Zdroj: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Představte si, že vám je dvacet let a někdo za vámi zavře dveře. Nevíte přesně, proč jste tady. Nevíte, jak dlouho tady budete. A hlavně nevíte, kdo rozhodne o tom, kdy smíte odejít.
Ráno vás čeká práce. Potom další práce. Praní, žehlení, úklid. A znovu praní. Žádná výplata. Žádná pracovní smlouva. Žádný vlastní život podle vašich představ. Pro nás je těžké si něco takového představit. V Irsku však podobné instituce fungovaly ještě relativně nedávno. Poslední z Magdaleniných prádelen se totiž zavřela v roce 1996.
Místo pro „napravení“ žen
Magdaleniny prádelny, známé jako Magdalene Laundries, provozovaly ženské řeholní řády. Jejich historie sahá až do 18. století, kdy začaly vznikat instituce určené ženám, které společnost označovala za „padlé“. Samotný název odkazuje k biblické Máří Magdaléně, která byla spojována s hříchem, pokáním a následným vykoupením. Jenže v průběhu desetiletí se představa o tom, kdo do těchto zařízení vlastně patří, výrazně rozšířila. V Irsku se Magdaleniny instituce postupně staly součástí systému, v němž se prolínala církevní péče, rodinná autorita, sociální služby i státní instituce. Navenek měly ženám nabídnout dohled a „nápravu“. Ve skutečnosti se pro některé z nich pobyt změnil v dlouhé roky práce a izolace. A rozhodně nešlo pouze o ženy, které bychom dnes označili za prostitutky.
Kdo tam vlastně končil?
Právě tady se celý příběh začíná komplikovat. O Magdaleniných prádelnách se dlouho mluvilo především jako o místech pro „padlé ženy“. Jenže oficiální vyšetřování později ukázalo, že důvody, proč se ženy a dívky do těchto institucí dostávaly, byly mnohem pestřejší. Některé přišly prostřednictvím rodiny. Jiné přes soudy, policii nebo sociální služby. Další se do nich dostaly po pobytu v dětských či nápravných zařízeních. Mohly být chudé. Mohly být bez domova. Mohly mít za sebou složitou rodinnou situaci. Některé byly osiřelé. A některé byly velmi mladé. Do deseti institucí, které zkoumala McAleeseova komise, vstoupilo od roku 1922 přibližně deset tisíc různých žen a dívek. Průměrný věk při přijetí byl necelých 24 let, medián však jen 20 let. Nejmladší zaznamenané dívce bylo devět let.
Život za vysokými zdmi
Příchod do instituce znamenal především jedno: podřídit se pravidlům. Denní režim se točil kolem práce a náboženských povinností. Ženy praly, žehlily, uklízely a vykonávaly další práce spojené s provozem zařízení. A práce nebyla jen jakousi domácí povinností uvnitř kláštera. Prádelny fungovaly také jako podniky, které přijímaly zakázky zvenčí. Prádlo zde nechávaly prát různé instituce i jednotlivci. Ženy tak pracovaly na zakázkách, za které samy běžnou mzdu nedostávaly. Právě neplacená práce se později stala jedním z důležitých témat při debatě o odškodnění bývalých obyvatelek. Jejich den přitom nekončil po několika hodinách jako běžná pracovní směna. Pro některé se práce stala prakticky celým jejich životem.
Ne všechny tam zůstaly roky
Když se dnes o Magdaleniných prádelnách mluví, může vzniknout dojem, že každá žena, která do nich přišla, v nich strávila desítky let. Ani to ale není přesné. Podle záznamů strávilo přibližně 61 procent žen v jedné z institucí méně než rok. Na druhé straně existovaly ženy, které zůstaly mnohem déle. Téměř devět set jich podle dochovaných údajů strávilo v prádelnách více než pět let a některé dokonce deset let či déle. Pro jednu ženu tak mohl být pobyt několikaměsíční epizodou. Pro jinou znamenal podstatnou část mládí. A právě v tom je možná největší tragédie celého systému. Nikdy totiž nešlo jen o práci. Šlo o to, kdo smí rozhodovat o životě ženy.
