KOMENTÁŘ. „Každý národ si musí uvědomit, že o svém osudu rozhoduje do značné míry sám. Nemůže si to však uvědomit, pokud nezná svoje dějiny, nebo je zná jen povrchně.“ Tuto prorockou větu napsal v září roku 1965 v té chvíli už bývalý německý konzervativní kancléř Konrád Adenauer. Přečtěte si ji znovu. V celé střední Evropě totiž platí dvojnásob a dodnes. Platí pro Němce, stejně jako pro Čechy, Poláky, Slováky, Ukrajince nebo Maďary a Rakušany.
Je to právě neznalost a nepochopení historie, které vedly k rozpadu moderního konceptu neetnického občanského Československa, pseudokonzervativní nacionalistické polodiktatuře Viktora Orbána v Maďarsku, zbabělému protievropanství Roberta Fica na Slovensku, halucinantním nápadům polské nacionalistické pravice pořádat provokativní pochody v ukrajinském Lvově nebo aktuálnímu vítězství prušácké Alternativy pro Německo v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku.
Mohlo by se zdát, že znalost historie, včetně vědomí vlastních minulých chyb a zločinů, by všemu tomu měla zabránit. Jenomže ve věku postpravdy a nadbytku klipovitých informací bez kontextu historie jako by najednou už nikoho nezajímala.
Konrád Adenauer to věděl. Prožil dramatický život, obě světové války i osobní pronásledování a věznění. Jako kancléř v září 1955 dosáhl při návštěvě Moskvy propuštění posledních deseti tisíc německých válečných zajatců ze Sovětského svazu.
Za deset let po válce jich v sovětských lágrech zemřel milion. Celou svou kariéru však odmítal zaostalé militaristické Prusko a jeho, podle něj, nepřekonatelné historické vazby právě na Rusko. České přemýšlení o Německu tohle nechápe.
Konrád Adenauer vnímal těžko překonatelný historický rozpor a nazýval dokonce Bismarckovo násilné sjednocení Německa okupací. Celý svůj politický život se snažil bránit spojování Pruska s prozápadním Německem.
Od devatenáctého století proto trpí zásadním nepochopením německé identity. Jazyk sám o sobě pro české národní obrození od samého počátku určuje kulturu a o něco později i státotvornost. Češi nikdy nepochopili, že v jednom jazyce mohou existovat dva německé (německy mluvící) národy se zcela protichůdnými kulturními a hlavně politickými programy.
Blíže k Rusku než k Německu
Západ Německa byl historicky navázán na římskou říši a karolinskou správu, kulturu a především právo, s velkou převahou katolické víry. Německý východ, geograficky oddělený Labem, nikdy nebyl součástí Německé říše, byl kolonizován řádem německých rytířů s vlastním a zcela odlišným pojetím moci a práva.
V roce 1525 řád vyhlásil odtržení od Říma, přijetí luteránství a vyvlastnění obrovského majetku katolické církve. Pravoslavné Rusko a luteránské Prusko od té chvíle spojovala i hluboká nechuť ke katolickým Polákům, vztahujícím se kulturně a svojí elitou k Západu.
Absolutní moc pruských panovníků a stále rostoucí síla pruské armády vytvořily politickou tradici a ekonomiku zcela odtrženou od Západu, kde ani později myšlenky právního státu nebo občanských práv neměly proč zakořenit. Řečeno jinak – Prusko mělo od šestnáctého století blíže k Rusku než k Německu.
Konrád Adenauer vnímal tento těžko překonatelný historický rozpor a nazýval dokonce Bismarckovo násilné sjednocení Německa okupací. Celý svůj politický život se snažil bránit spojování Pruska s prozápadním Německem.
Už po první světové válce opakovaně coby starosta Kolína nad Rýnem vyzýval k vytvoření Západoněmecké konfederace s vyloučením Pruska. Neuspěl, protože nenašel podporu mezi vítěznými mocnostmi. Přesto pokaždé, když vlakem přejížděl Labe na cestě do Berlína, prý stahoval rolety v kupé a říkal: „Tak zase ta Asie.“
Okupace Německa Pruskem pokračovala po malé přestávce hitlerismem. Poražená německá armáda, ač versailleským mírem zmenšená na zdánlivě neškodnou úroveň, zůstala stoprocentně prusko-junkerská a rychle navázala tajné kontakty s bolševickým Ruskem, které jí vnímalo jako příhodný nástroj k rozpoutání světové revoluce a zničení Polska.
