Výstavba introspektivního psychologického dramatu není nijak jednoduchá záležitost. Obzvlášť když to na jednu stranu divákovi nechce ulehčovat a chce po něm, aby přemýšlel, a na druhou stranu mu potřebuje předat jasnou myšlenku. Právě v tom nový snímek Láska nejvíce bojuje.
Byť může název svádět k dojmu, že uvidíme romantický film, je Láska režiséra Marka Škopa především hutným psychologickým dramatem o cyklu toxických vztahů a generačním traumatu. Ukazuje nepříjemné mechanismy toxické výchovy, její důsledky a způsoby, jakými se přenáší. Přitom si klade otázku, jak moc může být pozdě na nalezení správného vzoru toho, jak má vzájemná láska vypadat.
Předmětem té otázky je lékařka Anna (Jana Kovalčiková), která se svědomitě stará o nemohoucího pacienta s ALS. Zároveň musí každý den potkávat svého kolegu a bývalého snoubence Matúše (Richard Autner) a jeho současnou těhotnou snoubenku. Vůči nim i současnému milenci (Milan Ondrík) je schopná malicherných krutostí i manipulací a každý den se vrací domů, kde ji psychicky týrá její matka (Ingrid Timková). Když se seznámí s manželkou svého pacienta Marianou (Rebeka Poláková), má jedinečnou příležitost zjistit, jak vypadá láska bez vzájemného ubližování a podmínek. Nová perspektiva postaví nejednoznačnou hrdinku před nepříjemnou, ale nezbytnou výzvu – naučí se milovat zdravě?
Annina neschopnost normální lásky se skvěle odráží ve zvolené formě. Film je natočen chladně, pomocí dlouhých záběrů, se sychravou podzimní atmosférou a téměř bez doprovodné hudby. Herci často mluví tlumeně, tiše a i během větších emočních konfrontací zachovávají určitý klid, nebo spíš chlad. Je to odraz vnitřního světa, v němž žije hlavní hrdinka, a snímek odvádí dobrou práci v tom, že diváka pomocí svých výrazových prostředků do toho vnitřního světa přivede. Napomáhá tomu i výkon Jany Kovalčíkové, která sice nevystřídá příliš poloh, nicméně většinu příběhu působí, že se chce projevovat mnohem emotivněji, než jí konvence filmu dovolí.
Skvělými protiklady jsou jí její matka a Mariana, které jí oponují jak charakterově, tak herecky. Mariana je napsaná jako mnohem klidnější a vyrovnanější osobnost a její tichý projev vzbuzuje spíše klid než chlad, zatímco studeně ponižující matka má sklony k hysterickým projevům, jež mají dvojí funkci. Na jedné straně k tiše se projevující Anně vytvářejí kontrast, na druhou stranu slouží k tomu, aby podpořily matčinu dominanci a Annino snižování. Všechny tři herečky mají každá svůj výraz, jenž přesně zapadá do výstavby světa a jeden doplňuje druhý.
Právě vzájemné působení a odrážení je klíčem k pochopení filmu, kde se jedna figura vyvíjí díky působení druhé. Snímek tak funguje jako výborná konstrukce, která ukazuje osobnost protagonistky na své vlastní výstavbě. Jeho chlad a střídmost z něj zároveň dělají dílo, jež svého diváka nerozmazluje, naopak jej ponouká k tomu, aby jeho významy objevoval a interpretoval. Proto je trochu škoda, že ve svých myšlenkách je až bolestivě doslovný.
Když tvůrci potřebují vysvětlit cyklus toxické výchovy, nechají hrdinku provést zlomyslný kousek a o scénu později nechat její matku vyprávět o podobné krutosti, jíž se dočkala v dětství. Ve scéně debaty o eutanazii prakticky používá některé postavy jen k tomu, aby nahlas odříkávaly teze, které může vyjádřit formou. Motiv eutanazie je přitom pro vyprávění důležitý jako jeden z motivů péče a její pro a proti už snímek naznačuje z toho, jak kolem ní postavy jednají. Vyprávění ale prostřednictvím dialogů bere diváka za ruku a do detailu mu vysvětluje to, co může z ukázaného pochopit.
Podívejte se také na nejlepší psychologické filmy podle Kinoboxu.