Původ projektu sahá do dramatického podzimu roku 1938. Německo už ovládalo Rakousko a po mnichovské dohodě získalo části československého pohraničí. Nejkratší spojení mezi slezskou Vratislaví a Vídní vedlo přes území oslabeného Československa. V listopadu 1938 byla proto sjednána dohoda umožňující výstavbu průjezdní komunikace, která měla mít zvláštní právní režim. Návrh počítal s tím, že nová silnice bude pod německou kontrolou i tam, kde prochází československým územím. Nešlo tedy pouze o běžnou dopravní investici, ale o stavbu pevně spojenou s tehdejší mocenskou situací.
Silnice měla měřit zhruba 320 kilometrů
Plánovaná dálnice měla vést od Vratislavi přes Kladsko, oblast Králíků, Moravskou Třebovou, Boskovice, Brno a Mikulov k Vídni. Projektanti uvažovali o délce přibližně 320 kilometrů a o rychlé komunikaci bez běžných úrovňových křižovatek. Podle odborného popisu mělo mít těleso šířku v koruně 28,5 metru a návrhová rychlost dosahovala 160 kilometrů v hodině. Takové parametry působily mimořádně ambiciózně v době, kdy československá silniční síť z velké části stále odpovídala staršímu způsobu dopravy. Křížení s místními komunikacemi a vodními toky si vyžádala samostatné mosty, nadjezdy i rozsáhlé terénní úpravy.
Samotné práce začaly 11. dubna 1939, tedy nedlouho po zřízení protektorátu. Přednost dostaly úseky na Moravě, například okolí Jevíčka a prostoru severně a jižně od Brna. Stavba vyžadovala zemní práce, betonování a vytvoření zázemí pro dělníky, stroje i zásobování. V krajině vznikaly zářezy, náspy a jednotlivé mostní objekty, které měly později spojit souvislé dálniční pruhy. Ne všechny konstrukce se podařilo dokončit a řada připravených úseků se nedostala dál než k hrubým terénním úpravám.
U Jevíčka zůstaly hotové mosty bez dálnice
Právě v okolí Jevíčka lze nejlépe pochopit, proč se těmto stavbám říká mrtvé mosty. Některé konstrukce byly dokončené natolik, aby nad nimi nebo pod nimi mohla vést plánovaná doprava, chybějící dálniční těleso však jejich využití znemožnilo. Zůstaly stát osamocené mezi poli, v remízcích a lesních porostech. Jiné objekty naopak začaly sloužit běžným místním cestám, proto není přesné tvrdit, že po žádném mostě z tohoto projektu nikdy neprojelo vozidlo. Některé mosty měly nést samotnou dálnici, jiné umožnit místním cestám její překonání. U nadjezdu proto chybějící dálniční vozovka patří do prostoru pod konstrukcí, nikoli na její horní plochu. Rozlišení je podstatné při čtení původních plánů i při návštěvě dochovaných staveb.
U Brněnské přehrady je nápadnou památkou osamocený mostní pilíř ve svahu pod hrází. Dálnice zde měla překonávat údolí Svratky, ale souvislé přemostění nevzniklo. Pilíř proto není pozůstatkem mostu, který by kdysi fungoval a později se zřítil. Je nedokončenou částí stavby, jejíž další díly chybějí. Poloha u rekreační nádrže dnes může působit překvapivě, protože původní dálkový koridor měl krajinou procházet bez ohledu na dnešní podobu výletního zázemí. Od staveb přehrady je přitom potřeba dálniční konstrukci odlišovat: šlo o dva rozdílné technické projekty.
Válečné hospodářství odsunulo dálnici stranou
Práce byly oficiálně přerušeny 30. dubna 1942. Německé válečné hospodářství stále obtížněji zajišťovalo materiál, pracovní síly i finance pro civilní dopravní projekty. Místo budování nových dálničních úseků dostávaly přednost potřeby fronty a zbrojního průmyslu. Nedokončené mosty tak nezůstaly prázdné kvůli chybě projektantů ani kvůli náhlé změně technických parametrů. Rozhodujícím důvodem bylo zastavení výstavby v podmínkách pokračující války. Po válce se původní projekt německé průběžné dálnice v této podobě neobnovil. Některé jeho úseky však později získaly jiné dopravní využití.
Část staré trasy se v pozdějších desetiletích objevovala v úvahách o novém severojižním silničním spojení přes Moravu. Některé objekty byly využity nebo upraveny pro jinou dopravu, řada dalších však zůstala mimo hlavní komunikace. Proto je třeba rozlišovat původní nacistickou dálnici, pozdější záměry na její části a dnešní silniční projekty. Nejde o jednu nepřetržitě budovanou stavbu, která by jen čekala na poslední asfaltový povrch.
Rozdílný stupeň rozestavěnosti ukazuje úsek mezi Městečkem Trnávkou a Vískou u Jevíčka. Stavební díl měl délku 6,7 kilometru a archivní evidence u jednotlivých objektů zaznamenává zcela odlišný stav. Někde se kopaly základy mostu, jinde se sejmula pouze ornice a další plánovaný propustek nebyl vůbec zahájen. Za opěrou mostu u Trnávky zůstával přibližně půlkilometrový pás s odstraněnou vrchní zeminou, zatímco větší zářez se připravoval až dál. Z výkresu souvislé dálnice tedy v terénu vznikala mozaika pracovišť. Dokončený nadjezd sám o sobě neznamenal, že okolní vozovka byla téměř hotová nebo že by bylo možné během několika týdnů otevřít celý úsek.
Vedle mostů vznikaly také dělnické tábory
Rozsáhlá staveniště potřebovala ubytování dělníků, sklady, příjezdové cesty a místa pro zásobování materiálem. Dobová litografie z roku 1941 zachycuje například dělnický tábor v Městečku Trnávce. Jeho idealizované vyobrazení je však třeba odlišit od skutečných pracovních podmínek, které dokládají další archivní záznamy. Po zastavení výstavby nezmizely všechny dočasné budovy současně s odchodem stavebníků; část zázemí získávala jiné využití. Mosty tak tvoří jen nejnápadnější stopu mnohem širšího zásahu do krajiny. Při srovnání historických plánů s terénem se vedle betonu objevují i pozůstatky náspů, zářezů a cest, po nichž se materiál vozil na stavbu, nikoli po dokončené dálnici.
Použité zdroje: abscr.cz, tmbrno.cz, tmbrno.cz, vychodni-cechy.info, brnenskaprehrada.cz