Dlouhodobý úbytek členů českých evangelikálních církví přiměl Martina Pence a jeho přátele k nepříjemné sebereflexi: Co se stane, když budeme dalších dvacet let dělat totéž co dosud? Spolu se 180 lidmi z několika denominací vyrazil hledat inspiraci do zahraničí – a z té cesty vznikla iniciativa Nové horizonty . V rozhovoru mluví o tom, co podle něj českým církvím chybí, proč se musí naučit vyhodnocovat vlastní práci, co si mohou vzít z managementu a jak usilovat o růst, aniž by se z člověka stal pouhý „projekt k obrácení“.
Kde se vlastně zrodil nápad na Nové horizonty? Vznikl ve chvíli, kdy jsem viděl statistiku vývoje evangelikálních církví mezi lety 2001 a 2021. Položil jsem si otázku: Když budeme dalších dvacet let pracovat stejně, kam nás to dovede? Čísla byla neúprosná. A přitom to nebylo tak, že by církve rezignovaly – mnoho místních církví opravdu tvrdě pracovalo.
Začal jsem proto zjišťovat, jestli někde ve světě existuje příběh denominace, která prošla zásadní proměnou. Jeden jsem našel v Austrálii. Tamní církev vyslala velkou skupinu pastorů do zahraničí, aby viděli, jak se dá pracovat jinak. Vytvořili dlouhodobý strategický plán a v dalších desetiletích výrazně rostli. Ten příběh mě zaujal – a položil jsem si otázku, jestli bychom něco podobného nemohli udělat i my.
V letech 2023 a 2024 jsem proto vzal 180 lidí ze šesti denominací a během roku jsme navštívili několik zemí. Ptali jsme se: Co místní církve považují za naprosto normální součást svého fungování, zatímco my to neděláme vůbec nebo jen minimálně?
Z toho cestování a společného hodnocení nakonec vzniklo šest témat. Shodli jsme se, že právě tyhle oblasti českým a slovenským církvím zásadně chybí – zatímco tam, kde jsou církve zdravé, vlivné a rostoucí, bývají naprostou samozřejmostí.
Zdroj: Nové horizonty Když říkáte, že českým a slovenským církvím chybí šest důležitých témat, co tím konkrétně myslíte? První jsme nazvali Církev komunitě . Jde o zapojení církve do společnosti – reaguje na potřeby lidí a zároveň srozumitelně komunikuje evangelium. Není to jedno nebo druhé. Je to obojí zároveň.
Druhé téma je zapojení darů podnikatelů a dalších lidí s různými profesními kompetencemi do života místní církve a denominace. U nás jsme zjistili, že tyhle dva světy bývají často velmi oddělené.
Třetí je Generation – otázka, jak vytvářet multigenerační církve, a přitom neztratit schopnost oslovovat nově přicházející generace a skutečně je zapojovat.
Čtvrté téma, leadership, jsme nazvali Doprovázení . Chceme, aby vedoucí nebyli sami. Patří sem i systémové nástroje pro vedení místního sboru a znovuobjevení myšlenky pěti služebností tak, aby dávala smysl dnešní společnosti.
Páté téma je Dostatečnost . Lidé mají sloužit a tvořit život církve podle svého obdarování, ne podle toho, jestli jsou muži, ženy, mladí nebo staří. Silně to souvisí s tématem žen ve službě, ale my jsme chtěli mluvit pozitivněji – o hodnotě člověka a o zapojování podle obdarování.
Poslední téma jsme nazvali Pro národy . Jde o porozumění kultuře, ve které žijeme. V zahraničí jsme opakovaně viděli stejný moment: Církve pochopily, jak jejich lidé přemýšlejí, co milují a co odmítají – a podle toho změnily způsob práce. Pro nás to znamená hlavně pochopit, kdo jsou Češi a jak s nimi mluvit.
Mluvíte o zdravější, vlivnější a početnější církvi. Jak ale poznáte, že je církev zdravá? Ne jen podle toho, kolik lidí sedí v neděli v lavicích. Pro mě je to církev, která miluje společnost takovou, jaká je, reaguje na její potřeby a zároveň umí předat příběh evangelia tak, aby mu lidé rozuměli a chtěli se o něm dozvědět víc.
Naším cílem není nikoho kritizovat. Ke všemu dobrému, co v církvích už funguje, chceme přidat šest témat, na která jsme z různých důvodů zapomněli nebo jsme neviděli jejich důležitost. Potřebujeme rozumět Čechům, budovat kompetence k vedení, milovat mladé lidi a mluvit s nimi jazykem, kterému rozumí.
Neříkáme církvím, že nejsou zdravé. Říkáme, že mohou být zdravější – a nabízíme jim oblasti, ve kterých se mohou posunout.
