Mohlo to vypadat jako náhlý výbuch talentu. Jako jeden z těch okamžiků, kdy se objeví mimořádný sportovec a bez varování předběhne dobu. Mosesův skutečný příběh byl ale přesným opakem náhody.
Student fyziky z Morehouse College nepřistupoval ke čtvrtce překážek jako k závodu, v němž musí pokaždé správně reagovat na vlastní únavu, soupeře a nepovedené kroky. Díval se na ni jako na technický problém, který lze rozebrat, spočítat a následně řešit stále stejným způsobem.
Výsledkem nebylo jen olympijské zlato. Následovalo 122 závodů bez porážky, 107 vítězných finále a období dlouhé devět let, devět měsíců a devět dní, během něhož největší soupeři věděli, co Moses udělá, ale stejně mu v tom nedokázali zabránit.
Nejtěžší část závodu přichází ve chvíli, kdy přestane fungovat plán
Běh na 400 metrů překážek spojuje požadavky, které si navzájem odporují. Atlet musí být dost rychlý na sprinterskou čtvrtku, dost vytrvalý, aby udržel techniku i v závěrečné rovince, a zároveň musí přesně přicházet k deseti překážkám.
Na začátku závodu lze držet naplánovanou délku kroku relativně snadno. S postupující únavou se ale krok zkracuje, tělo ztrácí přesnost a vzdálenost, která před několika sekundami vycházela dokonale, začne být příliš dlouhá. Běžec pak musí improvizovat: prodloužit poslední krok, drobit před překážkou nebo změnit odrazovou nohu.
Každá taková oprava stojí čas a energii. Především ale rozbíjí rytmus. Atlet už neběží svůj závod, pouze reaguje na chyby, které se před ním postupně hromadí.
Moses pochopil, že největší výhodu nezíská tím, že bude nejlépe improvizovat. Musí potřebu improvizace téměř odstranit.
Třináct kroků, které změnily celou disciplínu
Mosesovým technickým podpisem se stal rytmus třinácti kroků mezi každou dvojicí překážek. Před jeho příchodem šlo o mimořádně náročný způsob běhu, který atleti většinou nedokázali udržet po celých 400 metrů. Moses se stal prvním závodníkem, jenž jej používal soustavně od začátku až do konce.
Třináct kroků mu umožňovalo útočit na každou další překážku stejnou vedoucí nohou. Nemusel uprostřed závodu měnit techniku ani přepočítávat rytmus podle toho, jak rychle postupovala únava. Aby to dokázal, potřeboval udržovat mimořádně dlouhý a současně pravidelný krok. Právě tady se jeho fyzické předpoklady spojily s technickým uvažováním.
Moses nevymyslel zázračnou zkratku, která by nahradila rychlost nebo vytrvalost. Jeho systém byl fyzicky nesmírně náročný. Dokázal ale převést závod do podoby, kterou mohl nacvičovat jako přesně stanovenou sekvenci.
Rychlost výběhu z bloků určovala náběh k první překážce. Po ní následoval třináctikrokový rytmus, jehož tempo bylo možné opakovat na tréninku. Výška letu nad překážkou, místo odrazu, práce vedoucí nohy i rozložení sil přestaly být jednotlivými rozhodnutími. Staly se propojenými částmi jednoho procesu.
Jeho běh proto často nepůsobil dramaticky. Zatímco soupeři v závěru zápasili s vlastní technikou, Moses pokračoval ve známém pohybu. Nezrychloval zázračným finišem. Jen zpomaloval méně a zachovával strukturu déle než ostatní.
Na olympiádu přijel z univerzity, která neměla vlastní dráhu
Mosesova cesta k tomuto systému byla stejně neobvyklá jako jeho technika. Na Morehouse College získal akademické stipendium a studoval fyziku. Škola měla atletický tým, ale neměla vlastní regulérní dráhu. Moses proto část přípravy absolvoval na veřejných hřištích a improvizovaných plochách.
