Nejzajímavější a nejúžasnější dům plný různých osudů, které prožili jeho obyvatelé, jsem zažila po prvním stěhování z Viktorinovy ulice do ulice U sovětské školy (dnes ulice U Gymnázia), kde jsem prožila svoje dětství a část mládí.
Dům byl na tu dobu jeden z nejmodernějších, bylo tam nejen ústřední topení s kotelnou na uhlí uloženém ve sklepě, výtah, ale i v suterénu plně zařízená prádelna se sušárnou a mandlem a dokonce i veřejný telefon na telefonní známky.
Dům navrhoval známý architekt Berthold Schwarz (já děkuju tomu kdo zpracoval informace do wikiny) pro Karla Friedmanna, zvláštní osobu, kterému jsme ještě v padesátých letech platili činži. Dost dlouhou dobu byl vlastník a majitel, než mu ho znárodnili, jakožto i ostatní jeho domy. Jeho životopis by vydal na hodně zajímavou knihu. Možná ji někdo už píše, kéž by.
V domě kdy jsem tam bydlela bydlelo pár hodně zajímavých lidí a dokonce v prvním mezipatře byl konspirační byt StB, který obýval herec a spolupracovník StB Vítězslav Vejražka.
V dalším mezipatře v bytě po své matce žil její syn, o němž jsem si teď konečně koupila v Knihobotu knížku, která mi dodatečně ujasnila, jak to tenkrát vlastně bylo, oproti tomu, co se povídalo. Byl to aktivní účastník únosu letadla v padesátých letech.
V posledním patře bydlel krátce malíř Jan Němec, za kterým jezdily známé osobnosti a já viděla příjezd Josefa Kemra na Pionýru s kotlíkem na hlavě místo helmy.
Domy byly v této ulici tři (ten náš byl uprostřed a měl číslo popisné ke snadnému zapamatování 1234), naproti pak už jen velký objekt tehdejší sovětské školy včetně ubytovny pro studenty a vývařovny. Tato škola si zahrála svoji roli, kterou hrála za války i ve skutečnosti, a to německý lazaret ve filmu Maratón, na jehož natáčení jsem se dívala z okna. Jinak si ulice zahrála i ve filmu Punťa a čtyřlístek.
Děti ze všech tří domů, všeho možného stáří, i já, si každý den chodily hrát na ulici, a to všelijaké hry, od cvrnkání kuliček, přes skákání křídou na silnici kresleného panáka, až po hry s míčem, holčičky s panenkami, nebo jen tak klábosily. Byly jsme v neustálém pohybu.
V domě se skoro všichni znali, dospělí si hlídali navzájem svoje malé děti, když od nich potřebovali odběhnout, paní Novotná z druhého patra nám občas něco ušila. Když někomu něco při vaření došlo (sůl, koření, hořčice, ocet apod.) a obchody už byly zavřené, tak si to šli vypůjčit k sousedům...
Na jednom rohu byla mlékárna nejen s mlékem, ale i s pečivem, máslem, droždím, jogurtama, na druhém rohu kupectví, kde prodávali hodní manželé Liškovi, přes ulici, která je teď nájezdem na Nuselský most a tehdy byla jen obyčejnou silnicí, byla hospoda a krám s ovocem a zeleninou a na opačném konci v ulici dokonce i "voňavá" opravna bot. Všechno na dosah, i masna, pošta, doktoři, cukrárna i kino Revoluce...
Naše další, krátké působiště bylo na sídlišti Pankrác I., které si také docela oblíbili filmaři, a to hlavně televizní, neboť poblíž sídlí TV Kavčí hory.
Pak jsme dostali za známých podmínek byt od Montovaných staveb v Komořanech, krásný třípokoják. V suterénu byla přepychová sauna s bazénkem, ve které jsme byli jen jednou, protože jsem v ní omdlela, špatně jsem ty změny tepla snášela. Sauna pro mě prostě nebyla.
A pak už jen tři stěhování, ale to už by bylo dlouhé...