„Zklidni hormony! Narazíš do vraku, ale zaplatíš novou káru,“ konejšil ho Luděk.
„Tý jó! Tohle na tobě žeru draku! Tu vyrovnanost a nadhled! Jako dnes v práci! Starej nás zdrbe v tříčtvrtečním taktu za chyby, který udělal sám, všichni se třeseme spravedlivým vztekem a ty ledově prohlásíš: Klídek pánové! Buďme rádi za takovýho šéfa! Umíte si představit ještě většího vola? Tak se radujte, že nedošlo na vaše představy,“ chechtal se Mirek.
„Nevím, co na tom je? Za ta léta služby na ministerstvu už taky poznals pár slizkých pitomců ve vysokých funkcích. Blbců je totiž plný svět, jak je obecně známo.“
Na chvíli zmlkli a s nostalgií pozorovali krajinu kolem vojenského výcvikového prostoru Doupov. Kdysi tam oba, jako vojáci základní služby, trávili měsíce svého mládí. Pro Mirka byla tehdejší základní vojenská služba skutečným očistcem, protože co ho Luděk zná, jeho největším koníčkem vždy byly ženy. A že to s nimi umí… Skrze tuhle zálibu se vlastně dostal až na ministerstvo pro životního prostředí. Ještě dnes, po padesátce, se občas potácí ve stavech zamilovanosti a emotivních rozchodů. Všichni jeho kolegové včetně Luďka se třesou hrůzou, že je občas požádá o poskytnutí alibi před jeho současnou ráznou a temperamentní manželkou. Ta mu při nejmenším podezření na nevěru tropí příšerné scény. Mirek si však přesto nikdy nedal pokoj. Říká, že ženy jsou jeho postižením. Jejich manželství je jistě skutečná Itálie…
Odbočili z hlavní silnice směrem na Mariánské Lázně. Za chvíli se před nimi ukázal horizont Slavkovského lesa. Oba byli přesyceni „panoramaty“ velkoměsta, jeho bláznivým shonem, čpícím smogem, a tak lačně zírali na nádhernou přírodu pozdního léta.
„Tomuhle se vyrovná jen hezká a nadržená ženská,“ přerušil vznešenou chvilku Mirek, svědomitě dělící pozornost mezi krajinu a provoz na silnici. Luděk koukl na zápěstí. Skoro tři! S manželkou se domluvili až na šest. Ale co, dá si někde něco k jídlu, prohlédne si Zpívající fontánu a nějak mu to uteče.
„Jedeme pozdě?“ zajímal se Mirek.
„V pohodě. Mám spoustu času. Trochu se zatím projdu.“
„Takže jedeme brzy! V tom případě bych se moc kolem sebe nerozhlížel, bejt tebou! Abys neviděl, co by tě mrzelo,“ šklebil se.
„A vůbec, jezdit za ženou do lázní…? To nemáš strach, že tě bude stíhat Spolek pro legalizaci lázeňských manželství, za amorální narušování občanského soužití? Tvoje žena by, promiň, stála za hřích!“
„Hele, neraď! Za dvacet pět let jsme už s Helenou přestáli všechny možný manželský krize. Ví, že jsem trochu suchar, ale taky, že je na mě spolehnutí. Taky ví, že si nedovedu uvařit ani čaj, takže mi domluvila jeden víkend v lázních s ní, a hlavně s plnou penzí.“
„No já nic… Jenom žes už byl taky v lázních, pokud vím. Takže je ti známo, jak to tam chodí!“
„Ale jo, v lázních jsem byl. Po operaci žlučníku. Ale jel jsem se tam léčit! Žádné pochybné manželství jsem tam nehledal. Ne že bych neměl s kým, ale vůbec mě nelákalo navazovat vztah, který nemá perspektivu a který si hraje na něco velkého…“
„No jo, každej jsme nějakej. A jestli maj křesťani pravdu, přijdeš rovnou do nebe a já si holt ustelu tam dole! Ale co, je tam teplo a lepší společnost,“ ukázal pobaveně ukazovákem do země.
Minuli ceduli s nápisem Mariánské Lázně a zamířili do centra.
