Archeologové na studnu narazili při výzkumu okolí obce Ostrov před stavbou dálnice D35. Dřevěná konstrukce se zachovala díky tomu, že byla po tisíce let ponořená ve vodě a uložená v prostředí bez přístupu kyslíku.
Její stáří se podařilo určit s pomocí dendrochronologie, tedy porovnáváním letokruhů. Výsledky ukázaly, že duby použité na stavbu byly pokáceny přibližně v letech 5256 až 5255 před naším letopočtem. Studna je tak stará zhruba 7300 let a patří k nejstarším známým dřevěným studnám na světě.
Proč studna nestála u vesnice?
Nový výzkum přinesl překvapivé poznatky o jejím umístění. Vědci analyzovali okolní sedimenty, rostlinné zbytky i další biologický materiál, aby zjistili, jak vypadala krajina v době, kdy studna sloužila. Výsledky naznačily, že v okolí nebyl hustý les ani typické prostředí trvalého sídliště. Šlo spíše o otevřenou krajinu s řídkou vegetací. Vědci proto zvažují, že studna mohla být součástí zázemí pro pastevce.
Ti potřebovali zdroj vody nejen pro sebe, ale také pro svá zvířata. Pokud se stáda pohybovala krajinou a lidé s nimi přecházeli mezi různými pastvinami, měla pro ně studna velký význam. Nemuseli být odkázáni pouze na potoky a jiné přírodní zdroje vody.
Stavba, kterou bychom čekali mnohem později
Vědce však od začátku fascinovala především konstrukce studny. Její půdorys měřil přibližně 80 x 80 centimetrů a výška dosahovala 140 centimetrů. Základem byly čtyři dubové rohové sloupky s podélnými drážkami. Do nich řemeslníci zasunuli vodorovná prkna, která vytvořila pevné stěny.
Nešlo tedy o jednoduchou jámu vyztuženou několika kusy dřeva. Stavitelé museli přesně připravit jednotlivé díly a sestavit je tak, aby konstrukce odolávala tlaku okolní zeminy i vodě.
Lidé přitom tehdy ještě neměli železné ani bronzové nástroje. Používali broušené kamenné sekery a další nástroje z kamene, kostí a parohu. Přesto dokázali vyrobit přesné spoje a sestavit konstrukci, která vydržela tisíce let.
Studna je proto důkazem, že neolitické společnosti měly mnohem pokročilejší znalosti práce se dřevem, než jsme si dosud představovali. Stavba vyžadovala zkušenost, plánování a pravděpodobně také spolupráci více lidí.
Archeologové si to vyzkoušeli
Jak náročná taková stavba byla, si odborníci sami vyzkoušeli při výrobě její repliky v Archeoparku pravěku ve Všestarech. Nepoužívali přitom moderní nářadí, ale kopie nástrojů, které měly k dispozici neolitické společnosti. Museli opracovat dubové dřevo, připravit jednotlivé části a přesně je sestavit do výsledné konstrukce. Video z experimentu ukazuje, že nešlo o jednoduchou práci:
Záchrana dřeva trvala několik let
Když archeologové studnu odkryli, nemohli ji jednoduše vyzvednout a vystavit. Dřevo, které bylo po tisíciletí ponořené ve vodě, je totiž po vyjmutí velmi křehké. Bez odborného ošetření by mohlo rychle popraskat a ztratit svůj původní tvar.
Proto následovala náročná konzervace. Dřevěné části byly postupně ošetřovány roztokem sacharózy, tedy běžného cukru. Ten pomáhá nahradit vodu v buněčné struktuře dřeva a brání jeho zhroucení při vysychání.
Po několika letech odborné práce se podařilo vzácnou konstrukci zachovat. Studna se následně dostala do sbírek Východočeského muzea v Pardubicích.
Zdroje článku: muni.cz, irozhlas.cz, vcm.cz, nespechej.cz
Autor článku: Anna Marková