Zdroj: George Charles Beresford, Public domain, via Wikimedia Commons, Profimedia
Když se dnes řekne Virginia Woolfová, většině lidí se vybaví především spisovatelka a autorka esejí. Mezi její nejznámější díla patří Paní Dallowayová, K majáku nebo Orlando. V osobní životě zažívala Woolfová chvíle naděje i zoufalství. Měla svého muže, i když je známo, že se zamilovala i do ženy. Kromě rodiny byla obklopena i přáteli, přesto se potýkala s psychickými problémy, které se nakonec podepsaly na jejím smutném konci.
VIDEO
Zdroj: Youtube
Holčička, která vyrůstala mezi knihami Virginia se narodila v Londýně v roce 1882 jako Adeline Virginia Stephen. Otec Leslie Stephen byl spisovatel a literární kritik a doma měl velkou knihovnu. Virginia do školy nechodila, učila se doma. Zato měla kolem sebe knihy, kolik jen chtěla. Čtení ji bavilo už jako malou a později začala psát také sama. V dospělosti se dostala mezi londýnské spisovatele, výtvarníky a další umělce. Právě kolem Virginie a jejího sourozence Vanessy se postupně vytvořila skupina přátel, která vešla ve známost jako Bloomsbury Group. Jenže v osobním životě měla Virginia už tehdy za sebou několik těžkých ran. Matka jí zemřela, když jí bylo třináct. Později přišla o nevlastní sestru Stellu a v roce 1904 zemřel také její otec. Ztrát bylo během několika let hodně a Virginia se s nimi vyrovnávala těžce. Už od mládí měla období, kdy jí nebylo dobře po psychické stránce. Někdy dokázala pracovat a psát, jindy byla na dlouhou dobu úplně vyčerpaná.
Pak přišel Leonard V roce 1912 se Virginia provdala za spisovatele a politického myslitele Leonarda Woolfa. Jejich vztah nebyl ani tak o vášnivé lásce, jako spíše splynutí duší a vzájemné podpoře a přátelství. Leonard byl pro svou ženu velmi důležitým člověkem. Znal její potíže a zůstával jí nablízku i v těžkých obdobích. Společně také založili nakladatelství Hogarth Press. Virginia tak měla možnost rozhodovat o svých knihách a zároveň se dostala k práci kolem dalších autorů. Její vlastní tvorba se mezitím začalo dostávat do popředí. Virginia psala trochu jinak než většina tehdejších autorů. Nešlo jí tolik o velké události. Zajímaly ji myšlenky postav, jejich vzpomínky, drobné okamžiky a to, co se člověku honí hlavou, i když navenek nedělá vůbec nic zvláštního. A pak se v jejím životě objevila Vita.
Z lásky k Vitě vznikl Orlando Vita Sackville-West byla také spisovatelka. Pocházela ze starého aristokratického rodu, byla vdaná a měla pověst ženy, která se rozhodně nenechá příliš svazovat společenskými pravidly. S Virginií se seznámila v roce 1922. Zpočátku byly přítelkyně, jejich vztah ale postupně přerostl v milostný. Hodně si psaly a z jejich dopisů je dodnes patrné, jak moc si byly blízké. Virginia byla Vitou očividně okouzlená. A není divu, že se jejich vztah nakonec promítl i do její tvorby. V roce 1928 spatřil světlo světa román Orlando. Hlavní postava v něm žije několik staletí, prochází různými obdobími a postupně se z muže mění v ženu. Což bylo na tehdejší dobu a společenské konvence velmi odvážné. Do tohoto díla Virginie promítla osobu Vity i jejich vztah, svoji rodinu, život. Bylo to tak zřejmé, že se Vita v Orlandovi poznala a knihu považovala za velmi osobní dárek. Dodnes se proto o Orlandovi mluví jako o milostném dopisu. Jen místo několika stránek měl podobu celého románu. Vztah obou žen se časem změnil a z milenek se staly především blízké přítelkyně. Zůstaly spolu v kontaktu a Vita byla pro Virginii důležitým člověkem i v dalších letech. Jejich korespondence se dochovala, a právě díky ní máme dnes poměrně dobrou představu o tom, jak blízké si byly.
Žena potřebuje vlastní pokoj Virginia Woolfová ale nepsala jen o lásce a vztazích. Hodně přemýšlela také o tom, proč mají ženy v životě často jiné možnosti než muži. V roce 1929 vyšla její esej Vlastní pokoj. Název možná zní docela obyčejně, její myšlenka ale byla jednoduchá a dodnes známá: žena, která chce psát, potřebuje vlastní peníze a místo, kde ji nikdo nebude rušit. V době, kdy Woolfová žila, přitom rozhodně nebylo samozřejmé, že žena bude mít vlastní příjem, pracovnu nebo třeba jen čas sama pro sebe. Pokud se starala o domácnost a děti, její vlastní zájmy šly často stranou. Virginia si toho dobře všímala. A právě proto se její texty o ženách četly jinak než běžné literární eseje.
Vita Sackville-West/Zdroj foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Sláva její trápení nevyřešila Zvenku mohl její život vypadat vlastně docela spokojeně. Měla manžela, který při ní stál, vlastní nakladatelství, přátele a úspěšné knihy. Jenže její psychické problémy nemizely. Vracely se v různých obdobích a někdy byly velmi vážné. Virginia měla také obavy z toho, že se její stav znovu zhorší. Dnes bychom mohli její potíže pojmenovávat různými diagnózami, ale u člověka, který žil před více než osmdesáti lety, to bylo složité. Pak přišla druhá světová válka. Londýn byl bombardován a válka zasáhla i život Woolfových. Virginia s Leonardem pobývali mimo jiné v Sussexu, kde měli dům Monk's House. Virginia pokračovala v psaní, ale její psychický stav se zhoršoval. V roce 1941 pracovala na románu Mezi akty, psychicky na tom ale nebyla vůbec dobře, což si uvědomovala. V dopisech z posledních dnů života psala o svých obavách a o tom, že má pocit, že se její stav znovu zhoršuje.
Ráno, kdy odešla k řece Bylo ráno 28. března 1941, když Virginia Woolfová odešla z domu v Rodmellu a vydala se k řece Ouse. Do kapes kabátu si dala kameny, vstoupila do řeky a dobrovolně ukončila svůj život. Bylo jí 59 let. Předtím napsala dopisy na rozloučenou svému manželovi Leonardovi a sestře Vanesse. Leonardovi dala najevo, že má strach z další psychické krize a že už ji možná nebude schopná zvládnout. Její tělo bylo nalezeno až o několik týdnů později. A tím by mohl příběh skončit, ale Virginia Woolfová po sobě zanechala svoji nadčasovou tvorbu. Její knihy se četly dál. Paní Dallowayová, K majáku, Orlando nebo Vlastní pokoj nezůstaly zapomenuté v době, ve které vznikly. Naopak. Čtou se dodnes a stále v nich lidé nacházejí témata, která jim jsou blízká. Je možná trochu zvláštní, že žena, která tolik psala o vnitřním světě člověka, sama celý život zápasila s tím svým. Dokázala popsat jedinou myšlenku nebo náladu na několika stránkách a přimět čtenáře, aby se zastavil nad věcmi, které by jinak přešel bez povšimnutí. Její poslední cesta vedla k řece Ouse. Její příběh ale naštěstí neskončil tam. Zůstal v knihách.
Zdroj: virginiawoolfsociety.org.uk ,Youtube.com , searcharchives.bl.uk
Související články