ROZHOVOR. Mozek si válku pamatuje desítky let – nejde jen o lidskou paměť, ale jak ukazuje studie českých vědců, válečná zkušenost má svůj odraz v některých strukturách mozku. Jisté psychologické změny vykazují i zástupci druhé generace, kteří válku přímo nezažili. Poznatky mohou být důležité i pro porozumění dlouhodobým důsledkům současné války na Ukrajině.
Důsledky války zdaleka nekončí s posledním výstřelem. Nový výzkum vědců z CEITEC Masarykovy univerzity, který se věnuje dlouhodobým dopadům válečného stresu na lidský mozek, ukazuje, že se válka a její dopady promítají do struktury mozku i desítky let po skončení konfliktu.
U druhé generace se stejné strukturální rozdíly mozku neprokázaly, přesto se projevily některé psychologické změny. Autoři zatím zkoumají, zda se v tom odráží rodinná historie, život v postválečném prostředí, kolektivní paměť, nebo kombinace těchto vlivů.
Vědci pracovali výhradně s civilisty zasaženými válkou v bývalé Jugoslávii z 90. let minulého století a s druhou generací lidí narozených již v míru. Kontrolní vzorek pak tvořili Češi bez přímé či rodinou zprostředkované válečné zkušenosti.
„I osoby, které navenek působí, že vše zvládají, že to překonaly, že fungují, že jsou úspěšné, mají skrytou zranitelnost. Pořád existují různé triggery, které mohou náhle spouštět silnou stresovou reakci. Dává nám to i informaci o tom, že je nutné přistupovat ke stresovému zážitku co nejrychleji, adekvátní pomocí,“ říká autorka studie, neurovědkyně Středoevropského technologického institutu CEITEC Monika Fňašková.
Vždy byl přítomen psycholog, který prošel školením krizové intervence. Ale naštěstí jeho zásah nebyl potřeba. Ti lidé byli velmi odolní i přes ty šílené příběhy, které nám sdělovali.
Bylo obtížné sehnat lidi, kteří i po letech budou ochotně mluvit o tom, co prožili za války, když už třeba mají pocit, že je to dávno za nimi?
Není samozřejmě jednoduché takové osoby najít. Nejenom kvůli tomu, že by třeba nechtěly mluvit, ale vůbec se k nim dostat. Náš hlavní psycholog ve studii, docent Marek Preiss, byl během války v Bosně jako psycholog, supervizor, takže měl nějaké kontakty. Využili jsme i kontakty pražského spolku Lastavica (sdružení občanů ze zemí bývalé Jugoslávie a jejich přátel, pozn. red.), naše PR také požádalo bosenskou, srbskou a chorvatskou ambasádu o šíření informací o výzkumu. Ale vždycky nejvíc funguje metoda sněhové koule: lidé si to řeknou mezi sebou, doporučí si to a přijdou.
[caption id="attachment_150755" align="alignleft" width="315"]
Neurovědkyně CEITEC Monika Fňašková. Foto: se svolením Moniky Fňaškové[/caption]
Kolik těchto lidí se nakonec do studie zapojilo?
V případě stresových skupin, tedy první a druhé generace, šlo asi o sto osob. Další část tvořily osoby v kontrolních skupinách. Samozřejmě ne všichni jsou potom ve studii, protože tam byla nějaká kritéria, která třeba nesplňovali nebo nemohli podstoupit magnetickou rezonanci.
Vliv extrémního stresu
Pro studii jste zvolili lidi, kteří zažili válku v bývalé Jugoslávii. Je to proto, že šlo o ten časový test, kdy jste potřebovali najít válku dvacet třicet let starou?
Navazovali jsme tím na náš předchozí výzkum přeživších holokaustu a chtěli jsme zjistit, jestli jsou důsledky stresu patrné i u jiných skupin zasažených válkou. Využili jsme právě toho, že je zde komunita lidí z bývalé Jugoslávie, a s naším hlavním psychologem jsme se rozhodli tuto komunitu oslovit.
Předpokládám, že jste nedělali rozdíl, jestli jsou to Bosňáci, Srbové nebo Chorvati.
Nedělali. My jsme se soustředili na osoby, které prožily život ohrožující stres. Na naší studii je důležité také to, že to byli civilisté zasažení různou formou války nebo konfliktu. Hodně studií válečného stresu je prováděno na válečných veteránech. U civilistů je to rozhodně podceňovanější. A pokud jde o národnost, podle ní jsme to v rámci studie nijak dělit nechtěli. I proto, že hodně účastníků má stále příbuzné po celém Balkáně.