Do roku 1976 navíc nebyl zkušeným specialistou na 400 metrů překážek. Jeho rychlý postup nevznikl z dlouhých let práce v zavedeném překážkářském programu. Vycházel z toho, že si disciplínu rozložil na měřitelné části a hledal způsob, jak je poskládat účinněji.
Sám později vysvětloval, že mu vzdělání ve fyzice a technických oborech poskytlo metodiku pro efektivní přípravu. Nešlo o romantickou představu vědce, který si před závodem napsal několik rovnic. Šlo o návyk nepřijímat tradovaný postup jen proto, že jej používají všichni ostatní.
Když Moses zjistil, že třináct kroků může být rychlejších, otázka nezněla, zda se tak běžně závodí. Zajímalo ho, jaké fyzické a technické podmínky musí splnit, aby tento rytmus vydržel po celé kolo.
V Montrealu ukázal odpověď. Ve finále běžel světový rekord a získal olympijské zlato pouhé měsíce poté, co se disciplíně začal vážně věnovat.
Série, která přestala připomínat sportovní statistiku
První Mosesova velká porážka po olympijském triumfu přišla v srpnu 1977. Potom se téměř deset let neopakovala.
Během vítězné série ovládl 122 závodů včetně rozběhů a 107 finále. Získal první titul mistra světa v historii této disciplíny v Helsinkách v roce 1983 a o rok později v Los Angeles obhájil olympijské zlato. O možnost bojovat o třetí titul v řadě ho předtím připravil americký bojkot her v Moskvě v roce 1980, nikoli soupeř na dráze.
Číslo 122 působí téměř nepředstavitelně právě kvůli povaze atletiky. Moses neběhal dlouhou ligovou sezonu proti stále stejným několika soupeřům. Střídal stadiony, počasí, povrchy, časová pásma i obsazení závodů. Stačil chybný náběh na jedinou překážku, nemoc, drobné zranění nebo špatně rozložené tempo a série mohla skončit.
Nikdy neskončila kvůli jedné z těchto maličkostí.
Jeho dominance nestála na tom, že by každý večer dokázal vytvořit výjimečný výkon. Stála na schopnosti zmenšit rozdíl mezi ideálním a běžným závodem. Moses nepotřeboval, aby všechno vyšlo dokonale. Jeho systém byl natolik stabilní, že fungoval i ve dnech, kdy dokonalý nebyl.
Soupeři proti němu proto neběželi jen proti rychlejšímu atletovi. Běželi proti člověku, jehož slabší výkon stále téměř neobsahoval technické chyby, které by mohli využít.
Čtyři světové rekordy nevypadaly jako exploze
Moses posunul světový rekord celkem čtyřikrát. Po montrealských 47,64 sekundy následovalo 47,45 v roce 1977, 47,13 v roce 1980 a nakonec 47,02 v Koblenzi v roce 1983. Poslední z těchto časů vydržel jako světový rekord až do olympijského finále v Barceloně 1992, kde Kevin Young jako první člověk pokořil hranici 47 sekund.
Mosesovy rekordy přitom nepůsobily jako jednotlivé nepředvídatelné výstřely. Byly postupným zpřesňováním řešení, které už jednou našel.
Neměnil pokaždé celý způsob běhu. Odstraňoval malé ztráty. Zlepšoval přechod přes překážku, rozložení energie i schopnost udržet délku kroku v poslední stovce. Světový rekord nebyl odměnou za den, kdy se všechny proměnné náhodně sešly. Byl dalším výsledkem systému, který stále přesněji využíval jeho rychlost a tělesné předpoklady.
Právě proto byla jeho dominance tak nepříjemná pro soupeře. Viděli, co dělá. Věděli, kolik kroků poběží a jakým způsobem se pokusí závod rozvrhnout. Tajemství nebylo ukryté v neznámé taktice. Problém spočíval v tom, že stejný plán nedokázali provést stejně dobře.