Česká, především vládní politika se v této už kritické chvíli evropských dějin chová jako naivní zbabělec, který před bouří, hrozící protrhnout hráze a zaplavit krajinu, zapálí svíčku a čeká, co bude.
Tajná společná cvičení v Sovětském svazu, přemístění výzkumných a projekčních kanceláří zbrojních firem i výměna zpravodajských informací byly jen součástí úspěšné snahy vytvořit páteř a modernizaci německé takzvané Černé armády. Jakmile to okolnosti dovolily, Prusko bylo zpátky.
Podpora nacionálního socialismu v podání hitlerovské NSDAP skokem narůstala. Na území bývalého Pruska nikdo jiný neměl šanci. A na potvrzení historického rozdílu, ve volbách v červenci 1932 NSDAP získala pouze sedmnáct procent získaných hlasů ve většinově katolických oblastech západního nepruského Německa. Zbytek získala v Prusku.
Politika kulturního zoufalství
Po šílenství druhé světové války a holocaustu to na několik desetiletí studené války vypadalo, že Adenaurův sen se splnil. Sověty podrobená Německá demokratická republika byla Pruskem v malém, ale pod cizí kontrolou. Sloužila jako nárazníkové pásmo vůči Polsku i Rusku.
Samotná Německá spolková republika měla na východě už jen poměrně krátkou hranici s komunistickým Československem, jištěnou vojenskou přítomností spojenců z NATO na svém území. Konrád Adenauer však nedůvěřoval budoucnosti. Jeho cílem bylo nadřadit integraci se Západem (Westintegration) přemýšlení o znovusjednocení Německa.
V přísně tajném memorandu britského Vysokého komisaře v Německu sira Ivona Kirkpatricka britskému premiérovi z prvního prosince 1955 Britové obdrželi Adenauerův přímý vzkaz: „Dr. Adenauer nedůvěřuje německým občanům. Má obavu, že až zmizí ze scény, budoucí německá vláda se může dohodnout s Ruskem na úkor Německa. Má proto pocit, že integrace západního Německa se Západem je důležitější než sjednocení Německa.“
Teprve v srpnu 2011 časopis Der Spiegel otiskl dokumenty s přísně tajnými návrhy, které Adenauer přednesl americkému ministru zahraničí Deanu Ruskovi jen několik dní před berlínskou krizí v roce 1961.
Namísto obrany Berlína za každou cenu navrhl vyjednat se Sověty jeho výměnu za Durynsko, a část Saska-Anhaltska a Meklenburska-Předního Pomořanska. Oslabení prušáctví bylo politikovi, který rozuměl historii, nade vše.
Nakonec neuspěl. Padla berlínská zeď a ani dva biliony eur a stovky integračních programů, které měly pomoci přeměně prusko-komunistické tradice na demokracii západního demokratismu, nepomohly. Po téměř čtyřiceti letech svobody vyhrála šovinistická pruská AfD s velkým náskokem volby v první spolkové zemi Sasku-Anhaltsku. O pár dní poději přišlo další vítězství ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko.
Bismarckovu politiku většinou násilného sjednocení Německa, přesněji jeho podrobení Pruskem, nazval velký německo-americký historik Fritz Stern „politikou kulturního zoufalství“. Z ní vzešly dvě světové války a holocaust.
Dnes volá ideolog AfD Hans Thomas Tillschneider po obnově vztahů s putinovským Ruskem, rozbití západních vazeb, považuje kulturu odsuzování nacismu za příčinu německé „poruchy identity“, kterou chce léčit totální proměnou školních osnov podle hesla „Víc Bismarcka, méně Hitlera“ a povinnou účastí žáků na „vlasteneckých turistických pochodech“.
Česká, především vládní politika se v této už kritické chvíli evropských dějin chová jako naivní zbabělec, který před bouří, hrozící protrhnout hráze a zaplavit krajinu, zapálí svíčku a čeká, co bude. Premiér Babiš prohlásil, že vítězství AfD neznamená pro Česko vůbec nic, a předáci SPD a Motoristů otevřeně jásají nad vítězstvím podobně bezpamětných posluhů Ruska.
Pánové, to je ta země, která nás po čtyřicet let dusila, dvacet let okupovala a ničila! Jaký rozdíl proti vyjádření polského premiéra Donalda Tuska, který prohlásil, že z vítězství AfD se v Polsku mohou radovat jen idioti a zrádci.
Tak ještě jednou Konrád Adenauer. „Každý národ si musí uvědomit, že o svém osudu rozhoduje do značné míry sám. Nemůže si to však uvědomit, pokud nezná své dějiny nebo je zná jen povrchně.“