Zkoumali jste důsledek extrémního stresu. Je ale rozdíl mezi stresem způsobeným válečným traumatem a extrémním stresem, který může být i v mírové situaci?
To nedokážeme úplně s jistotou říct. Posttraumatická stresová porucha se ale může samozřejmě vyvinout i po autonehodě či jiných událostech. My jsme se zaměřili na život ohrožující stres způsobený válkou.
Každý výzkum tohoto typu má jistě i svou etickou stránku. Vyvoláváte dávno uložené vzpomínky, najednou se vynoří něco, co už měli dlouho uložené v mysli. Jak jste řešili právě tu etickou rovinu?
Byli jsme na to připraveni, protože máme už zkušenosti z předchozí studií s přeživšími holocaustu. Takže jsme s tím počítali. Důležité je, že ti účastníci přišli dobrovolně. Což je zároveň jedna z limitací té studie: nepracujeme s průřezovým reprezentativním vzorkem balkánské populace, ale s těmi, kdo se chtěli zúčastnit. Pokud ale nechtěli některou část výzkumu plnit, tak nemuseli. Bylo to naprosto dobrovolné, i když nechtěli na něco odpovídat. Vždy byl přítomen psycholog, který prošel školením krizové intervence. Ale naštěstí jeho zásah nebyl potřeba. Ti lidé byli velmi odolní i přes ty šílené příběhy, které nám sdělovali.
Je nějaký příběh, který vás obzvlášť zasáhl?
Těch je spousta, ale nevím, jestli bych nenarušovala soukromí a důvěru, protože to byly velmi důvěrné rozhovory, velmi emočně náročné. Jde o lidi, kteří válku prožili na vlastní kůži. Ať už čtyři roky v obléhaném Sarajevu nebo třeba prožívali bombardování v rámci několika měsíců.
Úryvky ze vzpomínek účastníků studie, lidí, kteří jako civilisté přímo zažili válku v bývalé Jugoslávii.
- ... vlastně to nejzásadnější je, že se může rozpoutat masové zabíjení nevinných lidí. A že... se může stát prostě, že to takhle je, že to nikdo nezastaví, ani ten, kdo může. A ani ten, kdo to dělá. Že se to bude schvalovat, jako teďka, pořád ještě se takhle o tom mluví. Že... prostě to zlo může získat velmi konkrétní podobu.
- Před dvěma lety jsem byla v nějakém zahradním centru a kupovala jsem květiny. Poblíž je vojenské letiště a tam byla nějaká oslava a součástí té oslavy byla letadla, která letěla moc blízko a já jsem se prostě začala třást a brečet... Prostě mě to vrátilo zpátky v čase a byla jsem tam.
- To nebezpečí přichází shora, nevíš, kdy to přijde. Vidíš, jak lidé kolem tebe umírají, a najednou jsou pryč. A jako... nedá se s tím nic dělat. Nikdo s tím nemohl nic udělat. A očekáváš, že... možná umřu v tuhle chvíli, možná zítra.
Není to tak dlouho, co srbská část veřejnosti veřejně vzdávala holt zemřelému Ratku Mladićovi, válečnému zločinci. Může podobná událost u dotčených lidí vyvolat znovu stresovou reakci?
Nepochybně ano, i když to samozřejmě nemáme podložené touto konkrétní studií. Hodně našich participantů nám říkalo, že se s válkou, jak to sami hodnotí, vyrovnali dobře. Byla to ale, jak jsem naznačila, specifická skupina. Dovolím si říct, že určitě odolnější. Svědčí o tom to, že byli schopni se prosadit v cizí, nedomovské zemi, měli nadprůměrný příjem, často vysokoškolské vzdělání a dobré socioekonomické zázemí. Ale přesto existovaly spouštěče, které způsobovaly stresové vzpomínky nebo dokonce fyziologické reakce. Bylo to hlavně po začátku období covidu, karanténa a podobně, a potom po začátku války na Ukrajině. To nám lidé v rozhovoru často sdělovali.
Když člověk prchá před válkou
Zmiňovala jste, že někteří byli ze studie vyřazeni, protože třeba nemohli na magnetickou rezonanci. Pak tam byla psychologická měření, rozhovory. Co z toho bylo nejdůležitější pro vaši studii?
Je to multidisciplinární studie. Měli jsme psychologickou část, neurozobrazovací, o které se teď bavíme, a potom ještě fyziologickou. Pro naši neurozobrazovací část je primární magnetická rezonance mozku. Sledovali jsme strukturální změny, ale důležité bylo to, že jsme již znali kontext. Psychologické dotazníky i rozhovor nám poskytly vhled do prožívání a do toho, jak oni sami svou zkušenost hodnotí.
