4 min

Dodnes si pamatuji, že maminku zatkli v bílém svetru

Sdílet

Dennívýzva

Když gestapo v roce 1944 v Bratislavě odvádělo matku, byly Drahomíře čtyři roky. Děti poté rozdělili do dětských domovů. Matce trvalo několik měsíců, než je po válce vypátrala. Otec, velitel rozvědky 1. partyzánské brigády Jana Žižky, věznění gestapem nepřežil. Celý profesní život spojila s Lipníkem nad Bečvou, kde působila jako pedagožka a vychovala své děti.

První třída, kterou Drahomíra Hudečková vyučovala jako třídní učitelka (vlevo v brýlích), Brno 1963, zdroj archív pamětnice

Zdroj: První třída, kterou Drahomíra Hudečková vyučovala jako třídní učitelka (uprostřed v brýlích), Brno 1963. Foto: se souhlasem Paměť národa

Celý profesní život spojila s Lipníkem nad Bečvou, kde působila jako pedagožka a vychovala své děti. Příběh Drahomíry Hudečkové by však vydal na román. Dcera velitele rozvědky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky ve čtyřech letech přišla o oba rodiče najednou – otec odešel do ilegality a matku zatklo gestapo.

[caption id="attachment_148226" align="alignleft" width="205"] Drahomíra Hudečková. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]

Drahomíra Hudečková, roz. Slaboňová, se narodila 4. června 1940 v Tučíně Josefě Slaboňové a Slávovi Josefu Kozovi. Její rodiče se seznámili ve slovenském Rajci, odkud matka pocházela, otec pracoval v blízkém kamenolomu.

Po vzniku Slovenského státu musel jako Čech Slovensko opustit a společně se usadili v Želatovicích u Přerova. Zde se narodila Drahomíra a o dva roky později syn Jiří. Kvůli válečným událostem se rodiče nevzali.
Před zátahem gestapa varoval otce starosta
V létě roku 1944 se Sláva Koza zapojil do odboje. Stal se členem organizace Rudá slovanská internacionála a organizoval sbírky pro rodiny vězněných.

Po varování starosty Želatovic před zatčením odešel do ilegality na Slovensko a v době Slovenského národního povstání se připojil k partyzánům. Matka zůstala sama se dvěma malými dětmi. Odešla za svým otcem do slovenské Kremnice.

Doufala, že zde získá i zprávy o svém druhovi, ale kvůli válečné situaci a nedostatku potravin se rozhodla vrátit na Moravu. V Bratislavě si chtěla vyřídit potřebná povolení. Osud měl však s rodinou jiné plány.

Maminka musela čekat do druhého dne, tak jsme přespali u cizích lidí. V noci přišla německá kontrola a maminku zatkli. Dodnes si pamatuji, že měla bílý svetr.

Josefa Slaboňová skončila v rukou gestapa a ve vězení přežila až do konce války. Čtyřletá Drahomíra a dvouletý Jiří zůstali sami. Přes Červený kříž putovali do dětských domovů na Slovensku. Každé jinam. „Byli jsme od sebe odtrženi. Mě poslali do Žiliny a bratra do Turčianského Svätého Martina.“

Dětský domov se stal jejich světem na dlouhé měsíce. Drahomíra si v útržkovitých vzpomínkách vybavuje hlad, strach, stesk po rodině a tvrdou výchovu jeptišek.

Mezitím její otec bojoval v řadách partyzánů. V listopadu 1944 byl těžce raněn a zajat. Nacisté ho převezli do brněnských Kounicových kolejí, kde byl 15. ledna 1945 popraven.

Po osvobození Bratislavy se Josefa Slaboňová vydala hledat své děti. Nejprve našla Drahomíru v Žilině. Syna objevila až po několika měsících. V dětském domově už mezitím počítali s tím, že se o něj nikdo nepřihlásí.

Po válce začínala rodina znovu prakticky od nuly. Původní domov byl obsazen; všichni si mysleli, že už nežijí. Dočasné útočiště nalezli v Přerově, kde jim byl přidělen vlhký byt plný švábů.

Roku 1945 Drahomíře navíc diagnostikovali tuberkulózu. Přestěhovali se do Jeseníku, kde ještě nějakou dobu žili v činžovním domě s německými rodinami mířícími postupně do odsunu.

[caption id="attachment_148227" align="aligncenter" width="442"] Svatební fotografie Drahomíry a Věroslava Hudečkových. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]

Drahomíra vystudovala Střední průmyslovou školu strojní v Přerově, kde poznala svého budoucího manžela, pedagoga Věroslava Hudečka. Po maturitě začala učit na Střední jedenáctileté škole v Lipníku nad Bečvou. Později vystudovala vysokou školu v Olomouci, založila rodinu a ve školství pracovala až do odchodu do penze.

Na otce, kterého téměř nepoznala, se v rodině nikdy nezapomnělo. „Maminka říkala, že velmi lpěl na své rodině a všechno by pro ni udělal,“ uzavírá Drahomíra Hudečková.

Otec bojoval v největší partyzánské jednotce na Moravě

[caption id="attachment_148228" align="aligncenter" width="249"] Sláva Koza, otec Drahomíry Hudečkové. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]

Sláva Josef Koza patřil k odbojářům napojeným na skupinu Rudá slovanská internacionála působící na Přerovsku. Skupina pomáhala rodinám zatčených odbojářů, zajišťovala spojení mezi ilegálními pracovníky a podporovala protinacistický odboj.

Po odchodu na Slovensko se Koza zapojil do Slovenského národního povstání a následně do 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Ta se po přesunu na Moravu stala největší partyzánskou jednotkou působící na území Protektorátu Čechy a Morava.

[caption id="attachment_148229" align="aligncenter" width="459"] Kounicovy koleje v Brně, zde byl vězněn a 15. 1. 1945 popraven Sláva Josef Koza, otec Drahomíry Hudečkové. Zdroj: Foto Lasy, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Sláva Koza zde zastával funkci velitele rozvědky a podílel se na řadě bojových i diverzních akcí. Těžce raněn a zajat byl 3. listopadu 1944 v partyzánském bunkru u Čertova mlýna pod Kněhyní. Po výsleších a věznění v nechvalně proslulých Kounicových kolejích v Brně byl 15. ledna 1945 popraven. Jeho osud rodině po válce popsal spoluvězeň Jan Badal, s nímž se z vedlejší cely dorozumíval morseovkou.

[caption id="attachment_148230" align="aligncenter" width="499"] Drahomíra Hudečková v roce 2014, Lipník nad Bečvou. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]

Autoři Hana Langová a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Dodnes si pamatuji, že maminku zatkli v bílém svetru

„Loď pod námi jen zajela do vody.“ Kapitán poprvé promluvil o neštěstí v Chorvatsku

Lovec bouří odhalil dva mýty o bouřkách, kterým věří téměř každý. Mohou být smrtelně nebezpečné

Zvířata mají vlastní klimatizaci: jak přežívají horko bez větráku, sprchy a ledové limonády

Wi-Fi zdarma v parcích i na náměstích: EU zaplatila přes 3 miliardy Kč za síť, o které většina Čechů neví

V létě je prostě horko? Zvládání veder je věcí solidarity a zodpovědné politiky, ne jen pitného režimu