Smích je kořením života, ale co když vás může také otrávit? Sean Connery ve Jménu růže (The Name of the Rose), jednom z nejslavnějších historických filmů evropské kinematografie od režiséra Jeana-Jacquese Annauda, vyšetřuje sérii vražd v benediktýnském opatství počátkem 14. století. „Palimpsest“ knižní předlohy Umberta Eca, za kterou dobově autentický snímek ve své celovečerní stopáži nevyhnutelně zaostává, je dodnes fascinující produkcí, kterou hloubavě studují nejen filmoví nadšenci, ale také historici či muzejní kurátoři obdivující nevídanou pečlivost ve vyobrazení středověkých lokalit či manuskriptů.
Italský myslitel, filozof a výtečný teoretik Umberto Eco se koncem 70. let nepovažoval za romanopisce, přesto mu v hlavě na cizí popud vyklíčila neortodoxní spisovatelská pohnutka: „Dostal jsem chuť otrávit mnicha,“ vzpomínal muž, jehož odborná literatura mocně ovlivnila studium semiotiky či naratologie. Roku 1980 tak vydal Jméno růže, řádně tlustý historický román, jenž ve struktuře sedmi dnů a podružných kanonických hodin, tedy modlitebních úseků benediktinského dne, vypráví o tajemném opatství, kam progresivní františkán William z Baskervillu (Connery) přijíždí s mladým učněm Adsonem (Christian Slater) v době, kdy mnišský řád sužují podezřelá úmrtí.
Stopy nevedou ani tak k lidem, jako spíš ke knize – konkrétně k nedochované druhé knize Aristotelovy Poetiky, která měla být věnována komedii a smích popisuje jako něco, co má filozofickou a dokonce poznávací hodnotu. A to jde proti srsti strnulým benediktýnům a také krutému inkvizitorovi Bernardu Guimu (F. Murray Abraham), jenž na opatství „sužované ďáblem“, respektive závadnými osvícenskými myšlenkami smíchu nakloněného Williama, přijíždí sjednat pořádek.
Mnoho autorů, ještě víc jazyků
Eco zacházel s řadou historických faktů či chytrých spekulací a spoustu pasáží věnoval rozsáhlým klerickým diskuzím mnichů. Plnokrevně zfilmovat jeho okamžitý bestseller by si žádalo nejméně sedmidílnou minisérii o minimálně hodinových epizodách, ale osud paradoxně přivolal režiséra s poněkud neverbální filmovou minulostí. Francouz Jean-Jacques Annaud o knihu projevil enormní zájem nikoli kvůli dialogům, ale díky vizuálním a tematickým prvkům, které pro něj byly od dětství velmi osobní. Studoval dějiny lékařství včetně starověkého Řecka a jeho oblíbeným autorem byl právě Aristoteles, přičemž z mnoha dalších knih měl výborný přehled o tom, jak má Ecův středověk na velkých plátnech vypadat.
V první filmařské fázi Annaud natočil kolem 500 reklam, ale jejich tvorbu upřímně nenáviděl. Bylo to ostatně mrhání vzácným talentem, což se záhy potvrdilo. Jeho první celovečerní film, s Pobřežím slonoviny vyprodukovaný Černobílý prapor kritizující kolonialismus, vyhrál Oscara za nejlepší zahraniční film. Annaud projevil vskutku antropologický zájem o lidské dějiny v pozdějším „němém“ experimentu Boj o oheň z roku 1981. Příběh z daleké historie disponoval samostatným jazykem ústředních pravěkých lidí, který vytvořil autor Mechanického pomeranče Anthony Burgess. Elitní antropolog Desmond Morris pro změnu sestavil vzorce pohybu a gest, jimiž se řídili famózně namaskovaní herci včetně tehdy neznámého Rona Perlmana (Hellboy).

