Než deník představím, musím zmínit jeho majitele: narodil se v roce 1897, byl z šestnácti dětí (většina zemřela ještě v dětství), jmenoval se také Oldřich a jeho otec Adolf byl krejčím v Náchodě. Vychodil měšťanku a přitom se učil na housle, jejichž zvuk ho očaroval při nedělních koncertech v nedalekém lese Montaci. Housle mu potají koupila maminka, aby otec nevěděl (těch peněz!). Pilně cvičil a měl nadání, takže brzy udivoval okolí svou krásnou hrou. Na náchodském zámku okouzlil princeznu Alexandru natolik, že mu okamžitě poskytla stipendium na pražské konzervatoři. Takové štěstí!
Jenže: na konzervatoři ukončil první rok a hned v 18 letech si ho našel císař pán a Olda musel na vojnu. Ještě v Náchodě mu na rozloučení věnovala malý zápisník slečna Emma Frömpter, Němka, která tam tehdy žila. A právě v něm si můj táta 31. července 1916 založil svůj deník.
Už jsem tu kdysi psal, že když jsem před mnoha lety prohlížel pozůstalost, našel jsem dvě malé knížečky a s námahou je pročítal. Proč s námahou? Většinu psal táta někde na koleně v zákopu nebo v úkrytu, takže písmo je dost nečitelné. Psal obyčejnou tužkou, proto je text často zcela vybledlý nebo zničený vodou.
A třetí důvod: on neměl talent jen na housle, nýbrž i na jazyky. Takže v deníku psal například toto: Dneska jsem četl moc zajímavou věc, že totiž… A následuje text v němčině! Nebo: Já si stejně myslím, že… A zas pro mě nečitelná němčina! Jednou se tam zmínil, že někdy píše německy proto, aby mu to ostatní nečetli. Většina jeho českých spolubojovníků německy neuměla.
Jeho zápisky jsou většinou popisky denních událostí, bojů i odpočinku. Takzvaná italská fronta probíhala většinou v jižním Tyrolsku. Táta ji prožil v blátivých zákopech, na skalních srázech nebo na dlouhých pochodech (i 27 km v „plné polní“).
Zápisky jsou někdy velmi stručné. Například v neděli 26. listopadu 1916 si zapsal pouze: „Přísaha novému císaři. Přines mír!“ Jak si můžete dohledat ve wikipedii, šlo o císaře Karla I., který uměl výborně česky a který se skutečně celou dobu svého panování snažil o zastavení té šílené války. Nebo 1. května: obě vojska se domluvila, že ten den nebudou střílet. Je totiž 1. máj. Zkuste si celou událost představit…
Jindy se v deníku vyskytují naopak dlouhé texty, úvahy nebo vzpomínky. Když je čtu, musím si připomínat, že jejich autorem je jinoch, který ve svém věku nemohl mít dost životních ani literárních zkušeností, aby psal nějak „do hloubky“. Ale úplně mi stačil závazek, který si dal 8. července 1918 sám sobě, že bude volné chvíle využívat v sebevzdělávání. Kde mohl, četl knihy, které byly ovšem německé, a pár myšlenek si zapisoval.
A konečně to hlavní: při prohlížení deníku vypadl nevelký, pečlivě složený list papíru. Závěť! Závěť dvacetiletého kluka?! Válka a každodenní hrozba smrti donutila takhle mladého člověka, aby sepsal závěť? Mrazí mě a dojímá, kdykoliv ji vezmu do ruky.
Sepsal ji 18. dubna 1917. Není to dlouhý text, vždyť co by taky mohl ve svém věku odkazovat a co si přát? Měl rodiče a sestru, které miloval a jeho jediným majetkem byly housle. Skoro nic ještě nestačil prožít a získat.
Na začátku je průvodní dopis, z něhož cituji. „Naleznete-li toto v mém deníku, tož vězte, že mne není více mezi živými.“ Napsané je to jako knižní fráze, ale jak už víme, napsal to mladík, kterému šlo o život. Psal rodičům, že hrozné události přišly příliš brzy, „sotva jsem měl se učit znáti život, v kterém jsem chtěl pracovat, aby ze mne něco bylo a Vy aby jste měli ze mě radost. Chtěl jsem vám pomáhat a tak Vám odpláceti to, co jsem od Vás dříve obdržel…“
Na další straně je tátova poslední vůle, pouhé tři odstavečky a vzkaz mamince, obyčejnou tužkou na čtverečkovaném papíře. Píše tam: „Přeji si, aby můj deník a moje housle… byly odevzdány sl. Emě Frömpterové, se vzkazem mého posledního pozdravu… Vám pak, drazí rodiče, děkuji za vychování…“ Píše, jak hluboce slečnu Emu miluje – „až do mého posledního dechu“. Do deníku pro ni zapsal dopis na rozloučenou, pochopitelně v němčině. Nicméně ona na něj nečekala a ztratila se někde ve víru života. O závěti a věnování houslí se vůbec nedozvěděla.
A to je všechno. Jsem samozřejmě neskonale šťastný, že ho Ema nechala (jinak bych tu nebyl) a že to pro celou rodinu dobře dopadlo. Táta po válce složil státní zkoušku z houslí, stal se učitelem hudby a o válečných událostech nám nevyprávěl. O denících se nezmínil, takže jsme je nehledali. Až po smrti mé mámy jsem se k nim dostal a s ohromením procházel ty vybledlé, hustými řádky zaplněné stránky. Z nich je jasně vidět ta palčivá touha po životě a po blízkých doma. „Maminko! Vám poslední vzpomínka patřila! Vám. S Bohem!“
V textu snímky: Monte Lagazuoi 2400 m n. m. (Archiv Österreichische Nationalbibliothek), poslední vůle (Archiv O. Č.) a fotografie, kde mohlo být otci asi tak třicet.