„Hele draku, hodím tě k poště, tam už si poradíš. A nezapomeň! V pondělí v šest ráno na stejném místě. Chápu sice, že se ti nebude chtít od maminy, ale po osmé už musíme zařezávat „na panském!“ Jinak nás starej na poradě roztrhá na kusy. A bez obav, já tady budu! Od tchýně a manželky odjíždím vždycky včas…!“
Luděk vystoupil u kiosku nabízejícího lázeňské oplatky a zmateně se podíval na nový hotel na druhé straně ulice. Sklo, ocel a beton proklamovaly přepych, ale dohromady to vyznívalo kýčovitě a falešně. Ta stavba se sem nehodí, pomyslel si a se zvědavostí se vydal hlavní lázeňskou třídou, prohlédnout si, co s malebnými lázněmi provedla „neviditelná ruka trhu!“ Narychlo pojedl v nejbližší restauraci a pak se vydal ke Zpívající fontáně.
V parku pod kolonádou náhle strnul: Ten zelený kostýmek a zrzavý přeliv asi dvacet metrů před sebou přece zná…?! Zato chlápka v šedém obleku, do kterého byla žena zavěšena, ne! Zastavil se a zmateně přemýšlel, co má udělat. Ti dva vpředu se taky zastavili, ale aby se políbili. A vůbec si nevšímali významných pohledů kolemjdoucích… V tom dostal nápad. Vytáhl mobil a vyťukal Helenino číslo. Nechal ho hezky dlouho vyzvánět a sledoval, zda žena v kostýmku na vyzvánění zareaguje. Nic!
„Volaný účastník hovor nepřijímá. Zavolejte prosím později,“ ozvalo se ze sluchátka. Jsem podezíravý, žárlivý blázen, nadával si v duchu a zahanbeně odbočil na můstek přes potok k nejbližší restauraci. Objednal si kávu, velký koňak a vzápětí ještě jeden. Ale přece poznám svoji ženu, sžíraly ho pochybnosti…
„Máte tady prosím volno?“ uslyšel nad sebou příjemný hlas, který patřil dobře vypadající čtyřicítce.
„Ovšem, jako všude kolem,“ odpověděl chladně. Dáma na okamžik zaváhala, ale přece si jen přisedla a objednala si kávu a becherovku. Víc jak půl hodiny pak seděla naprosto tiše a nenuceně surfovala v mobilu. Když zaplatila, řekla s nevinným úsměvem: „Víte, samotná žena v kavárně je pro muže výzvou. A já nechci vyzývat. Děkuji vám za azyl, pane. Sbohem!“
Luděk přemýšlel, co by udělala, kdyby se vydal za ní. Patrně jsem pro ni pořádný ňouma! Ostatně, patrně si to nemyslí sama…!
Přesně v šest, jak bylo domluveno, dorazil do recepce lázeňáku. Helena už ho tam čekala. Měla na sobě zelený kostým a opravdu stála za hřích, jak prohlásil Mirek. Sršela z ní pohoda a spokojenost, až ho kdesi ve střevech píchlo. Opět ho zasáhly žárlivé pochybnosti.
„Jsem ráda, že seš tady. Unaven?“
„Ne. Kolega z práce mě vzal autem, takže jsem přijel trochu dřív. Měl jsem čas si to tady trochu projít. A… Pak jsem musel na panáka,“ řekl významně.
Nic! Nereagovala! Na pokoji úplně nejdřív sáhla do nočního stolku: „Jé, tys mi volal? Promiň! Netahám s sebou mobil,“ omlouvala se. Mohla to být ona, ozvalo se kousavě jeho podezíravé podvědomí. Na chvíli si pomyslel, že vybuchne, avšak ovládl se a rozhodl se jinak: Pobaví se! Bude tuhle hru hrát až do konce. Jistě nebude těžké poznat, kdo je ten frajer v šedém obleku… Pak bude prostor pro emoce! Tohle se nedá prohrát…!
„Tak co je to s tebou?“ zeptala se, když mu na pokoji vybalila věci.
„Nic. Jen tě rád vidím,“ objal ji a pohladil, ale vyklouzla mu.
