to tak pořád.