„Moc se neloudej nebo zapomenu, co jsem ti chtěla dnes vyprávět,“ přišla mi vzápětí odpověď, zakončená smajlíkem.
Akademickou čtvrthodinku jsem přešvihl o pět minut, vběhl rovnou k Maruščinu stolku, krátce se s ní pozdravil a se slovy, že si musím nutně odskočit, rychlostí blesku vletěl na panáčka. Holt jsem té vody asi vypil víc, než jsem si myslel.
„S větrníkem jsem na tebe počkala, už nám je nesou s tvojí kávou, tu svou jsem zatím skoro vypila v obavách, jestli ses na mě nevykašlal a na to metro se jen nevymlouváš,“ přivítala mě Maruška s hranou výčitkou v hlase a se smíchem, když jsem se konečně posadil naproti ní. Pak dodala: „Ale připomněl jsi mi něco jiného, než jsem ti chtěla původně říct, a když mi svatosvatě slíbíš, že se mi nebudeš smát, tak ti to prozradím.“
„Slibuji, má krásná dámo, smát se ti bych si v životě nedovolil, tak povídej, přeháněj,“ pobídl jsem ji a ona spustila.
***
Minulý týden jsme byli s Frantou na svatbě. Za svědky, představ si to, Honzo. Vdávala se dcera našich sousedů ze stejného patra, se kterými se už léta kamarádíme, a kterou jsme jim hlídávali, když byla malá, aby si mohli občas večer někam zajít. Ta holka si nás tak oblíbila, že nás brala pomalu jako prarodiče, a teď si vyprosila, abychom jí tu svatbu odsvědčili, že prý jí to určitě přinese štěstí. No, dokázal bys odmítnout?
Inu, nebudu tě zdržovat popisem rób, ve kterých přišly zúčastněné dámy, obsahem proslovu oddávajícího a dokonce ani hudbou, kterou si nechali zahrát, na to vy chlapi nejste. Řeknu jen, že ženich byl sympatický mladíček a celé by to bylo nádherné, kdyby... (dramatická pauza, maskovaná lokem kávy a soustem větrníku).
Kdybych se před tím nenažbrundala snad litrem kafe, kdyby se to nezdrželo, protože oddávající přišel pozdě, prý se mu rozbilo auto, ale já mu nevěřím, spíš ho podezírám, že zaspal nebo na to zapomněl. Pak měl zřejmě výčitky svědomí, chtěl nám to vynahradit a mluvil, a mluvil, a mluvil. A kdyby mně, bláhové ženské nebylo trapné si při tom slavnostním čekání odskočit. Už se mi začalo dost chtít, ale protože jsem nevěděla, kde jsou záchody a bála se, že prošvihnu začátek, tak jsem to riskla.
„Marie, netvař se tak zoufale, tohle je svatba, ne rozvod,“ syknul na mě Franta, když jsem se soustředěně a malými krůčky posouvala za snoubenci k oltáři. Teda ke stolku, chci říct.
„Chce se mi na záchod,“ šeptem jsem ho zpražila pohledem.
Když chtěl čerstvý novomanžel Láďa nasadit prstýnek čerstvé novomanželce Kristýně, tak mu ten zpropadený kousek zlata vyklouzl z ruky a zakutálel se pod židle.
„Marie, to nepřináší smůlu, ale naopak štěstí,“ syknul na mě zase Franta, když si všimnul, jak jsem se přitom s vidinou dalšího zdržení zatvářila. Co ti mám povídat, i ta novomanželská pusa mi připadala strašně dlouhá, ne, že bych jim ji nechtěla dopřát.
Konečně bylo po všem. Teda ne úplně po všem, ale nastal okamžik, kdy jsem se mohla vzdálit, aniž bych byla za nevychovaného fracka v hodně dospělém vydání.
„Milá paní, WC je zavřené, praskla tam voda, musíte do třetího patra, tam přes celou chodbu na druhou stranu radnice,“ oznámila mi suše jakási paní, která vypadala, že tam patří a jíž jsem se zeptala, abych to nemusela hledat. Mávla rukou k výtahu a zmizela v nejbližších dveřích.
„Promiňte, můžu s vámi?“ Zeptala jsem se chlapíka v montérkách, který se s kbelíkem, s bednou na nářadí a s dlouhou tyčí v ruce do toho výtahu akorát soukal.“
„Jó, jen pojďte, paninko, však se sem nějak vejdeme. Kam jedete?“ Vybídnul mě, já se se slovy, že do třetího patra vtěsnala do kouta a on zmáčknul dvojku a trojku.
Takže mezipřistání. Já bláhová si myslela, že si chlapík ve druhém patře sbalí fidlátka a bleskově vypadne, ale on se tam nějak s tou svou tyčí zašprajcoval a nemohl ji dostat ven. „Dělejte, proboha, jinak riskujete, že se vám tady do toho kýblu vyčurám,“ chtělo se mi už, už říct. Ale místo toho jsem ve snaze urychlit sled urychlit po té tyči hrábla rukou a na první dobrou se mi ji podařilo uvolnit. On s díky vypadnul a já se rozjela do své vysněné trojky.
Chodbu přes radnici bych nejradši přeplachtila vzduchem, abych nemusela dělat kroky, ale na jejím konci jsem už konečně našla použitelné dveře s panenkou. No, co ti mám povídat, dala jsem to sice bez ztráty kytičky, ale bylo to o fous.
„Marie, kde vězíš, proboha, všichni tady na tebe čekáme, už tak přijedeme pozdě na slavnostní oběd,“ uvítal mě Franta, když jsem se vrátila ke svatebčanům.
„Musela jsem na záchod,“ špitla jsem mu prakticky bezhlesně přímo do ucha.
Zato on nebyl vůbec bezhlesný, právě naopak. Praštil se do čela a na celou společnost prohlásil: „Šmarjá promiň, já zapomněl, že se ti chtělo čůrat už od začátku obřadu.“
Honzo, nebudeš tomu věřit, mně v tu ránu docvakla grotesknost celé situace a já snad ještě hlasitěji než Franta prohlásila: „No, nebojte, vážení, křtiny nebudou.“
Tak nevím, všichni se smáli, jen Kristýna si zadumaně pohladila své ploché bříško.
***
Káva byla dopitá, zákusky snědené, útrata zaplacená a my se pomalu zvedali k odchodu.
„Ty, Maruško, nechceš si jen tak pro jistotu...“ Zažertoval jsem a hodil hlavou ke dveřím, vedoucí k oněm veledůležitým místnostem.
„Radši jo,“ blýskla po mně očima, „ale ty běž taky, vy chlapi máte přece menší močák.“