Když to vztáhneme i na současnou válku na Ukrajině, je důležité poskytnout osobám, které prožívaly silný stres, bezpečné prostředí. Protože čím víc se ty stresové zážitky kumulují, tím hůř. Je to důležité zvlášť v dětském věku.
Obrázky z magnetické rezonance ukazují jasné podobnosti ve struktuře mozku u všech účastníků?
My provádíme skupinovou analýzu, nelze hodnotit jednotlivce, protože výsledky by nebyly statisticky významné. Podstata je, že porovnáváme skupinu první generace, tedy ty, kdo přímo zažili válku, s kontrolní skupinou českých občanů, kteří válku nezažili, a potom s druhou generací potomků lidí původem z Balkánu, jejichž rodiče byli konfliktem zasaženi. U lidí přímo zasažených válkou magnetická rezonance ukázala snížení objemu šedé hmoty mozkové v některých strukturách, které se často dávají do kontextu s posttraumatickou stresovou poruchou nebo se prolínají s emocemi a s pamětí. U druhé generace už tam tyto rozdíly oproti kontrolní skupině nebyly. Nutno dodat, že se nejedná o kauzální studii, nemůžeme jasně označit, že změny v šedé hmotě jsou zapříčiněné válečnou zkušeností, protože nevíme, jak mozek participantů vypadal před válkou, ani jak vypadal těsně po válce. Nicméně signifikantní rozdíly oproti kontrolní skupině tam jsou zřejmé, takže se dá usuzovat, že vliv tam opravdu je.
Touto svou studií jste navazovali na starší práci na skupinách přeživších holokaustu. Jsou tyto vaše nové závěry stejné?
Chtěli jsme zjistit, jestli je tam nějaký obecný vzorec, který se opakuje u osob zasažených těžkým stresem, ačkoliv formy toho stresu byly jiné. Zjistili jsme, že i zde dochází k úbytku šedé hmoty, ale ne ve stejných místech. Ale opět v oblastech, které souvisejí s emocemi a s vnímáním.
U přeživších holokaustu je podle studií patrné mezigenerační trauma, vy jste na to v tomhle případě ale – pokud se nemýlím – nepřišli?
V případě současné studie jsme nezjistili strukturální změny v mozku u následující generace, ale trauma předávané v nějaké formě tam určitě je přítomno. U této generace jsme zjistili vyšší posttraumatický růst. Z rozhovorů plyne, že pro ně rozhodně nebylo jednoduché vyrůstání v poválečné zemi, v rodinách, které byly zasažené tímto traumatem. Podstatné je říct, že ta skupina z druhé generace nebyla nijak spřízněná s přímými pamětníky, nicméně pochází ze stejného prostředí. I jejich rodiče byli zasaženi válkou a prožívali život ohrožující stres.
Zajímavým objevem vaší studie je to, že část lidského mozku zvaná mozeček, která se obvykle spojuje s rovnováhou a s řízením pohybu, má svou roli i v emocích, stresu a vzpomínkách. To je novinka?
Myslím, že je to celkem významný nález. Existují již některé studie, které ukazují mozeček, konkrétně oblast crus II, i v jiných souvislostech, než je řízení a koordinace pohybu, a upozorňují na jeho funkci v kognici a zpracování emocí a na jeho propojenost s kortexem. Zjistili jsme, že tam bylo to snížení nejvýraznější. Oblast crus II je zapojena do zpracování toho, jak vnímáte postoje ostatních (sociální mentalizace), ale třeba také se zpracováním vzpomínek. Společně s výsledky z psychologických dotazníků nám to vytváří obraz toho, že první generace, která prožila válku, je schopná fungovat tak, že si vytvořila takovou skořápku, ochranu, potlačila vzpomínky, ale ty emoční jizvy tam zůstávají.
Bude to mít i nějaký praktický dopad na léčbu nebo na přístup k lidem, kteří prošli válkou?
I osoby, které navenek působí, že vše zvládají, že to překonaly, že fungují, že jsou úspěšné, mají skrytou zranitelnost. Pořád existují různé triggery, které mohou náhle spouštět silnou stresovou reakci. Dává nám to i informaci o tom, že je nutné přistupovat ke stresovému zážitku co nejrychleji, adekvátní pomocí. Když to vztáhneme i na současnou válku na Ukrajině, je důležité poskytnout osobám, které prožívaly silný stres, bezpečné prostředí. Protože čím víc se ty stresové zážitky kumulují, tím hůř. Je to důležité zvlášť v dětském věku. A když před válkou prchá matka s dítětem, je zásadní jí poskytnout bezpečí, protože dítě vnímá ještě víc chování a emoce své matky, než přímo samotnou ohrožující událost.