Zdroj: Nové horizonty Jeli jste se inspirovat do zahraničí, hodně třeba do Austrálie. Bylo tam něco, u čeho jste si řekli: tohle je skvělé, ale u nás by to narazilo? Každá kultura, i ta nám blízká, má momenty, u kterých si řeknete: tohle by u nás fakt nešlo. Australané třeba milují změnu. Něco postaví – a ještě než je to hotové, už přemýšlejí, jak to znovu předělat a udělat lépe.
Jsou skoro posedlí tím, aby všechno bylo aktuální a co nejlepší. Tenhle hyperpozitivní vztah ke změně u nás podle mě nefunguje. Nemůžeme prostě vzít, co jsme viděli v Austrálii, a přenést to sem beze změny.
Co vám teda po návratu z těch cest začalo na českých a slovenských církvích nejvíc vadit? Trápí mě hlavně jedna věc, která souvisí i s tou úvodní statistikou. Některé věci děláme pořád stejně nebo velmi podobně, dostáváme stejné výsledky – ale neumíme je vyhodnotit. Pokračujeme dál a doufáme, že se třeba ještě dvakrát pomodlíme a ono to začne fungovat.
Právě neschopnost vyhodnocovat, co děláme, a podle výsledků to měnit – to mě pořád trápí.
Je něco, o čem se podle vás v českých protestantských církvích moc nemluví, i když by se mělo? Chybí mi diskuse o komplexních dovednostech vedoucích místních církví. Potřebujeme lidi, kteří dokážou reagovat na výzvy dnešní doby.
Myslím, že jeden z problémů je naše porozumění různým rolím v církvi. Když použiju biblický obraz pěti služebností – z historických důvodů jsme se dostali do situace, kdy církve vedou hlavně pastýři a učitelé. Jejich obdarováním je péče a vyučování. Jenže potřebujeme i lidi s darem proroka a apoštola, jejichž obdarování říká: „Pojďme dopředu, pojďme změnit to, co už nefunguje. Vidíme, že Bůh nás teď vede k jiným tématům.“ A pak to znova vyhodnotit a posouvat se dál.
Potřebujeme znovu porozumět těmto rolím a tomu, jak se mohou vzájemně doplňovat.
Hodně propojujete pastory s lidmi z byznysu. Co konkrétně si může církev z byznysu vzít – a co by naopak přebírat neměla? Tu otázku bych trochu přerámoval. Bible říká, že každý dostal nějaký dar a máme si jimi navzájem sloužit jako dobří správci Boží milosti. Jenže někdo v určité chvíli rozhodl, že existují dary svaté a nesvaté.
Hudbu, pastoraci, evangelizaci nebo vzdělávání považujeme za Boží dary. Ale marketing, management, leadership nebo schopnost vyjednávat už za Boží dary často nepovažujeme. A v tom vidím základní nepochopení.
Nejde tedy primárně o byznys. Jde o konkrétní kompetence a obdarování, které mohou být stejně tak Božím darem. Problém není v jejich používání, ale ve zneužívání – zneužít se dá hudba, marketing i pastorace stejně snadno. Potřebujeme pochopit, že i dary, které lidé běžně používají v zaměstnání, mohou být Boží dary – a v církvi s nimi můžeme pracovat stejně přirozeně jako s těmi, na které jsme dnes zvyklí.
Zdroj: Nové horizonty A kde už je podle vás hranice, kdy pastor přestává být pastorem a začíná fungovat spíš jako manažer? Pro mě je hranice ve schopnosti mít ve vedení zastoupená všechna důležitá obdarování a přítomnost správných kompetentních lidi na správných pozicích. To bývá častá výzva. Potřebujete člověka, který organizuje a vede, učitele, který učí, i pastýře, který pečuje. Musíme respektovat šíři Božích darů, vést otevřenou diskusi a znát skutečné potřeby místní církve v daném čase.
A následně také vyhodnocovat výsledky dle zvolené metriky a udělat korekci, pokud je vše stejné nebo se něco nepovedlo. Nejtěžší situace zažíváme, že se něco nepovedlo, a děláme, že se to holt nějak stalo a jede se dál. Nepřijímáme zodpovědnost a důsledky, neomlouváme se. To demotivuje vlivné lidi se zapojit.
Proč je pro vás růst církve tak důležité téma? Pro mě je církev nejkrásnější místo na Zemi. Místo, kde je Bůh a kde lidé mohou nacházet radost, naplnění, odpovědi na životní situace, přátelství i otcovství. Chci, aby lidé mohli zakusit blízkost Boha Stvořitele a sami se rozhodli, jestli jim stojí za to tuto zkušenost sdílet s dalšími.
Nejde tedy primárně o slovo „církev“ ani o samotný růst. Jde o toho, kdo stojí v jejím středu – a jestli stojí za to ho poznat a nechat ho vstoupit do vlastního života.