Talent nezrušil. Přestal jím plýtvat
Původní obraz Mosese jako atleta, jehož tělo nebylo důležité, by byl zavádějící. Bez mimořádné rychlosti, vytrvalosti, koordinace a dlouhého kroku by třináctikrokový rytmus neudržel. Jeho metoda fyzické předpoklady nenahradila.
Udělala něco podstatnějšího: zajistila, aby se jeho schopnosti během závodu neztrácely v technických opravách.
Mnoho výjimečných atletů dokáže vytvořit rychlost, kterou soupeři nemají. Moses dokázal tuto rychlost opakovaně přenést přes deset překážek, aniž by se jeho pohyb s každým dalším úsekem zásadně měnil.
Tělo tak nebylo vedlejší částí rovnice. Bylo jejím výkonným motorem. Moses však odmítl spoléhat na to, že motor sám vyřeší trasu.
Porážka, na kterou atletika čekala téměř deset let
Série nakonec skončila v Madridu v roce 1987. Jednadvacetiletý Američan Danny Harris Mosese porazil a ukončil 122 závodů trvající neporazitelnost.
Nebyl to Mosesův kolaps ani groteskní konec sportovce, který už dávno nedokázal držet krok s mladší generací. Harris byl mimořádný závodník a jeden z atletů, kteří vyrůstali v disciplíně přetvořené právě Mosesem. To, co bylo v roce 1976 technickou revolucí, se postupně stávalo novým standardem.
Moses po porážce ještě získal druhý titul mistra světa v Římě. Na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 skončil třetí za Andrém Phillipsem a Amadouem Dia Baem. Jeho éra tedy neskončila jedním pádem, ale postupným přibližováním soupeřů, kteří už soutěžili v jiné disciplíně než generace před ním.
Moses ukázal, jak rychleji běhat 400 metrů překážek. Další atleti už nemuseli tuto otázku řešit od začátku. Mohli vycházet z jeho odpovědi a hledat, jak ji posunout dál.
Nezanechal trik. Zanechal způsob přemýšlení
Edwin Moses bývá připomínán dvěma čísly: třináct kroků a 122 vítězství. Jeho skutečný odkaz je ale širší.
Třináct kroků nebylo kouzelné číslo použitelné pro každého atleta. Dnešní překážkáři pracují s různými rytmy, mění počet kroků podle únavy a trénují schopnost útočit na překážku oběma nohama. Ani Mosesův systém se nedá jednoduše okopírovat bez jeho tělesných dispozic.
Převratná byla myšlenka, že disciplínu považovanou za nevyhnutelný kompromis mezi rychlostí, technikou a únavou lze analyzovat mnohem přesněji. Moses ukázal, že závod nemusí být sérií krizí, které nejlepší atlet zvládne o něco lépe než ostatní. Může být předem vytvořenou strukturou, jež s krizemi počítá a nedovolí jim změnit celý výkon.
Náhodu ze sportu samozřejmě neodstranil. Vítr foukal dál, forma kolísala a překážky zůstávaly stejně tvrdé. Moses však zmenšil prostor, v němž náhoda mohla rozhodovat.
Proto jeho běhy působily tak nevyhnutelně. Soupeři čekali, zda udělá chybu. On mezitím dokončoval závod, který měl vyřešený dávno před startovním výstřelem.
POZNEJTE PŘÍBĚHY DALŠÍCH SPORTOVNÍCH LEGEND
Zdroje: World Athletics – profil Edwina Mosese a jeho vítězná série; World Athletics – Mosesův třináctikrokový rytmus a dokument 13 Steps; IEEE History Center – technický přístup Edwina Mosese k závodění; World Athletics – vývoj světového rekordu na 400 metrů překážek; Olympics – výsledky olympijského finále v Soulu 1988; U.S. Olympic & Paralympic Museum – životopis Edwina Mosese; foto New Georgia Encyclopedia - CC