Proč prostě neodešly?
Možná vás napadne: proč ženy jednoduše neodešly? Pravda je, že mnohé vůbec nevěděly, kam by šly a neměly ani nikoho, kdo by jim pomohl začít znovu. Byly bez peněz, vzdělání i zázemí. Některé se pokusily utéct, podle svědectví přeživších se však stávalo, že je policie vypátrala a vrátila zpět. Nešlo tedy jen o zamčené dveře. Šlo o celý systém, který ženám postupně bral možnost rozhodovat o vlastním životě.

Zdroj: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Stát o nich věděl víc
Dlouho se na Magdaleniny prádelny pohlíželo hlavně jako na záležitost církve. Provozovaly je řeholní řády, ženy v nich žily pod jejich dohledem a právě církev měla nad každodenním životem v institucích největší moc. Jenže stát od toho všeho rozhodně nestál stranou. To ukázalo vyšetřování vedené senátorem Martinem McAleesem, jehož závěry byly zveřejněny v roce 2013. Zpráva mimo jiné popsala, jak se ženy do prádelen dostávaly. V řadě případů je tam neposlala pouze rodina. Do systému vstupovaly také soudy, policie nebo sociální služby. A tím to nekončilo. Irský stát s některými institucemi spolupracoval a využíval jejich služby. Představa, že za zdmi klášterů si církev dělala, co chtěla, zatímco úřady o ničem nevěděly, tak neodpovídá tomu, co pozdější vyšetřování odhalilo. Otázka, kdo za celý systém nesl odpovědnost, se proto postupně dostala do centra veřejné debaty.
Příběh, o kterém se mělo mlčet
Jenže ještě předtím muselo Irsko svůj vlastní příběh vůbec začít poslouchat. O tom, co se v Magdaleniných prádelnách dělo, se po desetiletí příliš nemluvilo. Ženy, které jimi prošly, odcházely do běžného života s vlastními vzpomínkami, ale často bez pocitu, že o nich mohou otevřeně vyprávět. Některé mlčely kvůli studu, jiné ze strachu. A některé možná jednoduše nevěřily, že by jim někdo uvěřil. Pak přišel rok 1993. Při prodeji části pozemků bývalé instituce High Park v Dublinu byly objeveny hroby žen, které tam zemřely. Zpočátku se mluvilo o 133 tělech, nakonec jich bylo identifikováno 155. Náhle se začalo mnohem hlasitěji ptát na to, co se za zdmi podobných institucí po desetiletí skutečně odehrávalo. A tentokrát už nebylo tak snadné všechno znovu zavřít za dveře. Do veřejného prostoru postupně vstupovaly samotné ženy, co hrozné zacházení přežily. Začaly vyprávět o letech, která strávily v prádelnách, o práci, pravidlech i životě bez možnosti rozhodovat o vlastní budoucnosti. Jejich výpovědi najednou dávaly číslům lidskou tvář. Za každým záznamem v matrice totiž nebylo jen jméno a datum narození. Byla tam konkrétní žena. A její život, o kterém se dlouhá léta mlčelo.
Poslední prádelna zavřela až v roce 1996
Možná právě rok 1996 působí na celém příběhu nejneuvěřitelněji. Některé ženy, které jejími dveřmi prošly, tak žily část svého života v moderním světě, ale přesto přesto jejich pravidla stále určoval režim instituce založené na představách z úplně jiné doby. Až v roce 2013 se irský stát ženám oficiálně omluvil. Tehdejší premiér Enda Kenny v parlamentu přiznal odpovědnost státu a označil to, co se ženám stalo, za hlubokou nespravedlnost. Následně vznikl systém odškodnění pro přeživší a dlouho pak pokračovala debata o tom, jak se k ženám, které Magdaleninými prádelnami prošly, postavit nejen finančně, ale také lidsky a historicky.
Zdroj: Theguardian.com, Government of Ireland; Seznam Zprávy
Související články