Dne 30. dubna 1977 nastartoval Tom Ogle upravený Ford Galaxie s pětilitrovým V8 před zraky novinářů a vyrazil z texaského El Pasa do novomexického Demingu a zpět. Trasa měřila 330 kilometrů. Motor spotřeboval necelých osm litrů paliva, zhruba 2,4 litru na sto kilometrů. Pod kapotou přitom neseděl žádný hybridní systém ani turbo o velikosti hrášku. Ogle jednoduše odstranil karburátor a nahradil ho vlastním zařízením, které do motoru vedlo benzínové páry místo tekutého paliva. Novináři z El Paso Times i magazínu Argosy o tom psali jako o průlomu. Jenže mezi efektní jízdou a sériovou technologií ležela propast, do které Ogle nakonec spadl.
Krabice na páry místo karburátoru
Princip, který Ogle popsal v americkém patentu č. 4 177 779, není na papíře složitý. Palivová nádrž byla upravena tak, aby uvnitř vznikal silný podtlak, stěny proto musely být výrazně zesílené. Chladicí kapalina z motoru ohřívala nádrž spirálou, čímž se urychloval odpar benzínu. Vzniklé páry procházely přes soustavu filtrů a takzvaný vyrovnávač tlaku do sacího potrubí motoru. Zpětný ventil bránil tomu, aby případný zpětný zápal pronikl do nádrže.
Důležitý detail: Ogle nebyl prvním, kdo experimentoval se spalováním benzínových výparů. Sám patent cituje řadu starších řešení včetně patentů od General Motors a Exxonu. Ogle byl spíš autorem konkrétní konfigurace, a hlavně nejefektnější mediální demonstrace, jakou tato myšlenka kdy dostala.
Čísla, která nedávají pokoj ani dnes
Deklarovaná spotřeba 2,4 litru na 100 km u velkého atmosférického V8 je číslo, které vypadá neuvěřitelně i po půl století technického pokroku. A ono skutečně je.
Nejúspornější sériové benzínové auto současnosti, Toyota Yaris Hybrid, dosahuje podle WLTP 3,8 až 4,3 litru na 100 km s tříválcem o objemu 1,5 litru a sofistikovaným hybridním pohonem. Honda Jazz e:HEV se pohybuje kolem 4,5 litru. Ogleho deklarovaný výsledek je o 37 procent pod nejlepším dnešním sériovým hybridem. S motorem, který má třikrát větší objem a žádnou elektrickou asistenci.
Právě tady začíná problém. Mezi jednou sledovanou jízdou a opakovatelným, nezávisle ověřeným výkonem je zásadní rozdíl. A ten druhý krok Ogle nikdy nedokončil.
Investoři, komise a slovo „nepraktický“
Po mediálním rozruchu se kolem Ogleho rychle objevili podnikatelé. Marketingová práva k systému získala firma Advanced Fuel Systems (AFS), která začala lákat investory na příslib úsporného auta. Jenže už v roce 1978 zasáhla americká Komise pro cenné papíry. V roční zprávě SEC za fiskální rok 1979 se píše, že tvrzení o spotřebě 100 mil na galon (2,35 l/100 km) byla investorům prezentována jako pravdivá, ačkoli podle komise šlo o nepravdivé či neověřitelné údaje podložené „nevědeckými“ testy.
Firma, která později práva převzala, v historickém přehledu uvedla, že se celý projekt ukázal jako nepraktický. Žádný nezávislý laboratorní test, žádná emisní homologace, žádná sériová výroba. Moderní benzínové motory přitom dosahují účinnosti zcela jinou cestou: přes přesně řízený vysokotlaký vstřik, elektronickou kontrolu detonací, recirkulaci výfukových plynů a stratifikaci směsi. Hrubý odběr par z nádrže je proti tomu jako léčba horečky studeným obkladem: může krátkodobě zabrat, ale systémové řešení to není.
Střelba, prášky a legenda
Ogleho osobní trajektorie po roce 1977 směřovala strmě dolů. Obchodní spory, dluhy, podle pozdějších retrospektiv i deprese a zneužívání alkoholu a léků. V roce 1981 byl podle dobových přepisů postřelen, souvislost s vynálezem se ale nikdy neprokázala, pachatel ani motiv nejsou v dostupných zdrojích doloženy.
V srpnu 1981 Ogle zemřel. Příčinou byla intoxikace kombinací alkoholu a léku Darvon. Bylo mu šestadvacet let. Přesná forenzní klasifikace (nehoda, sebevražda, cizí zavinění) se v otevřených zdrojích neshoduje natolik, aby šlo napsat víc než holý fakt: mladý mechanik, který před čtyřmi lety projížděl pouští s osmiválcem na pár litrech benzínu, byl mrtvý.
Internet z toho později udělal příběh o géniovi umlčeném ropným průmyslem. Naše rešerše ale nenašla jediný primární dokument (smlouvu, interní memo, policejní spis), který by takovou vazbu dokazoval. Co doložené je: patent, jedna mediální jízda, zásah SEC proti firmě se spornými tvrzeními a slovo „nepraktický“ od těch, kdo práva koupili.
Co zůstalo
Patent dnes může kdokoli volně použít, jeho platnost vypršela v roce 1997. Jenže legální provoz podobné přestavby na silnici naráží na emisní regulaci: americká EPA vyžaduje, aby každá konverze prokázala emisní shodu podle zákona o čistém ovzduší. A právě stabilita směsi při studeném startu, proměnlivých teplotách a dlouhodobém provozu, to všechno jsou věci, které Ogleho jedna jízda pouští nikdy neprověřila.
Příběh Toma Ogleho není o zázračném motoru potlačeném mocnými. Je o tom, jak obrovský je rozdíl mezi efektní demonstrací a technologií, kterou můžete nasadit do milionu aut. Ten rozdíl ho nakonec stál víc než slávu.
Zdroj: AutoŽivě.cz
Autor: Daniel Karban