KOMENTÁŘ. Do Perninku jsem se vlastně dostal náhodou. Během covidu jsem koupil starou funkcionalistickou textilku. Předtím jsem v Perninku nikdy nebyl. Jenže z jedné investice se postupně stalo něco, co jsem vůbec neplánoval. Pernink mi přirostl k srdci a dnes tam trávím důležitou část pracovního času.
Pocházím z Jablonce nad Nisou. Když projíždím Tanvaldem, Velkými Hamry nebo Plavy, vidím ruiny bývalých textilek. Obrovské továrny, které kdysi živily celé rodiny, dnes připomínají kostry vyhynulých dinosaurů. Podobný obrázek nabízí také Krušné hory. Hroznětín, Merklín, Pstruží, Nejdek, Horní Blatná nebo Abertamy. Nádherná příroda, ale mezi ní opuštěné fabriky a chátrající budovy.
Nechci vracet minulost. Textilní výroba se do těchto míst už pravděpodobně nevrátí. Ale proč musí s koncem výroby skončit také budova? Perninská textilka má historii sahající až do roku 1892. Vystřídaly se v ní provozy UNION, Wegena, G.E.C. a později národní podnik Triola. Vyráběly se zde především prošívané přikrývky a bytový textil. Po privatizaci pokračovala výroba pod značkou Quilt, která skončila v roce 2013 po více než šesti desetiletích.
Když jsem továrnu kupoval, neviděl jsem v ní romantiku ani historii. Viděl jsem nemovitost, kterou bylo možné koupit, opravit a znovu využít. To je podle mě základní pohled na brownfield. Není to automaticky ruina, kterou je potřeba zbourat. Často je to budova s konstrukcí, přípojkami, přístupem a historií, kterou by dnes bylo velmi drahé budovat znovu.
Rychle jsem zjistil, že provozovat malý rodinný skiareál je někdy větší dřina než řídit velkou firmu.
Samozřejmě to není jednoduchá investice. U starých průmyslových budov člověk nikdy přesně neví, co objeví po otevření zdí nebo podlah. Opravy mohou být drahé a hledání vhodného využití ještě složitější. Přesto mi dává větší smysl dát druhou šanci existující budově než zastavovat další volnou krajinu. Jen je potřeba dobře počítat a vědět, co s ní člověk chce udělat.
Nechci druhý Špindl
Když jsem začal do Perninku jezdit, zamiloval jsem si krásnou přírodu, široké možnosti sportovního vyžití a vlastní atmosféru. V covidu jsem koupil penzion, který nefungoval. A když se objevila nabídka na prodej čtyři sta metrů dlouhé sjezdovky u penzionu, dlouho jsem neváhal.
Lyžařský areál vybudoval před zhruba třiceti lety Rudolf Holý se svou manželkou Danou. Po návratu ze Švédska, kam za komunismu emigroval, vložil do jeho vybudování obrovské množství energie. Vytvořil místo s neopakovatelnou atmosférou. Když se rozhodl areál prodat, nechtěl jsem, aby jeho práce přišla vniveč.
Dva roky jsem areál pronajímal. Pak jsem pochopil, že pokud má opravdu fungovat, musím se mu věnovat osobně. A rychle jsem zjistil, že provozovat malý rodinný skiareál je někdy větší dřina než řídit velkou firmu. Areál jsme postavili na kvalitní lyžařské škole, máme přes 30 instruktorů. K tomu 20 dalších zaměstnanců – vlekaři, zaměstnanci obsluhující sněžná děla, rolbaři, zaměstnanci bistra a půjčovny. A každý den musí všechno fungovat, každý den začínáme od nuly.
Nechci z Perninku udělat druhý Špindlerův Mlýn. To není ani možné, ani žádoucí. Chci nabídnout něco jiného: příjemné místo pro rodiny s dětmi, kvalitní lyžařskou školu, upravenou sjezdovku, dobré jídlo a především lidský přístup.
Právě lyžařská škola je srdcem areálu. Přes týden k nám jezdí děti z okolních školek a škol, o víkendech rodiny. Překvapilo mě, kolik místních dětí přitom na lyžích nikdy nestálo. Chci, aby měly možnost poznat hory a sport, který k tomuto regionu patří. Aby si ke svému kraji vytvořily vztah a jednou se sem třeba vrátily.
Nejde jen o sjezdovku
Letos dostavujeme nádrž na zasněžování a pořídili jsme novou rolbu. Připravujeme také další rozvoj areálu. Chceme rozšířit zázemí lyžařské školy, investovat do letních aktivit a postupně nabídnout návštěvníkům důvod přijet i mimo zimní sezonu. Na podobě nového zázemí spolupracujeme s architektonickým studiem Chybik + Kristof, na venkovním vyžití se studiem Skull.
Nechci ale předbíhat. Naučil jsem se, že velké plány jsou hezké, ale počítá se to, co člověk skutečně udělá. Proto postupujeme krok za krokem.
V areálu dnes trávím velkou část pracovního času. Samozřejmě musí ekonomicky fungovat. Ale neměřím jeho úspěch jen penězi. Důležité jsou pro mě také vztahy, smysluplná práce a to, že se na jednom místě potkávají lidé, kterým je spolu dobře.
Sudety nepotřebují další lítost. Potřebují lidi, kteří se nebojí převzít odpovědnost. Nečekám, že jedna investice změní celý Pernink. Ale každá opravená budova, nový provoz a pracovní místo jsou lepší než další ruina. A možná právě v tom je největší příležitost brownfieldů. Nevracet do nich za každou cenu minulost, ale dát jim nový smysl. Já jsem do Perninku přijel kvůli staré textilce. Nakonec jsem tam našel mnohem víc.
Autor provozuje lyžařský areál v Krušných horách v Perninku