Boj o oheň podle scénáře Gérarda Bracha (řada filmů Romana Polanského) byl velkým triumfem u publika i kritiky a Annaudovi nosili nové náměty na stříbrném podnose. Slavného Medvěda, rovněž víceméně němý příběh se zvířaty, však nejprve odmítl – nechtěl být tolik asociován s žánrovými filmy „o monstrech“. Nechal si tedy poslat Ecovu náročnou knihu na své oblíbené téma, ačkoli v té době už práva putovala za italským televizním studiem, kde autor předlohy krátce pracoval a kde plánovali natočit minisérii. Annaud si ale ve Francii s Ecem vyžádal setkání a začal ho víceméně poučovat o sebemenších detailech z popisované doby včetně barvy tehdy chovaných prasat či délky mnišských vousů. Projekt byl jeho, i když Eco byl ohledně filmové adaptace skeptický a nechtěl se jí kreativně účastnit – dohodli se na označení, které se dostalo až do titulků: palimpsest Jména růže.
Kolem prestižního projektu se začali slétat významní producenti z různých evropských zemí včetně Francie, Itálie a Sovětského svazu. Finance částečně poskytl Kanaďan Jake Elberts ze společnosti Allied, avšak nejdůležitější úlohu v zákulisí sehrál německý producent Bernd Eichinger. Ten se svou relativně novou společností Neue Konstantin revitalizoval německou kinematografii projekty, které měly být zábavné a současně umělecky a kulturně hodnotné. Zaměstnal také Thomase Schuhlyho, ostříleného spolupracemi s Rainerem Wernerem Fassbinderem, a právě na něj se ze zahraničí obrátili ohledně Jména růže. Eichinger měl za sebou triumfální práci na Nekonečném příběhu, který kulturně přemostil Atlantik, a také v tomto případě se ještě před natáčením musela zajistit zámořská distribuce. V USA se povedlo ulovit 20th Century Fox a Annaud se na několik let přestěhoval do Mnichova, kde se mořil se scénářem.
Jen textová adaptace byla vyčerpávajícím procesem a celkem vzniklo sedmnáct verzí scénáře, a to minimálně od čtyř různých lidí. Filmový příběh nejprve rozpracoval obvyklý podezřelý Gérard Brach, ale jeho verze by podle všeho stála miliardy a trvala mnoho hodin. Šanci tedy dostal americký autor Howard Franklin, načež se Annaud rozhodl, že se neobejde bez anglického hlasu. Andrew Birkin záměrně nedostal dřívější drafty a při psaní se obracel k Hitchcockovi – jak sám uváděl, pod zbožnou filozofií viděl tikat časovanou bombu… K tomu se hlásil také režisér, jenž zápletku kolem detektivního vyšetřování a utajované knihovny pojímal thrillerově a čerpal například z proslulých rozhovorů Truffaut/Hitchcock. Čtvrtý evidovaný scenárista Alain Godard je dodnes záhadou – žádný ze zbývajících mužů podepsaných pod scénářem o něm neslyšel, dokud jeho jméno nespatřil v titulcích.