Když se církev snaží být misijní, může snadno začít vnímat druhého člověka jen jako projekt k obrácení. Jak tomu zabránit? Tomu se věnujeme v tématu Církev komunitě. Přinášíme trochu jiný pohled: Milujeme lidi, sdílíme s nimi svou víru, ale necháváme na Bohu, aby se sám představil.
Určité napětí tu podle mě bude vždycky. Ve chvíli, kdy máte nějakou misi a úkol, přirozeně chcete vidět i výsledek. Důležité je, aby to člověk dělal s láskou a nechal druhému prostor rozhodnout se sám. Myslím, že tohle napětí nikdy úplně nezmizí.
Píšete, že „lidi nemáme používat pro budování církve, ale církev pro budování lidí“. Když to vezmu úplně natvrdo: dovedete si představit sbor, který deset let poctivě slouží městu, nepřivede jediného nového člověka, a vy řeknete, že to stálo za to? Myslím, že pokud církev poctivě slouží městu a skutečně buduje lidi, přinese to pozitivní změny, ať chceme, nebo ne. A lidé pak budou chtít, aby to samé zažili i jejich přátelé.
Celé paradigma je v tom, že nejde o „přivádění“ lidí, ale o vytváření poctivého prostoru, kde mohou poznat, kdo Bůh je, a rozhodnout se sami. Takže bych řekl ano – ale zároveň si myslím, že ta otázka úplně nesedí. Když poctivě sloužíte městu, budujete lidi a pomáháte jim být silnějšími a odvážnějšími, přináší to změny samo o sobě. Rozhodující je prostředí, které vytváříte – ne počet lidí, které jste někam přivedli.
Jsou Nové horizonty pokusem rozhýbat hlavně český protestantismus, nebo míříte i k širšímu okruhu církví? Začínali jsme s několika denominacemi a tradicemi, které jsou si poměrně blízké. Dnes spolupracujeme s devíti denominacemi v Česku i na Slovensku. Základ je hlavně vztahový – když se nám někdo ozve, hledáme společné body. Naposledy to byli adventisté a evangelíci na Slovensku, s oběma teď spolupracujeme.
Nemáme agendu, kterou bychom chtěli prosazovat v jednotlivých denominacích. Máme šest témat a říkáme: Pokud se vám naše práce líbí, přijďte a najděte si mezi námi svůj prostor.
Fungovala by tahle témata i v katolickém prostředí nebo mezi lidmi, kteří se za křesťany vůbec nepovažují? Fascinuje mě, že našich šest témat není určeno jen církvím. Sdílím je i s lidmi mimo církev a ohlasy jsou velmi pozitivní. Myslím, že v něčem reagují na potřeby celé společnosti.
Zapojení žen, využití schopností podnikatelů, řízení organizací, schopnost vtáhnout generaci alfa do života společenství – to všechno přesahuje hranice jednotlivých církví. My jsme analýzu dělali v církevním prostředí, a proto se jim věnujeme především tam. Jejich přesah je ale širší.
Dostáváte se už dnes i mimo církevní prostředí? Třeba k firmám, podnikatelům nebo sekulárním organizacím? Sdílím tato témata i mimo církev, protože jsem evangelista a pohybuji se mezi sekulárními lidmi. Ptají se mě na ně podnikatelé i politici: Co děláte a proč to děláte? Tak jim to vysvětluji.
V tuhle chvíli ale nemáme kapacitu rozvíjet spolupráci mimo církev systematicky – náš tým je hodně vytížený rozvojem těchto témat uvnitř církví. Pokud se ale k nám připojí lidé, kteří je budou chtít posouvat dál a komunikovat směrem ke společnosti, jsme tomu otevření.
Co by se podle vás mělo za deset let změnit – nejen uvnitř církví, ale i v tom, jak na církev nahlíží česká společnost? Především potřebujeme pochopit, kdo je Čech a jak se vyvíjejí jeho spirituální postoje. Češi se stále víc vzdalují tradičním náboženstvím, ale to samo o sobě podle mě není problém.
Potřebujeme hledat cestu, jak může Bůh vstoupit do českého srdce a mysli, a tomu přizpůsobit spiritualitu našich církví. Věřím, že lidé pak mohou pochopit, že Bůh není v rozporu s inteligencí ani racionalitou, ale že jako Stvořitel stojí i za světem, který kolem sebe poznáváme.
Pokud se nám během příštích deseti let podaří dostat tato témata do života církví, můžeme podle mě navázat na zahraniční zkušenost, kde stovky a tisíce lidí chtějí být součástí příběhu, který odpovídá na základní otázky: Proč jsme tady? O čem je život? A jak reagovat na potřeby lidí kolem nás?