Ačkoliv jsem vášnivým čtenářem a snažím se udržovat si v knižních novinkách alespoň nějaký přehled, musím přiznat, že ke knize Daniela Pastirčáka s poetickým názvem Labyrintem Bible: Putování za podivuhodným příslibem jsem se dostal poměrně nedávno.
Tento název ve čtenáři evokuje známé Komenského dílo, ve kterém se poutník vydává zkoumat svět a které i po téměř čtyřech stech letech nutí své čtenáře přemýšlet a filozofovat. A tato podobnost opravdu není čistě náhodná. I mě samotného biblické putování vedlo k mnoha filozofickým myšlenkám.
Nejvíce mi v hlavě zarezonoval odkaz na počátek knihy Genesis, na příběh o stvoření světa, ve kterém Bůh šest dní pracoval a sedmý den odpočíval. Příběh, který hovoří o tom, že člověk je pokračovatelem Boží kreativity, spolutvůrce světa a jeho budoucnosti.
Na první pohled nic až tak neznámého ani kontroverzního. To bych ale nemohl knihu číst v období, kdy titulky médií zaplňovaly zmínky o Prague Pride. To by ale nesměly být postoje a reakce mnoha křesťanských kruhů plné nenávisti a odsuzování. To bych ale nemohl mít mezi lidmi z této komunity přátele…
Bůh stvořil člověka jako Adama a Evu, muže a ženu V křesťanském prostředí převládá názor, že poselství knihy Genesis je jasné. Bůh stvořil člověka jako Adama a Evu, muže a ženu. Jen a pouze oni dva pomocí své komplementarity mohou být tvůrci nového života, a proto jen oni dva mají výsostné právo na to, aby se jejich vztah nazýval manželstvím.
Jasné jako facka, ne? A tady se dostávám k myšlence, která mě během čtení Labyrintem Bible napadla. Existují věci, které nejsou pro křesťany žádným tajemstvím. Jednou z těchto věcí je, že v příběhu o stvoření světa Bůh šest dní tvořil a sedmý den požehnal a odpočíval.
Díval se na své dílo, vnímal radost a jednotu. A tutéž tvůrčí schopnost dostal i člověk spolu s pověřením milovat. Na základě těchto událostí člověk šest dní pracoval, tvořil a sedmý den dodržoval šabat. Den plný odpočinku, harmonie, rovnováhy, důvěry a vztahu.
Jakou to má ale souvislost s LGBTQ+ komunitou? Pokud se heterosexuální páry mohou chápat jako obraz tvůrčího procesu (počátek, plodnost, rozvoj života, plození dětí), stejnopohlavní vztahy by pak byly obrazem sedmého dne – fáze, kdy člověk spočine v lásce, péči, věrnosti, bez nutnosti fyzické „produkce“ života. Přesto by byl tento obraz stejně plnohodnotným.
Tato analogie nám ukazuje, že stejně jako každý den nemusí být tvůrčí, aby splňoval Boží představy o toku času, tak ani lidská láska nemusí být vždy tvůrčí, aby mohla být Bohem vnímána jako svatá.
„Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji.“ Tento verš se tradičně chápe jako fyzické plození. Kam se ale podělo chápání verše po stránce kulturní a tvůrčí plodnosti – budování světa, vztahů, společnosti a kultury? Člověk přece dostal účast na Božím tvoření. Není pasivní, je Božím „obrazem“, který také tvoří dobro, krásu, vztahy a péči o druhé.