Tak chlapče, poslouchej…
Zatímco scénář nabýval zřetelných obrysů, obsazení se skládalo velmi složitě dohromady. Různé angažované strany chtěly různé herce a nejprve se pro hlavní roli skloňoval Michael Caine, načež přišel na přetřes Sean Connery. Annaud proti takové možnosti vzdoroval a neuměl si představit maskulinního Bonda v roli stárnoucího světce ve františkánské tunice, jenž zasvětil život knihám a celibátu. Původní agent 007 nicméně v polovině 80. let po sérii nepříliš hodnotných filmů potřeboval přebudovat svou hereckou image, a když si přečetl knihu, za Annaudem sám přijel – a rozehrál šarmantní koncert, který by nikdo jiný než Sean Connery nikdy nesladil. „Přišel do mé kanceláře, vzal do ruky scénář, otevřel ho a řekl: ‚Tak, chlapče (byl jsem chlapec), poslouchej‘,“ líčil po letech stále ještě oslněný filmař. „A ten chlapec naslouchal a chvěl se při tom. Vzpomínám si, že četl mé dialogy, na nichž jsem dva roky pracoval, přesně s tou intonací, jakou jsem si vysnil.“

Mezinárodní filmová hvězda požadovala milion dolarů, které produkci poskytl německý mediální mogul Leo Kirsch. Tvůrci tak našli filmového Williama – středověkého Sherlocka Holmese – a Umberto Eco byl se svými námitkami krátký. Ani on si „007 v opatství“ neuměl představit, ale Connery se svým šišlavým skotským akcentem byl překvapivě geniální volbou, která zapadala do rozličného castingu. Annaud kvůli němu procestoval celý svět a v nejrůznějších zemích – od Itálie a Francie přes SSSR a USA až po Rakousko – pátral jednak po snadno zapamatovatelných charakterních hercích, jednak po různých anomáliích s deformovanými tvářemi. Herci jako Michael Lonsdale či Elya Baskin byli bilingvní, takže do anglicky mluvené mezinárodní produkce hladce zapadli. Newyorský mladík Christian Slater byl pro změnu obsazen díky doporučení vlastní matky – castingové režisérky. Ač zrovna procházel pubertálním rozpukem, Annaud na něm trval a utnul obří chlapecký konkurz na Adsona, jehož starší já příběh vypráví.
Annaud se bavil s Milošem Formanem o možném obsazení F. Murrayho Abrahama jako inkvizitora Bernarda Guiho, jelikož český režisér ho zrovna dovedl k Oscarovi ve svém Amadeovi. Forman kolegovi jednoduše sdělil, že pokud zvažuje Abrahama obsadit jako hnusného zloducha, nebude ho muset režírovat. Podobnou kliku měl Annaud nakonec i se starým parťákem Ronem Perlmanem, jenž byl až v průběhu natáčení dosazen do role hrbáče Salvatoreho, odpudivého a mentálně handicapovaného muže plácajícího dohromady sedm evropských jazyků včetně latiny. Perlman se nechal na vlastní žádost zavést do několika psychiatrických ústavů a podobně jako v Boji o oheň si skládal samostatný filmový slovník pro svou postavu, která se nedopatřením ocitá uprostřed vášnivé náboženské diskuze. V maskérně přitom trávil přes dvanáct hodin a nesmírně si užíval scény, v nichž svým zevnějškem a poněkud lascivními gesty znervózňoval mladého Slatera.

Plac byl tedy zahlcený tvářemi, kterým bychom středověké odříkání zbaštili, i kdyby jejich nositelé byli oblečení ve smokingu. Výjimkou – vedle Conneryho – byl švýcarský model tmavé pleti Urs Althaus, jemuž připadla důležitá role překladatele Venantia. Když mu americké castingové agentury navrhovaly pouze bělochy, Annaud trval na tom, aby jednu z hlavních rolí ztvárnil „Maur“. Měl k tomu jednoduchou motivaci: „Ve středověku byli Maurové intelektuálové.“ Venantius ve filmu překládá řecké texty do latiny, díky čemuž se z něj stává vyhledávaný odborník. Althaus se tak stal jedním z prvních černošských herců obsazených v Evropě do filmu o středověku, což lidem vůbec nepřekáželo. Herec, pro něhož šlo o jasně největší filmový kšeft, ale na Jméno růže vzpomíná nejživěji kvůli momentu nesouvisejícímu s natáčením. Sean Connery při jejich prvním setkání na tiskové konferenci přistoupil k tehdy zcela neznámému Althausovi, podal mu ruku a řekl: „Ty musíš být Venantius. Já jsem Sean.“
Filmový muzejní exponát
Zatímco italský štáb stavěl na sever od Říma jednu z největších kulis v dějinách evropské kinematografie včetně třicet metrů vysoké věže knihovny, produkce odstartovala v německém cisterciáckém opatství Eberbach, kde probíhalo natáčení interiérových scén. Annaud trval na velmi chladných teplotách, aby se hercům kouřilo od úst, a kvůli tomu z projektu vycouval původně obsazený John Huston, slavný americký režisér a herecký zloduch z Čínské čtvrti. Roli Jorgeho de Burgose tak převzal sovětský veterán Fjodor Šaljapin ml. Annaud najal mnoho častých spolupracovníků Federica Felliniho, jenž natáčení často navštěvoval stejně jako jiný italský velikán Sergio Leone – ten nejenže jezdil za svým dvorním kameramanem Toninem Dellim Collim (Tenkrát na západě), ale obecně byl zvědavý na první mezinárodní velkofilm, který v Itálii vznikal po mnoha letech.