„Máme času dost. Teď sprcha a kravatu na krk! Po večeři jdeme na taneček. To víš, v lázních to jinak nejde…!“
Další člověk, co považuje za nutné mě poučit, jak to chodí v lázních, povzdechl si naštvaně a zavřel se v koupelně…
xxx
Celý víkend prožil jako v transu. Pátravě pohlížel do tváří všech mužů, se kterými se zdravila, chodila do jídelny nebo na procedury, pozorně sledoval Helenin výraz obličeje, když s nimi mluvila, ale nic! Vůbec nic nepoznal. V její blízkosti se pohybovalo několik mužů, kteří by odpovídali zjevem, chováním i oblékáním jejím vzorům, jenže jednoznačně nemohl ukázat ani na jednoho z nich. Tisíckrát zalitoval, že v sobě v pátek nenašel dost odvahy a nešel se podívat blíž! Dokonce se přistihl při myšlence, že vlastně nic neviděl, nebo viděl bůhvíkoho…
V pondělí ráno se probudil v půl páté, se zoufalým zmatkem v hlavě. Helena vedle něho pravidelně oddechovala. Včera to docela „natáhli“ v roztomilé restauraci. Dobré jídlo, víno, taneček skoro do dvou hodin a pak milování! Po takové noci dokáže vždy dlouho vyspávat. Sotva se probudí na půl oka, až se bude loučit.
Udělal jsem ze sebe pořádného pitomce, nadával si v duchu znechucen sebou samým. A Helena se určitě docela bavila!
Otráveně vstal a šel ulevit močovému měchýři. Když znovu uléhal, ani se nepohnula. Jsem jí úplně volnej. Ani by nevzala na vědomí, kdybych teď odešel. Snad se i těší, až vypadnu! Ta myšlenka ho naštvala, až hlasitě zakašlal a ostentativně se obrátil na bok. Helena však spala klidně dál.
Sakra, copak si nezasloužím, aby mě milovala? Aby mi nezahýbala? Komu může vděčit za to, že v padesáti vypadá, jak vypadá? Kdo jí vždycky pomáhal s dětmi, s domácností, trpělivě snášel výdaje za kosmetiku, holiče, oblečení, fitness nebo třeba zubaře…? Ve světle pronikajícím z ulice padl jeho pohled na noční stolek. Helena tam měla svůj největší momentální hendikep, zubní protézu! Před časem dostala paradontózu a výsledkem dlouhého léčení byla extrakce předních zubů dolní čelisti. Na přechodnou dobu jí sice známý zubař vyrobil prozatímní protézu, jenže ta jí moc neseděla. Když to bylo jen trochu možné, odkládala ji do sklenice s vodou. Velice ji trápilo, že nasazení můstku „na pevno“ se nepodařilo stihnout před odjezdem do lázní…
V tom mu v hlavě blikl ďábelský plán. Vstal, oholil se a sbalil své věci. Když ji líbal na rozloučenou, jen něco rozespale zamumlala. Vzal ze skleničky nepřívětivě vyhlížející zuby a vyšel z pokoje…
„Tak jak sis užil, draku? Fajn víkend?“ zeptal se mezi zíváním Mirek.
„Fajn!“ odsekl.
„Ale vypadáš, jako by do tebe celý víkend cpali klystýr.“
„Jo, tak nějak.“
Pak už každý ponořen do vlastních problémů, vyrazili k Praze. Luděk se chvíli ráchal ve stavu obdivu k vlastní vychytralosti a v pocitu zadostiučinění… Jenže po několika minutách se postupně všechna nahromaděná pomstychtivost za na rušení jeho ega měnila v pocit naprostého znechucení. Jsem podělanej, žárlivej kretén, začal si nadávat v duchu…
Neujeli ještě ani třicet kilometrů a měl pocit, že praskne.
„Prosím tě, obrať to,“ poprosil Mirka.
„Co blbneš nahlas?“
„Hele, na nic se neptej a jeď zpátky. Jestli přijedeme pozdě do práce, všechno starýmu vysvětlím!“
Mirek si ho překvapeně prohlédl a pokrčil rameny: „Nu což, jak je ctěná libost, vašnosti!“
Zpátky jel, jako by mu na střeše blikal modrý maják. S kvílením pneumatik zabrzdil před lázeňským domem.
„Ale švihem, nesmí se tady parkovat,“ zavolal Luďkovým zádům. Helenu našel sedět na posteli s koleny pod bradou, nechápavě civící na noční stolek a s tvářemi mokrými od slz. Když vešel, ani se na něho nepodívala. Mlčky sáhl do kapsičky saka a vrátil zuby do sklenice.
„Dostalas mě! Fakt skvělá lekce ženské rafinovanosti! Kdybych měl dost síly, pokorně bych poděkoval,“ zasípal a vyšel z pokoje…