Slezsko pak odtrhli Prusové a přes Německo se k Polsku zase vrátilo, kromě malé části uhájené diplomaty Marie Terezie. Klíčový milník pro spojení s českým královstvím se však datuje do časů vlády Jana Lucemburského.
Současné výročí vymření královské linie Přemyslovců, k němuž došlo po vraždě Václava III. v Olomouci roku 1306, připomíná také to, že mocní přemyslovští králové si sáhli i na polskou korunu. Přes období bojů o českou korunu se podařilo konsolidovat moc rytířskému králi Janu Lucemburskému. Českého trůnu se Jan zmocnil roku 1310 a ve vzduchu visela otázka, jak to bude s jeho dědictvím polské koruny po Přemyslovcích.
Vzhledem k násilnému konci života Václava III. se vlády nad Polskem Přemyslovci nikdy nevzdali a Jan byl jejich právoplatným dědicem díky manželství s Eliškou Přemyslovnou. V Polsku však proti Janovým ambicím stál Vladislav Lokýtek z rodu Piastovců, který usiloval o trůn už ve střetu s Václavem II. Proti mocnému Přemyslovci Lokýtek neuspěl a musel se stáhnout do exilu. Po tragických událostech v Olomouci se však postupně dostal do čela šlechty v Malopolsku a Velkopolsku, nicméně právě ve Slezsku se mu svrchovanost získat nepodařilo.
Čtěte také: DRBNA HISTORIČKA: Ostravica granica. Poláci uspořádali invazi, dočkali se trestu
Slezané totiž pokukovali západním směrem. V Čechách pak viděli Janův styl vlády odvozený od fungování francouzské koruny, což v praxi znamenalo lepší právní postavení šlechty, a tudíž i větší kus z feudálního koláče moci. Rovněž jim imponovala západní rytířská kultura, kterou Jan ztělesňoval každým coulem.
Zásadním se stal rok 1327, kdy těšínský kníže Kazimír I. přijal celé Těšínsko v léno od Jana a složil mu vazalský slib. Tímto činem tak trochu ztratila na významu středověká Ostrava. Jan získal do vazalství také tamější hrad, ležící historicky v polské části za řekou Ostravicí. Město pak přestalo být regionálně významným hraničním opěrným bodem.
Příkladu těšínského knížete následovali pak i hornoslezští vládci a takřka celé území Slezska bylo vazalstvím svázáno s českým královstvím. Prodlouženou rukou Jana pro jeho polské výpady byl opavský kníže Mikuláš II. Opavský, syn legitimizovaného levobočka Přemysla Otakara II. Právě jemu Jan Lucemburský udělil knížecí titul, který dodnes používají jeho následníci vládnoucí v Lichtenštejnsku.
Čtěte také: DRBNA HISTORIČKA: Poloviční zámek za Ostravou. Jeho vlastníci byli průkopníky merino vlny
Ač se pokoušeli Jan s Mikulášem vojensky dobýt Krakov a získat nadvládu nad Malopolskem (a tím i potvrdit Janovi i polský královský titul), nebyli úspěšní. Stejně tak však nebyl úspěšný Vladislav Lokýtek se snahami získat pod svou nadvládu slezská knížectví.
Roku 1335 se tak Jan Lucemburský oficiálně vzdal užívání titulu polského krále a Lokýtkův syn Kazimír musel uznat svrchovanost českého království nad Slezskem. Dnes už z této historie o válkách středověkých králů zůstala „jen“ druhá polovina v názvu Moravskoslezského kraje.