Štáb k tomu ostatně podle toho přistoupil a vynaložené úsilí, které z pozice jednoho z asistentů režie koordinoval také Ecův syn Stefano Eco, bylo hlavně v záležitosti dobové výpravy mimořádné. Mnišské tuniky byly ručně šité a kostymérka Gabriella Pescucci je odvodila také od pár přeživších dobových kusů. Scénografové dbali na autenticitu do nejmenších detailů – od kuchyňského náčiní až po obrovské kádě, masivní železné lustry, lavice a psací pulty. Film byl dokonce později vybrán odborníky na výuku vědy jako důvěryhodný zdroj pro výklad zrodu moderní vědy. Také stránky rukopisů, které se ve filmu objevují, byly podle expertů natolik krásné a historicky přesné, že některé z nich jsou dnes vystaveny v evropských muzeích.
Annaud chtěl pro natáčení využít také katakomby přímo pod Vatikánem, ale tamní zastupitelé rázně odmítli s tím, že Jméno růže je rouhačská literatura, s níž nebudou mít nic společného. To ale režiséra moc netrápilo, mnohem důležitější pro něj bylo to, co si o filmu pomyslí autor knižní předlohy. „A tak jsem šel na setkání s Umbertem Ecem,“ vracel se Annaud ke chvíli, kdy s obavami nakráčel „na kobereček“ poté, co Eco hotový snímek před premiérou poprvé zhlédl. „Čeká v lobby a je ke mně otočený zády. Pak se na mě otočí s širokým úsměvem a povídá: ‚To, čeho jsem se nejvíc bál, jsem si nejvíc zamiloval. Sean Connery je fantastický!!!‘“
Režisér tak ze sebe sejmul tvrdé břímě zodpovědnosti vůči autorovi, jehož génia chtěl svým dílem předvést celému světu. To ale bylo složitější zejména v Americe, kde snímek distribuovaný studiem Fox vydělal mdlých sedm milionů dolarů a také nejslavnější kritiky té doby evidentně umořil. Snad proto, že tamní kritická (a co teprve běžná divácká) sféra neměla potřebný historický a také umělecký kontext, potažmo nedokázala ocenit natolik velkolepou produkci, která ve finále založila skutečný požár a v sutinách reálně vystavěného labyrintu knihovny svého režiséra a hlavní hvězdu málem pohřbila. Jméno růže bylo nicméně nesmírně úspěšné v Německu a dalších částech starého kontinentu, přičemž popularita filmu ještě stoupla s pozdějšími televizními reprízami. Přestože Delli Colli se obával, že měkké přírodní světlo nevyzvedne mysteriózní příběh z nepřehledných stínů, vizuální pojetí se nakonec stalo etalonem pro moderní středověké filmy.
Sean Connery podal do té doby zřejmě nejlepší výkon své kariéry, která chytila druhý dech také v Hollywoodu. Všemi milovaný frajer si roku 1988 došel pro zlatou sošku za gangsterku Neúplatní a v několika letech po Jménu růže hrál rozličné role také v Highlanderovi, Indianu Jonesovi či Honu na ponorku. Natáčení v promrzlém opatství považoval za obzvlášť náročné, ale svého obsazení – stejně jako Umberto Eco – nikdy nelitoval.
Zdroje: FilmInk, Poiema, YouTube / Adam Zanzie, Kinobox